Ano, svatá Církev má i patrona alkoholiků. Seznamte se - Matt Talbot

Celou historii člověka obdarovával Bůh Církev svatými muži a ženami. Jsou pro nás zářivými příklady, majáky světla a nadějí ve světě tmy a hříchu. Vnímáme je, necháváme se jimi inspirovat, oni nás svým životem učí a nám se skrze jejich přímluvu dostává pomoci. Svatí jsou našimi bratry a sestrami, kteří jsou již v nebi. V životě nebyli nijak dokonalí. Bojovali se stejnými pokušeními jako my všichni a museli se vždy spoléhat na Boží milost při překonávání svých osobních těžkostí a lidských selhání.





Někteří světci již za života dosáhli svatost, zatímco jiní prošli delší a náročnější cestou ke svatosti. Zajímavostí je, že Bůh vždy poskytuje ten pravý typ svatého, aby inspiroval věřící určitého věku a časů.

Irská duchovnost se nejčastěji spojuje s keltskými mnichy, kteří žili životy ve velké svatosti v důsledku osobního boje a skromnosti. Jejich umrtvování je oddělilo od lásky k sobě ve všech svých formách a umožnilo jim, aby se skutečně soustředili na Boha.

A tak je to i s Mathewem Talbottem. Na rozdíl od mnichů starých časů žil Matt nedávno - zemřel v roce 1925 - a nebyl ani knězem ani mnichem. Dříve žil velmi jednoduchý a pokorný život uprostřed rušného města a v tomto životě objevil i Boží přítomnost a sílu Živého Boha.

Ačkoli ještě nebyl katolickou církví prohlášený za svatého, jeho kauza kanonizace je v současnosti na rozhodnutí svatého otce. V tomto procesu získal titul "ctihodný". V začátcích procesu získal titul boží služebník. Postup jeho kauzy bude záviset na prokazatelném zázračném zásahu prostřednictvím jeho přímluvy.

Matt nebyl svatý. Až do konce dvacátého století byl nesmírně hříšným člověkem podléhajícím velkým pokušením (které mu zůstaly po celý život) a které ovlivňovaly jeho činy a celý život. Dokud nepřijal milost pravého a trvalého obrácení, hříšný Mattův život byl zaměřen jen na sebe a své vlastní touhy, ne na Boha. Ale jednoho dne se všechno změnilo a jeho život se tím také navždy změnil.

Matt po celý svůj život neustále bojoval. Jeho odvaha a bezúhonnost se neustále prohlubovaly větší svatostí každodenního života nejobyčejnějšího a najvšednějšího člověka. Je to příběh o Boží milosti, která působí v srdci a duši, což má za následek jejich transformaci. Hlubší pohled na jeho život je důkazem, že Matt Talbot byl možná jedním z nejpozoruhodnějších lidí své doby. Toto je jeho příběh.

Mattova narození a dětství

Dne 2. května 1856 oslavoval irský lid svátek. V Dublinu se konala velká přehlídka na počest mírové smlouvy mezi královnou Viktorií a císařem Alexandrem II. Ale tato slavnost nebyla ničím ve srovnání s radostí, kterou zažívali Charles a Elizabeth Talbotovi ve svém domě na 13 Aldborough Court. Šťastný pár byl v ten den požehnaný darem syna, kterému dali jméno Mathew (Matouš). Byl jedním z dvanácti dětí, z nichž pouze devět dožilo své dospělosti. O tři dny později, 5. května 1856, byl Matt (zkrácená forma Mathew, pozn. Verim.sk) pokřtěn v dublinské katedrále zasvěcené Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

Rodina Talbotova byla chudá, podobně jako mnozí z těch, kteří v tomto městě žili. A chudoba v těch dnech byla velkou zátěží, protože nic se nedalo považovat za samozřejmost. Neexistovaly žádné státní ustanovení pro ty, kteří vydělávali příliš málo, neexistovala záruka slušného bydlení, žádná strava, a ani peníze se nedaly nikde pořádně vydělat. Ve skutečnosti ani voda nebyla volně dostupná - lidé pro ni chodili do veřejných fontán a přinášeli ji domů v nádobách a džbánech. I takový byl život Talbotových. Žili společně s ostatními v chatrných budovách, které bychom v současnosti nazvali slumy. Často se stěhovali z místa na místo, protože neustále hledali práci a lepší bydlení. Jejich ubytování se nacházelo uprostřed oblasti s kasárnami. Mezi početným množstvím zlodějů a podvodníků žijících v této oblasti bylo i mnoho dobrých lidí. A Charles a Elizabeth rozhodně patřili mezi ně.

Ve věku 8 let začal Matt navštěvovat křesťanskou školu sv. Vavřince O'Toole. Zaregistrovali ho zde 8. července 1864. V roce 1867 navštěvoval O'Connellovu školu na Dublin North Richmond Street, kterou spravovali mniši. Vzdělání dostal zejména z jednoduchých dovedností ve čtení a psaní, naučil se hodně křesťanských modliteb a připravoval se na přijetí svátostí. Jeho učebnice obsahovaly lekce z Bible a života svatých spolu se základními ponaučeními, které měly inspirovat dítě s ctnostmi viktoriánského věku. Takové školy vychovávaly tehdejší děti pod dohledem arcibiskupa (a pozdějšího kardinála) Cullena.

