V této části promluvy otec Vasil nastiňuje dobu velkých očekávání - sexuální revoluce měla přinést osvobození žen od nechtěných těhotenství, přinést svobodu a uvolnění. Nepřinesla, ale podpořila tendence mužů ženy nezodpovědně používat ke svému uspokojení... Do této doby přichází mladý biskup Wojtyla, pozdější papež se svou
Teologií těla a odpovědí, jak důstojně prožívat pohlavní lásku ...
Do tohoto církevního i společenského prostředí vstoupila v posledních desetiletích minulého století teologie, kterou rozpracoval Jan Pavel II. jako součást svého celoživotního díla. Když dnes mluvíme o sv. Janu Pavlu II. jako o architektovi teologických konceptů manželské lásky, musíme si zařadit tuto jeho činnost do kontextu doby a problematiky, ve které se tato jeho teologie formovala.
*******
V začátcích biskupské služby Karola Wojtyly, tedy v 60. letech minulého století, se v celosvětovém měřítku naplno rozběhl
společenský proces dnes nazývaný "sexuální revoluce", který měl být osvobozením od starých společenských konvencí v oblasti morálky. Samozřejmě, že s tímto procesem, jako jeho nedílná součást, jako první krok, byla spojena i propagace různých forem antikoncepce, zejména chemické, hormonální, ale i abortivní v různých podobách a vyžadování její masové dostupnosti jako garance rovnosti a pokroku. Velká část lidstva si tehdy jakoby chtěla vydechnout: "
Konečně sexuální volnost bez nebezpečí nechtěného těhotenství. Úžasné!"
Nezřídka slýcháme, že antikoncepce konečně pomohla společensky osvobodit ženy od četných nechtěných těhotenství a dala jim sexuální svobodu, kterou si předtím nárokovali jen muži.
Na důležitém a správném procesu zrovnoprávnění mužů a žen se účastní mnoho faktorů, ale úloha antikoncepce je v této souvislosti spíše problematická, či doslova kontroverzní. Odstraněním nebo minimalizací možnosti otěhotnění prostřednictvím antikoncepce se tíha odpovědnosti přenesla totiž znovu většinou jen na ženu, čímž
se ještě více podpořila tendence mužů nezodpovědně a neuctivě zacházet se ženami ne jako s osobami, které milují, ale jako s věcmi, které používají na svou potřebu, které mají být stále v pohotovosti pro splnění jejich potřeb a požadavků a které si přitom "
mají dávat pozor".
Sám bych se asi neodvážil až tak radikálně a jednoznačně hodnotit tento kulturní a antropologický proces změny vztahů mužů a žen, a jistě bych mohl očekávat, že budu obviněn z ideologických předsudků a klerikální interpretace tohoto fenoménu.
Proto se zdržím svých osobních hodnocení a vyjádření a
dovolím si raději citovat autorku, která zajisté nemůže být podezřívána z klerikálních tendencí. Germaine Greerová (* 29. leden 1939, Melbourne, Austrálie) je australská akademička a spisovatelka, která
je považována za jeden z nejvýznamnějších feministických hlasů 20. století. To jí nebrání ale v tom, aby s akademickou nestranností, ale i odvahou a sebereflexí, právě ona, která dříve nabádala své následovatelky, aby se oddávaly "svobodě", kterou jim přinesla antikoncepce, později svůj postoj přehodnotila a shrnula takto:
"technologie antikoncepce namísto osvobození udělala z žen gejše (japonská prostitutka), které riskují zdraví a plodnost, jen aby byly stále připraveny na sex bez významu".
Silné vyjádření. Ale taková odbornice na problematiku postavení žen a bojovnice za jejich práva to asi neříká jen tak do větru, ale se znalostí věci.
Co se totiž událo od 60. let v masovém měřítku v našich kdysi křesťanských národech?
Muži byli v pokušení střídat ženy i v minulosti, i když žili v manželství. Výrazně je v tom však omezoval strach z nechtěného zplození dětí, a to obava, ať už z jejich strany nebo i ze strany sváděných žen. Antikoncepce to usnadnila. Výsledkem byl
nárůst počtu nevěr. Ty následně, pokud se odhalí - a dříve či později se i tak odhalí - vedou k
nárůstu rozvodovosti. Kromě toho, antikoncepce měla umožnit snížit obavy z nechtěného těhotenství i v případě předmanželského sexu. Celosvětové statistiky jednoznačně dokazují, že opak je pravdou. Nejen, že
antikoncepce není stoprocentně spolehlivá, ale její používání, spoléhání se na ni, vytváří mentalitu snížené odpovědnosti a zvýšené promiskuity, která vede k častým nechtěným těhotenstvím. Množství počatých dětí se dává proto potratit nebo jsou dávány k adopci. Některé matky si své děti ponechají. Výsledkem je, že
počet dětí, které vyrůstají bez otce se připočte k těm, které jsou bez otce z důvodu rozvodů.
Jaký je tedy závěr?