Matt strávil ve škole jen velmi málo času. V školních zprávách se často uvádělo, že "zůstal doma z důvodu nezbytnosti". V roce 1868 dosáhl věku dvanácti let, takže se stal vhodným kandidátem na práci a jeho akademická kariéra se tím zastavila.

Matt upadá do alkoholismu

Mladý chlapec byl šťastný, že se zaměstnal poměrně rychle ve firmě obchodníků s vínem. Zaměstnali ho E. a J. Burke, jejichž firma se nacházela v několika budovách na nábřeží vedle řeky Liffey. Matt tu pracoval čtyři roky jako poslíček. Nejdříve vydělával čtyři a později šest šilinků. V tomto čase si však začal vytvářet jisté nesprávné návyky. Zjistil, že bylo poměrně jednoduché ukrást pár lahví vína porter vyrobených ve vinařství. Příležitostně přišel domů opilý, což vedlo jeho rodiče do zoufalství. Jeho otec, Charles, nakonec zajistil pro syna Matta novou práci poslíčka v Custom House, kde on sám pracoval. Problém se tím však nevyřešil. Zde začal šestnáctiletý Matt pít whisky.



Osud rodiny Talbotových se hroutil, neboť někteří z chlapců sdíleli Mattovu lásku k alkoholu. Rodina se kolem roku 1870 přestěhovala do nájemního domu na 5 Love Lane. Životní selhání Charlesových synů vyvolaly v otci hněv a hluboký smutek jeho manželky. Matt říká: "Když jsem byl mladý, moc jsem se o náboženství nezajímal právě kvůli pití. Zlomil jsem srdce své matky." Jindy řekl příteli v rozhovoru: "Byl jsem hluboko zamilovaný do pití, ale Bůh mi dal milost, abych se tohoto zvyku vzdal. Byl to pro mě velký boj."

Alkoholismus byl v té době v Dublinu hroznou pohromou. V roce, kdy se Matt narodil, otec Theobald Matthew, známý jako "střízlivý apoštol", odešel na věčnost. Byl hnací silou úspěchu s názvem Hnutí střízlivých, které svou myšlenkou ovlivnilo množství lidí. Z pěti milionů lidí, kteří podepsali "slib", zůstalo pouze sto tisíc. Ti svůj podepsaný slib stále zachovávali desetiletí po smrti otce Theobalda.

Matt žil pouze z pár šilinků, které mu zůstaly. Někdy neměl nic, protože všechno utratil na pití. Někdy prodával své věci, aby získal peníze na alkohol. Jindy přežíval on i jeho bratři z toho, co ukradli. Jednou tak ukradl housle pouličnímu hudebníkovi. Právě tato událost ho později strašila. Při jiné příležitosti ukradl z náklaďáku spolu s přáteli prasata, aby tak získal peníze. A tak Matt strávil svůj život někde mezi prací a pitím.

Obrácení

Jednoho dne v roce 1884 nastala událost, která byla počátkem série změn v jeho srdci. S nadějí čekal v blízkosti hospody zcela bez peněz, že přátelé budou procházet kolem a pozvou ho na drink. Ale zůstal zklamaný, ani jeden z nich tak neučinil. A tak odešel domů - střízlivý - k úžasu své matky. Oznámil jí, že nastupuje do místního semináře Svatého kříže, aby složil slib Hnutí střízlivých. Elizabeth, která znala dobře svého syna, řekla: "Potom v Božím jménu jdi, ale nevzkládej žádný slib, pokud ho nemáš v úmyslu dodržet."

Na kolegiu se Matt setkával s jedním z kněží a složil svůj slib na dobu tří měsíců. Často přistupoval k svátosti smíření, ale to až po uplynutí několika let povinností. Od té doby se účastnil ranních mší předtím, než šel do práce.

Elizabeth Talbotová později vyprávěla, jak těžce Matt snášel toto období, ačkoli zůstal věrný slibu, který složil. Po uplynutí tříměsíčního období ho Matt obnovil na dobu dalších šesti měsíců a poté na celý život. Jeho účast na každodenní mši pokračovala. Dlouhé hodiny po práci trávil v modlitbě, modlil se za sebe, ale často zůstával sám, aby se vyhnul těm osobám a místům, které by byly pro něj problematické. Jednou se nacházel blízko jedné z hospůdek, kam často chodíval. Sáhl do kapsy a zaštěrkal mincemi. Do hospody vešel, ale nikdo ho nepřišel obsloužit. Trpělivě čekal, ale nakonec odešel. Zamířil do kostela v Gardiner Street, kde strávil zbytek večera v modlitbě. Aby se vyhnul tomu, co bylo pro něj příležitostí k hříchu, už nikdy v kapse nenosil drobné.

Kamarádi si všimli změny v jeho životě, ale komentovali ji pouze příležitostně. Jeden z nich, Pat Doyle, byl známým alkoholikem a agresorem. Po určitou dobu žil v jiné části Irska a když se vrátil, často se zamýšlel, proč Matt nechodil pít s ostatními. Nakonec mu řekli, že se z Matta se stal "jiný muž". Později se s Mattem setkal, aby zavzpomínali na své přátelství. Aniž by si uvědomil, kam ho Matt vedl, ocitl se Pat Doyle v areálu Clonliffe College. Zde se k nim přiblížil jistý kněz. Později Patt popsal tuto schůzku a poznamenal, jak onen kněz velmi dobře znal Matta. Právě Matt chtěl, aby Patt složil slib střízlivosti. Později přiznal, což učinil zcela sám, aniž by si uvědomil, co udělal. Když však Matt požádal kněze o Pattovu zpověď, ohromený muž vstal z pokleku a utekl.

Matt se později pokoušel o obrácení dalších přátel, někdy úspěšně, jindy zase ne. Při jedné příležitosti se mu podařilo přesvědčit muže, aby se vrátil ke svátostnému životu poté, co více než třicet let k nim nepřistupoval. Rovněž se rozhodl obrátit bratry, kteří stále nadměrně pili. V roce 1890 opustil Matt svůj rodinný dům a přestěhoval se do malého pokoje v Gloucester Street. Jeho sestra, vdaná žena, žila blízko něj a každý den mu připravovala jídlo a udržovala mu pokoj v pořádku. O čtyřiceti sedm let později, když zkoumali jeho život s cílem postoupit kauzu směrem ke kanonizaci, podala Marie své svědectví o bratrově životě. Řekla: "Po delší době, co změnil zcela svůj život, Matt stále splácel peníze, které dlužil z pití. Chodil po těch veřejných domech, kde ho vedli na "seznamu dlužníků", ale všechny peníze vrátil. Pak odtud rychle odešel. Moje matka mi řekla, že on a jeho bratři kdysi ukradli housle pouličnímu hudebníkovi a prodali je, aby si koupili alkohol. Matt však prohledal celé město, dokonce prošel všechny domy chudých, protože hledal hudebníka, aby mu zaplatil za svůj přečin. Ale nemohl ho najít."

Mattův přítel si jednou vzpomněl, že protože Matt nemohl najít toho houslisty, kterému ukradli housle, odevzdal peníze knězi, aby obětoval za jeho duši mše. Mattův život se dramaticky změnil, ale udržoval si ho pečlivě skrytý před očima světa a zejména od těch, kteří ho nejlépe znali. Jeho rodina a nejbližší přátelé věděli, že už víc nepije a nekleje, často chodí do kostela a v modlitbě tráví stále více času.

Ale nikdo si neuvědomoval hloubku závazku vůči Bohu a úroveň postupné svatosti, kterou Matt dosahoval. Navzdory všemu zůstal člověkem a zažíval ta pokušení, která jsou součástí života každého člověka. Přestože cítil svobodu od alkoholu, velmi těžko se mu proti ní bojovalo. Nakonec začal kouřit, dokud ale nepoznal, že jednu závislost zaměnil za druhou. A tak odevzdal do rukou kněze další slib - že se zdrží všeho tabáku. Hned druhý den ráno si však koupil novou dýmku, kterou delší dobu chtěl, a s ní i pytlík plný čerstvého tabáku. Ještě v ten den ho však jeho přítel poprosil, jestli by mu mohl dát něco na kouření. Matt mu odevzdal nejen celý pytlík, ale i novou dýmku. Od té doby si už nikdy nezakouřil.

Mattův každodenní kříž

Od té doby začal Matt sérii praktik, které ho dělají známým a kterými se velmi pečlivě pokoušel skrývat před ostatními lidmi. Vzal si do srdce slova Krista - "zapřít sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne". A tak hledal způsob, jak žít tato slova bojujíce za lásku k Bohu a bližnímu. A našel mnoho způsobů. V roce 1937 dvě z jeho sester poskytly důkazy o jeho životě. Během tohoto svědectví vyšly najevo některá malá umrtvení, která praktikoval. Jedna ze sester říká: "Matt klečel na kolenou hned, co přišel z práce a to až do desáté večer. I svou večeři dokonce jedl na kolenou. Na večeři jedl maso pouze jednou nebo dvakrát v týdnu, popřípadě vejce. Během půstu nejedl nic, jen suchý chléb a kakao, či skořápky z kakaa. Někdy i ryby, ale nikdy ne ve středu nebo v pátek. Postil se od masa celý červen na počest Nejsvětějšího Srdce a taky týden před velkým půstem či v adventu. Zřídka jsme ho vídali při modlitbě, protože chtěl být sám. Nikdy nejedl žádné lahůdky, pouze na vánoční den ráno chtěl steak. Obvykle žil o suchém chlebu a kakaových skořápkách bez mléka či cukru. Často se odkazoval na své minulé hříchy a řekl: 'Kde bych byl bez Boha a Jeho Svaté Matky?' Vlastnil malou sošku Panny Marie a často říkával: 'Nikdo neví, jak dobrou matkou mi byla'."