Jak naznačují četné studie (a také zdravý rozum),
dramaticky se zvyšuje šance, že děti bez otce vyrostou v horších sociálních podmínkách, budou mít emocionální a psychologické poruchy, poruchy chování, zdravotní problémy, problémy ve škole, problémy s afektivitou.
A jak vypadá další roztáčení tohoto kolotoče?
Opět
i další generace, která vyrostla v atmosféře uvolněných morálních pravidel, často bez stabilního rodinného zázemí, bude mít předmanželský sex, půjde na potrat, nebo budou vychovávat své děti v nekompletní rodině. ...
Připomeňme si, že za poslední léta se na Slovensku rodí mimo manželství už 40 procent dětí.
Všechny tyto sociální problémy narůstají z generace na generaci, protože děti bez otce, bez stabilního rodinného zázemí mají větší šanci, že budou opět mít nemanželské děti, a pokud vůbec vstoupí do manželství, vzrůstá pravděpodobnost, že se rozvedou.
Tyto úvahy nejsou strašením nebo zveličování frustrovaného klerika s apokalyptickým viděním světa a s fobií ze sexuální svobody, ale
jsou to uzávěry sociologických a antropologických studií prestižních světových univerzit publikované v odborné literatuře s příslušným statistickým aparátem.
Bumpass, L., Sweet, J. Cohabitation, Marriage, and Union Stability: Preliminary Findings, NSFH, Madison, Wis.: Center for Demography and Ecology, University of Wisconsin, 1995, Working Paper č. 65;
Galagher, M. Fatherless Boys Grow Up Into Dangerous Men. The Wall Street Journal, 1. prosince 1998, A22;
McLanahan, S., Sandefur, G. The Consequences of Single Motherhood. The American Prospect 18, 1994, s. 48 – 58;
Blankenhorn, D. Fatherless America: Confronting Out Most Urgent Social Problem. New York: Basic Books, 1995.
In: West, Ch. Radostná zvesť o sexe a manželstve. Bratislava: Redemptoristi – Slovo medzi nami, 2007, 216 s., ISBN 978 – 80 – 969600 – 9 – 5, s. 126.
*******
Koncept tzv. volné lásky, a nevázaného pohlavního života mimo manželství byl považován za jeden z hlavních výdobytků této revoluce. Výsledným průvodním jevem byl ale masový nárůst rozvodovosti a dezintegrace rodiny. Další fází tohoto procesu bylo postupné legalizování potratu, nejprve v socialistických státech již koncem 50. let a od roku 1967 počínaje Anglií, postupně v rychlém sledu v ostatních zemích západního světa.
*******
Reakce Katolické církve byla poznamenána jistou rozpačitostí až bezradností a v dalších fázích i rezignací - a tak
nezřídka posloucháme dobře míněné rady: "
dnes je už taková doba, svět si jde svou cestou, musíme se dívat na věci realisticky ...", nebo v některých kruzích se zabydlují
přímo výzvy ke zradě Kristova učení, například jako prohlášení: "
měli bychom demokraticky a synodálně přehodnotit tradiční katolickou morálku v oblasti sexuality, pokud nechceme zcela ztratit kontakt s tímto světem".
Jistěže, na úrovni oficiální doktríny je třeba zmínit encykliku papeže sv. Pavla VI.
Humanae vitae, která byla prorockým hlasem, ale hlasem volajícího na poušti. Takový hlas byl většinou úspěšně přeřvaný rokenrolem z reproduktorů a hlásných trub blikajícího a vyřvávajícího, stále rychleji se roztáčejícího kolotoče tohoto světa. Vichr, který tento kolotoč vytváří, se postupně změnil na
tornádo devastující principy křesťanského, ale v podstatě hluboce lidského pojetí úcty k životu, manželství a rodině.
V 60.-tých letech,
Karol Wojtyla, jako biskup a kardinál, vycházejíc ze svých vysokoškolských přednášek morálky a etiky, začal publikovat své knihy a úvahy o důstojnosti a kráse manželské lásky. Už název první jeho knihy na toto téma je výmluvný:
Láska a odpovědnost.
Poukazoval zde na potřebu změny rétoriky, která v oblasti výchovy ke správnému používání lidské sexuality nemá být založena pouze na zákazech a příkazech, ale má vysvětlovat učení Církve a poukázat na to, že život podle křesťanských principů vede ke skutečnému, nejen povrchnímu štěstí. Mimo jiné v ní zdůrazňuje, že člověk by neměl "používat" druhého člověka jako jakousi věc k uspokojení svých potřeb. Šlo by o hrubou manipulaci a degradování lidské osoby.
Druhého mám přijímat a milovat v jeho celistvosti, nemiluji jen jeho tělo, miluji člověka, daruji se mu a přijímám dar jeho života. Vzájemné sebedarování, výlučné, trvalé a projevené ve všech formách, i v té tělesné, jsou základem vztahu manželů.