Někdy se přísně postil celý den až do večera, kdy přišel z večerní mše. Někdy, když mu sestra přinesla rybku, řekl jí, aby ji vzala zpět a donesla vodu, v níž byla vařená. Jeho druhá sestra, Susan, se také zmínila o jednom z přísných pokání, kterými se Matt po smrti proslavil: "Spal na široké desce a jako polštář si dával pod hlavu kus dřeva, přičemž ho oblékl do plachty. Když jsem viděla desku a ten kus dřeva ležet proti stěně, zeptala jsem se ho proč. On odpověděl: 'Jsou zde pro jistý účel.'"

Každý den chodil na mše svaté a přijímal svaté přijímání. Každou sobotu přistupoval ke svátosti smíření, ačkoli v té době byla běžná praxe zpovídat se pouze dvakrát do roka. Aby se udržel na své duchovní cestě, trávil každý možný okamžik v modlitbě, pokud to nebylo v rozporu s každodenními povinnostmi. Věděl, že tyto povinnosti mu byly modlitbou a své dny posvěcoval praktikováním pokory a umenšováním vlastního života.



Jeho sestry také vzpomínají na to, jak je matka často v noci budila, protože našla Matta hluboko v modlitbě. Ruce měl složené ve tvaru kříže jako keltští mniši a také svatý Patrik. Kdykoliv se jeho matka bavila o jeho duchovním životě se svými dcerami, varovala je, aby se o tom nikomu nezmínily. Lidé mimo rodiny věděli jen málo o Mattově hlubokém modlitebním životě, ale někteří z nich svědčili o tom, co viděli, dlouho po jeho smrti. Jeden takový člověk byl jistý ministrant, který viděl Matta v Berkeley Road Church v modlitbě před křížem. Ruce měl roztažené jako ukřižovaný. Chlapec říkal, že Matt si tehdy myslel, že je sám v kostele, ale neuvědomil si, že jistí lidé ho tam viděli. Ten chlapec se jmenoval Sean T O'Ceallaigh a později se stal prezidentem Irska. Ve svém svědectví říká: "Matt někdy čekal na to, až otevřou kostel na ranní mši. Znal pár ministrantů a oslovoval nás našimi křestními jmény. Vždy jsme ho oslovovali pane Talbot, ačkoli nebýval vkusně oblečený, ale nosil na sobě pracovní kalhoty, namísto límce a kravaty. Byl však velmi uhlazený a čistý. Někdy ho chlapci ze žertu nazývali kaplanem, ale nikdy se mu to nelíbilo. Byl velmi milý a přátelský. Někdy se modlil nahlas, přičemž nedbal na ostatní. Později, když jsem byl starší, často mě zastavil na ulici a ptal se mě, jak se mi daří ve škole. A když jsem začal pracovat, ptal se, co mám nového a vždy mě varoval, abych dbal na svou práci a dobře ji vykonával."

Matt věděl, že pokud chce plně ocenit obrovské dědictví, které nám Církev odkázala, bude se muset naučit správně číst. Bez ohledu na to, jakým dovednostem se naučil ve škole, delší dobu cítil, že je zanedbal a zapomněl. A tak se naučil sám číst. Začal nejprve s velmi jednoduchými knihami a postupně se zdokonaloval. Byl velmi inteligentní a dokázal porozumět myšlení některých největších teologů a otců Církve. S oblibou četl jakákoliv duchovní díla zejména ze životů svatých. Když jednou jeden jeho přítel zjistil, že on jako chudý dělník čte dílo kardinála Newmana, Matt mu vysvětlil: "Když se dostanu k takové knize, vždy se modlím k naší Nejsvětější Panně a věřím, že mě vždy inspiruje, abych pochopil správný význam těchto slov." Nikdy však skutečně neuměl dobře psát, dokonce ani jako dospělý. Jeho písmo se víceméně podobalo písmu dítěte. V knihách, které četl, si psal poznámky pod čarou, které prozradily tuto jeho omezenou schopnost. Přesto jasně dokazují hlubokou duchovnost člověka vyjadřující hluboký sentiment do jedné věty.

A tak postupoval od jednoduchých malých knih až po velká pojednání a teologická díla. Trávil dlouhý čas přemýšlením nad každým a vytvářel si poznámky na okraji. S každou knihou se nejprve vždy seznámil, aby mohl vysledovat cestu, kterou jí sleduje. Celý čas ale vůbec neopustil Písmo. Zvláště pasáže o umučení měl nahrubo označené v každé Bibli, kterou vlastnil. Mezi jinými i množství žalmů. Jeho malá knihovna obsahovala díla Augustina, Františka Saleského, Rodrigueze, Newmana, Terezie z Avily, Jana z kříže, Blosiusa a mnoha jiných, jakož i různé církevní dějiny, katechismy a díla o náboženském a duchovním životě. Měl i množství letáků, modlitebních karet, osvědčení o členství v bratrství a množství litanií.

Během svého života byl Matt velmi respektovaným člověkem. V první řadě proto, že byl dobrým a těžce pracujícím dělníkem, člověkem s velkou celistvostí a osobností, na kterou se vždy dalo spolehnout. Pověst jeho svatosti, která obklopovala tohoto člověka z dělnické třídy, se stala téměř hmatatelnou pro všechny, kteří se s ním dostali do kontaktu. Jeden z nejbližších Mattových přátel, Paddy Laird, si vzpomněl na několik příběhů z dob s ním: "Jednoho dne jsem našel Matta v jeho malém přístřešku v Martinově dvoře. Na stole jsem našel potkana, jak si pochutnával na jeho suchém chlebu. Chystal jsem se ho praštit kamenem, ale Matt mě zastavil. Mluvil s potkanem velmi jemně, přičemž mu řekl: 'Tak pojď, jdi dolů!'. A potkan ho poslechl. Pak mi začal vyprávět o dobrých potkanech - 'Sice dělají škodu, ale čistí kanalizaci a také jsou to Boží stvoření. On sám je stvořil pro nějaký účel ... ' Někteří lidé si mysleli, že Matt nemluví, že se odmlčel. To nebyla pravda. Byl velmi příjemnými společníkem. Jediná věc, na kterou nepomyslel, byly hříšné vtipy. Vždy upozorňoval lidi, kteří brali Boží jméno nadarmo. Podivnou věcí bylo, že všichni ti tvrdí muži byli po pár slovech s Mattem krotcí jako beránci. Vzpomínám si, že během první světové války se jistý Ned Lyons bál, že jeho syn Jack byl mrtvý. To se dozvěděl z telegramu. Ale Matt řekl Nedovi: 'Neboj se, Nede, bude doma.' Následující den přišla zpráva potvrzující, že Jack byl mrtvý. Matt mu řekl: 'Nede, zapomeň na tu zprávu'. Když se Ned v ten večer vrátil domů, Jack seděl u kuchyňského stolu. Dostal dovolenou, ale nikdo ho nenapsal na seznam mužů, kteří šli na ni."

Paddy Laird také vzpomíná: "Málokdy mi říkal o náboženských záležitostech, místo toho mi daroval knihy ze života svatých. Často jsem ho viděl klečet v modlitbě v rohu dvora, kde ho nikdo neviděl, nebo mezi dřevěnými stohy. Obvykle jsem se styděl, že bych ho přerušil. Po chvíli jsem však na něj přece zavolal jménem a on se zeptal: 'Co chceš?'. Přišel ke mně, ale viděl jsem, že je vyrušen z hluboké modlitby."

Dalším přítelem byl Dan Manning. Matt se s ním dobře znal, také s jeho manželkou a rodinou: "Neztrácel nikdy čas. Když měl byť jen trochu času, vždy se modlil nebo něco četl. Kromě několika minut, které věnoval obědu, trávil polední hodinu ve svých knihách nebo se modlil. Zdálo se mi, že má vlastní způsob modlitby. Modlitby nečetl ani neodříkával jen tak zpaměti. Navzdory tvrdému pokání byl vždy schopen vykonávat čestně svou práci a vždy vypadal dobře. Byl tichým mužem a snažil se vyhnout upozorňování na sebe sama. Často chodil se sklopeným zrakem. Nikdy jsem nepotkal nikoho jako on. Byl zcela pohlcen v Bohu, ale vždy s humorem na rtech a oblíbený u lidí."

John Gunning, který znal Matta více než tři desetiletí, řekl pár slov o jeho duchovnosti: "Oba jsme byli v Růžencovém bratrstvu Dominikánského kostela Krista Spasitele. Matt mi půjčil knihu o životě svaté Kateřiny ze Sieny. Než jsem ji začal číst, zeptal jsem se ho, jestli nosila řetězy. Vypadal zmateně a řekl, že asi ano. O něco později mi řekl o své úctě k Panně Marii. Říkal, že právě úcta ke Ní ho pozvedla ze země do nebe. Řekl, že nosil řetězy jako znamení, že se stal otrokem Panny Marie. Požádal jsem ho, aby mi také dal takové řetězy. A tak mě přivedl do Clonliffe College k Dr. Hickeymu. Když byl Dr. Hickey venku, spatřili jsme otce Waterse a ten nás zapsal a já jsem dostal řetěz, jaký měl i Matt."

Jeden muž, Ralph O'Callaghan, okomentoval den, kdy se poprvé setkal s Mattem Talbottem: "Snažil jsem se zjistit, že je zcela normální - bez výstřednosti a zdravého rozumu v náboženských záležitostech. Na mě udělal neskutečný dojem. Nejprve byl trochu plachý, ale po několika návštěvách se zdálo, že mě přijal a bude si chtít vykládat. Při několika příležitostech se nechal mnou pohostit. Vždy byl jednoduchý, ale přirozený a ničím neovlivněný. Byl přímý a otevřený. Domnívám se, že byl chytrým a jasným člověkem s velkou vůlí. Nebyl nervózní, ani nic přehnané se o něm nemluvilo, nebo nic, co by byť jen málem naznačovalo, že je duševně nevyrovnaný. Jeho víra, oddanost a upřímnost byly zjevné ve všem, co řekl o náboženských věcech" Jeden večer Matt navštívil Ralpha. Aby otestoval svou pokoru, řekl Mattovi: "Víš, Matte, dostal jsi spoustu duchovních darů. Skrývá se v nich velké nebezpečí spojené s pýchou." Mattova odpověď byla přesně taková, jakou Ralph předpokládal. Odpověděl: "A proč bych měl být pyšný? Dar není pro mě, ale pro Boha, který dává milost. Jak málo dělám ve srovnání se všemi těmi velkými světci."