Už od počátku své biskupské služby, při formaci pastorace rodin, při přípravě na manželství a při doprovodu manželských párů v jejich křesťanském manželství, Karol Wojtyla neúnavně představoval i
učení Církve o přirozeném plánování rodičovství. Nebyl teoretikem odříznutým od života, právě naopak, byl si vědom, že život v manželské čistotě není lehký, ale vždy jasně a jednoznačně, učil, že
tato metoda si určitě vyžaduje mravnost, odpovědnost, sebekontrolu, ale ve skutečnosti je to jediná metoda, která snese vysoká kritéria a požadavky lidské důstojnosti.
V rozvíjení teologických a antropologických úvah o důstojnosti a kráse manželství pokračoval Karol Wojtyla i jako papež Jan Pavel II. Mohli bychom dokonce říci, že téma manželství a rodiny byla jednou z centrálních témat jeho pontifikátu.
Proto krátce po zvolení papežem svolal biskupskou synodu o rodině, po které publikoval exhortaci
Familiaris consortio, která si vysloužila pojmenování kompendium povolání rodiny. Rodině se věnoval i v mnoha jiných dokumentech, například v
Listu rodinám či v exhortaci
o důstojnosti ženyMulieris dignitatem. V roce 1982 založil v Římě, jako součást Lateránské univerzity zvláštní
Institut na studium manželství a rodiny. Nezanedbatelným zhodnocením manželství je množství procesů beatifikace a kanonizace, které zahájil nebo i dovedl do úspěšného konce, právě kladouc na oltář jako vzor manžele, i manželské páry, které svou svatost prokazovaly právě v hlubokém prožívání manželské lásky.
Zvláštní místo však patří jeho
Katechezím o lidské lásce podle Božího plánu, kterými doprovázel Církev během středečních katechezí s malými přestávkami od 5. září 1979 do 28. listopadu 1984. Prvních 5 let svého pontifikátu tedy Jan Pavel II. na středečních audiencích hovořil o kráse manželství a lidské lásky. Někdo by řekl, že je to nevídaný počin ze strany papeže, kterým jen dokazuje, s jakou naléhavostí vnímal potřebu správné teologické interpretace manželského vztahu, jako odpověď na bortící se strukturu manželského a rodinného života, který s sebou přinesla sexuální revoluce.
Těchto 130 katechezí přispělo k rozšíření termínu Teologie těla. Dnes máme ve slovenštině k dispozici jejich překlad v ucelené publikaci "Jako muže a ženu je stvořil"
"
Teologie těla" - Toto slovní spojení používá sám Jan Pavel II. s cílem objasnit podstatu svátosti manželství a lidské lásky. To není možné, pokud nepochopíme, co říká Boží Zjevení o smyslu lidského těla.
Snad nejodvážnější myšlenka, kterou v tomto díle prezentuje je: že
lidská pohlavní láska je obrazem vnitřního života Boha - Nejsvětější Trojice. Vycházeje z Kristových slov: "
Nečetli jste, že Stvořitel je na počátku jako muže a ženu stvořil?" (Mt 19, 4) Jan Pavel II. hovoří o původní Adamově samotě - díky které si uvědomuje sebe jako živou, uvažující bytost, která má svobodu a zároveň může jednat přes své tělo. Pak přichází stvoření Evy - a probouzí se touha po sebedarování a přijímání toho druhého. Hřích přichází na svět jako úpadek pravého sebedarování, které motivuje láska. A když papež mluví o řeči na hoře blahoslavenství, komentáři slova "
Blahoslavení čistého srdce" - poukazuje na to, že toto učení o čistém srdci je poukázáním na znovuobjevení pravdy o sebedarování ve vztahu mezi dvěma lidmi.
Teologii manželství spojoval Jan Pavel II. i s teologií celibátu. Vycházel přitom z evangelia, že v nebeském království se už nežení a ani nevdává (srov. Mk 12,23).
Manželství a také celibát jsou podle Jana Pavla II. cesty, kde se tomuto sebedarování učíme a připravujeme se na život v nebeském království, kde už bude dokonalé sebedarování.
Při svých úvahách o encyklice
Humanae vitae sv. Jan Pavel II. připomínal, že, že
při regulaci porodnosti resp. plodnosti - nejde v první řadě o hledání odpovědí na otázku: "Co je dovoleno a co je zakázáno?", ale:
"Jak prožívat pohlavní lásku, aby odpovídala mé důstojnosti - jako lidské osoby?"
Z toho vyplývá, že
některé věci se nesmí dělat ne proto, že je zakázal nějaký strejda z Vatikánu se směšnou čepicí na hlavě, ale proto, protože ponižují naši lidskost.
1. část promluvy - fatym.com, 1. 12. 2020
3. část promluvy - fatym.com, 3. 12. 2020
Text celé promluvy arcibiskupa Cyrila Vasiĺa si můžete v originálu - slovenštině přečíst na stránce
http://grkatke.sk, 18. 11. 2020
nebo poslechnout na záznamu celé mše svaté - 4. dne novény, 16. 11. 2020 - v archivu TV Lux -
www.tvlux.sk/archiv/play/24379
V tomto archivu najdete i záznamy z
dalších dní novény a to i z minulých let.