Matt, ubožák, který rozdává

Jednou z duchovních aktivit Matta Talbota byly pravidelné almužny, a to i přesto, že byl sám velmi materiálně chudý. Kupoval květiny na oltář, dával týdně peněžní částku starší paní, která žila na ulici, daroval jisté částky na misie, a to zejména v Nigérii, Číně a Dálném východě. Také posílal peníze mnohým klášterům, včetně chudých Klarisek. Jeho almužny putovaly do sirotčinců v Americe, komunitám chránícím Svatyni v Palestině a také dvěma Bratrstvům ve Francii. Běžně své milodary nepodepisoval nebo jen stroze napsal: "Od přítele z Dublinu". Jindy předával své dobročinné dary prostřednictvím důvěryhodného zprostředkovatele, u něhož vyžadoval mlčení. Jediný list, který kdy napsal sám Matt, je ve vlastnictví Vatikánské knihovny na výslovnou žádost papeže Pavla VI., který velmi často myslel na Matta. Dopis byl adresován misii Maynooth v Číně, která často profitovala z Mattova soucitu.

Když Matt neměl žádné peníze, které by daroval misiím a křesťanským společnostem a sdružením, neváhal prodat vlastní majetek, aby tak získal skromné finanční prostředky pro charitu. Při jedné příležitosti mu Ralph O'Callaghan daroval hrubý kabát, když přišel k němu domů. Matt ho ale prodal, aby poslal peníze na klášter.

Mattova choroba

V roce 1923 onemocněl a strávil dva měsíce v nemocnici v Dublinu. Jeden z těch, kterého po jeho smrti vyslýchali, byl profesor Henry Moore z nemocnice Mater. Byl to on, kdo diagnostikoval problémy se srdcem a ledvinami světce. Až na velké přesvědčování dovolil Matt, aby ho přijali do nemocnice na léčbu a rehabilitaci. Zdravotní problémy měli pro něho jen malé důsledky. Všechny věci byly v jeho očích darem z Boží prozřetelnosti a pokorně přijaté bez ohledu na cenu, kterou vynaložil. Profesor Moore to prokázal slovy: "Mám dojem, že byl vůči své nemoci zcela lhostejný a připravený akceptovat cokoliv, co na něj Bůh seslal. Když byl v nemocnici, choval se jako pacient úžasně a svatě. Zpočátku se jevil jako náboženský pomatenec. Věděl jsem, že daroval hodně peněz druhým a také málo jedl. Řekl mi, že vstává vždy v 5:00 hod., postil se, chodíval na ranní mši. Dlouho jsem na něho neuměl změnit svůj názor. Byl to nejhodnější pacient a velmi na mě zapůsobil. Byl to jeden z nejkrásnějších mužů, na kterého jsem kdy narazil, a kdybych nebyl tak zaneprázdněn, rád bych ho měl za přítele. Jen s velkou neochotou jsem od něj dokázal získat informace o jeho životě a askezi. Ze všech osob, s nimiž jsem se kdy setkal v životě, Matt Talbot se mi zdál být výjimečně svatým člověkem. Nyní hovořím s Mattem každý den v modlitbě. Chovám k němu velkou náklonnost a když se modlím, žádám ho, aby prosil za mě. Můj syn dostal žloutenku. Od biskupa jsem dostal malý úlomek z Mattova dřevěného polštáře, připnul jsem ho k pyžamu chlapce a jeho zdravotní stav se začal okamžitě zlepšovat. Do tří dnů byl zpátky na univerzitě."

Když Matt přišel do nemocnice, nebyl na tom úplně dobře. Po dvou dnech mu kněz udělil pomazání nemocných, vyzpovídal se, přijal svaté přijímání. Nakonec mu udělil viatikum. Sestra Emmanuela, která se o Matta starala, si vzpomněla, že Matt ležel tváří ke zdi, přičemž si myslela, že se modlí. Později, když byl schopen chodit, modlil se růženec, ale korálky odpočítával nevědomky. Byl smutný, že mu zakázali v nemocniční kapli klečet. Nakonec ho propustili, ale o dva měsíce později ho znovu přidělili pod péči sestry Veroniky v oddělení svatého Vavřince. Před tribunálem o něm svědčila slovy: "Když se Mattovi trochu ulevilo, trávil hodně času v kapli. Často zapomněl na oběd, a tak poslali sestru, aby ho přivedla zpátky. Jednoho dne jsem mu řekla, že pokud nepřijde zpět na oddělení na oběd, dám mu studenou večeři. On však odpověděl, že potřebné je krmit duši, stejně jako tělo. Po nějaké době po Mattově smrti jsem se zeptala muže, který ležel v posteli vedle něj, zda někdy vnímal Matta jako výjimečného světce. On odpověděl, že ano, protože Matt se vždy modlil i přes noc. Na oddělení se předmodloval růženec a když utrpěl infarkt, přičemž značně trpěl, nikdy si nestěžoval."

Sestra Dolores si vzpomíná na jednu příhodu: "Po přijetí posledních svátostí se zdálo, že těžce dýchá. Hned v ten den, kdy jsme mu dovolili opustit lůžko, zmizel, a nenašli jsme ho nikde. Nakonec jsme ho našli v rohu kaple, kde se modlil. Když jsem ho kárala, usmál se na mě a řekl, že když už poděkoval lékařům a zdravotním sestrám, bylo načase poděkovat Velkému Léčitelovi. Jeho slova na mě udělaly velký dojem."

Po návratu domů o několik týdnů později, se ocitl zcela bez peněz. Nakonec žil jen z týdenní nemocenské dávky. A tak se ho přátelé snažili přesvědčit, aby přijal dar 3 liber od společnosti svatého Vincenta de Paul. Nakonec jen s velkou neochotou souhlasil. Přátelé mu přinášeli jídlo, ale téměř vše rozdal sousedům, kteří byli chudší než on sám. Po zaplacení nájemného mu zůstalo pouze 6 liber na celý týden. Na jaře roku 1925 se Matt vrátil do práce, protože už měl dost toho, co považoval za nečinnost. Byl ale stále velmi slabý a vědom toho, že cokoli udělal, bylo jen s omezenými silami. Jeho zdravotní stav byl opravdu křehký. Profesor Moore ho varoval, že by mohl náhle zemřít. Peníze za první týden v práci utratil na díkůvzdání za všechno požehnání, které dostal od Boha.

Mattova smrt



V roce 1925 se 7. června slavil svátek Nejsvětější Trojice. Byl to výjimečně horký den v Dublinu. Matt ráno vstal a začal svou obvyklou sérii modliteb a mší v místních kostelích. Mattův dlouholetý přítel, Paddy Laird, byl s ním na této mši: "Když jsme po mši zpívali hymnus k Panně Marii, Matt se postavil a zpíval s ostatními. Ale když se hymnus skončil a všichni poklekli, Matt zapomněl pokleknout a zůstal stát. Zdálo se, že si ničeho a nic nevšímal, dokud do něj muž z druhé strany nešťouchl. Bylo pro něj velmi neobvyklé kleknout si, když všichni ostatní klečeli." Později na náměstí v Rutland Street narazil Matt na souseda, který mu řekl, že nevypadá příliš dobře. Matt přiznal, že se cítil slabý, ale pokusil se přesto zůstat veselý. Tento člověk později dosvědčil: "Vypadal tak slabý, že jsem mu navrhl, aby nechodil ven aniž by si odpočinul. Usmál se a řekl, že se cítí dobře a pokračoval dále do kostela v Dominick Street. Čekal jsem, dokud nezašel za roh. To bylo naposledy, co jsem viděl Matta naživu. Chtěl jsem ho následovat, ale věděl jsem, že je mužem, který nechce, aby si ho někdo všímal, a tak jsem šel na mši v Gardiner Street."

Matt šel ulicí směrem do kostela, ale po pár krocích padl na zem. Muž, který byl těsně za ním, to popsal takto: "Byl ode mne vzdálený necelých 5 stop. Viděl jsem, jak se otřásl, otočil a pak padl na zem. Utíkal jsem k němu, stejně jako mladý muž jménem Walsh. Uvolnili jsme mu límec, ale věděl jsem, že je už mrtvý. Běžel jsem do kláštera na Dominick Street a přivedl kněze. Ale když ho kněz spatřil, věděl, že ho život už opustil. Tak jsme klečeli a modlili se za odpočinek jeho duše." V té době začali vycházet z kostela farníci. Bylo něco po 9:00 hod. Shromáždili se kolem těla mrtvého muže. Někdo řekl, že na mši byl lékař a požádali ho, aby prozkoumal jeho tělo. Ten však prohlásil muže za mrtvého. Později svědčil: "Já, Dr. E. P. Eustace, jsem 7. června 1925 viděl tělo Matthewa Talbota, který zemřel v Granby Lane na cestě do dominikánského kostela. Zemřel na levé straně silnice, asi tři stopy od cesty z Parnell Square. Podle mého názoru zemřel na srdeční selhání." Přijela sanitka a tělo odvezli do nemocnice v Jervis a následně do márnice. Ten den Mattovy sestry, Mary a Susan, zuřily, protože Matt se nevrátil včas na večeři. Po chvíli se obrátili na policii a poskytli jim Mattův popis.

Když tělo sedmdesátiletého muže dorazilo do městské nemocnice v Jervis Street, zavolali katolického kněze, ale ten tělo nepomazal, protože už to udělali předtím. Teprve po čtyřiceti letech odhalili skutečnou a trvalou svatost tohoto muže. Objev se týkal Mattových řetězů, které odhalil soudní lékař. Matt přijal myšlenku řetězů ze čtení o Pravé úctě k Panně Marii od sv. Ludvíka Marie de Montfort, v níž se praxe nošení řetězů označuje jako znamení svatého otroctví duše pro Boha, skrze Marii, Matku Boží. Je také možné, že Matt četl o podobných praktikách v životopisech mnoha svatých, které ho tak inspirovaly. Největší objev učinil Charles Manners, který našel na jedné ruce světce omotaný provaz a na druhé ruce řetěz. Říká: "rozřízl jsem šaty nůžkami, když jsem našel jakýsi řetěz s články dlouhými asi půl palce, které byly obtočené kolem těla. Pod kolenem byl také řetěz, který musel Mattovi způsobovat velkou bolest, zvláště když klečel. Pod druhým kolenem jsem našel také nějakou šňůru. Zavolali jsme sestru Ignácii a ukázali jí řetězy." Sestra Ignácir řekla oběma mužům, aby řetězy nechali a umístili je v rakvi u Mattova těla. Když se přátelé Matta Talbota nakonec dozvěděli o těchto řetězech, byli velmi překvapeni. Neměli tušení o rozsahu Mattova umrtvování a hluboké spiritualitě, ačkoli všichni souhlasili, že byl skutečně svatý. Zůstává nejasné, jak dlouho Matt nosil řetězy, ale je pravděpodobné, že to byl v jeho životě další čin pokání, protože všichni ho vnímali jako svědomitého pracovníka, který by nebyl schopen pracovat tak tvrdě, kdyby měl na sobě řetězy. Den po Mattově smrti byla jeho sestra Marie předvolána do nemocnice, aby identifikovala tělo. Ukázali jí řetězy a zeptali se jí na jejich účel. Jednoduše řekla, že je Matt nosil a že by měly být spolu s ním v rakvi. Nicméně Mary vzala jeden z nich a rozdělila ho na části, které později dala mnoha lidem. Matt byl pohřben následující čtvrtek 11. června 1925, který byl svátkem Kristova Těla a Krve. Určitě by ho to potěšilo, kdyby byl věděl, že bude pohřben na tento svátek. Ve středu v noci byly Mattovy pozůstatky odvezeny do kostela v Gardiner Street a umístěny přes noc v kapli Nejsvětějšího Srdce, kde lidé mohli strávit nějaký čas v modlitbě. Všichni byli velmi zaneprázdněni kvůli svátku. K rakvi přišla rodina, stejně jako Mattovi přátelé a mnozí z jeho spolupracovníků. U jeho ostatků se nacházelo mnoho lidí, kteří sice neznali Matta, ale věděli o jeho mimořádné spiritualitě a svatosti. Nakonec rakev umístili do hrobu na dublinském hřbitově Glasnevin, který byl zasvěcen svaté Brigitě Irské.

Kanonizace

Po Mattově smrti se příběh jeho života začal šířit stále dál. Mnohých se hluboce dotkl život tohoto jednoduchého, obyčejného člověka, jehož život můžeme vidět i v těch našich. Dne 6. listopadu 1931 otevřel arcibiskup Byrne první zasedání tribunálu, které zřídil s cílem prozkoumat život Matta Talbota. Šlo o informační proces, první krok směrem k možné kanonizaci Katolickou církví. Všechna svědectví, která se shromáždila pod přísahou, byla zaslána Svatému otci v Římě. Druhá část procesu, apoštolského procesu, se konala v roce 1953, kdy byla další svědectví poslána do Vatikánu. Rok před otevřením apoštolského procesu byly tělesné pozůstatky Božího služebníka exhumovány, identifikovány a umístěny do dvojité rakve. Na vnější straně se nacházela mosazná deska s textem: "Boží služebník Matthew Talbot". Později je přeložili do velké mramorové krypty uprostřed zámku Glasnevin, kde byly vystaveny veřejné úctě. Rakev zde zůstala až do roku 1972 a během těchto let přicházeli k hrobu zástupy poutníků, aby prosili o přímluvu u Božího služebníka. Mezi těmi, kteří se zde modlili, byli především obyčejní věřící, ale i kněží, biskupové, arcibiskupové, kardinálové a dokonce i budoucí papež Pavel VI. V roce 1972 byly pozůstatky Matta Talbota umístěny do nové hrobky, která se nacházela v kostele Panny Marie Lurdské, v blízkosti místa, kde Matt žil. Stejně jako dříve, rakev bylo možno vidět v kryptě - tentokrát přes skleněný panel. V říjnu 1975 byl Matt vyhlášen papežem Pavlem VI. za "ctihodného".

Jeho příběh se vztahuje nejen na ty, kteří mají problémy se závislostí, ale na všechny, kteří se snaží odpovědět na "univerzální povolání ke svatosti", o kterém mluvil Druhý vatikánský koncil. Matt se určitě snažil odpovědět na tuto výzvu již za svého života a Boží milost ho transformovala do tohoto procesu. Až do dnešního dne přicházejí mnozí muži, ženy a děti k hrobu Matta, aby zde našli modlitební pomoc tohoto moderního muže svatosti a zažili svědectví o Boží milosti v životě tohoto výjimečného muže.

zdroj: www.mostmercifuljesus.com

Převzato z , článek ze 16. 9 2018 naleznete zde.