Zamyšlení nad evangeliem 6. neděle velikonoční.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte, protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně, jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat." (Jan 14,15-21)
Představte si vysoký vrch, v dolní části pokrytý jehličnatým lesem, v horní části plný skalnatých roklin. Na štít tohoto vrcholku mohou dojít turisté poměrně bezpečným chodníkem. Jsou obyčejně dlouhé a nenáročné, neboť obcházejí nebezpečné kotliny a strmé skalnaté stěny. Podél těchto chodníků, na stromech a kamenech jsou namalované barevné pásy – značky. Podle nich můžeme poznat správnou cestu.
Představte si však pár chlapců, kteří se vydají na tento vrchol. Podívají se na horu a vysoko na štítě vidí v mlze kříž a říkají si: „Proč máme jít tak dlouhou a namáhavou cestu? Rychleji dojdeme, když půjdeme rovnou nahoru přes lesy a skály. Na co jsou nám chodníčky a značky? Máme dobré oči a zdravé nohy – to stačí!“ Přece však někteří z nich, když viděli během cesty hluboké rokliny, lekli se a vrátili se na chodník. Jiní padli do těchto roklin a museli volat o pomoc. Jistě víte, že takový nerozvážní turisté si někdy zlomí ruku či nohu, ba i zemřou. Zřídka kdy se jim podaří vyjít na štít, pokud nejdou vyznačenou trasami.
Celý náš život je podobný výstupu na vysoký vrch, plný nebezpečných skal a roklin. Jeho vrchol můžeme přirovnat k nebi, našemu věčnému životu. Před námi šli po této cestě naše babičky a dědové. Oni nám ukázali bezpečné chodníky, kterými sami putovali. Ty chodníky a značky, ukazující směr, to není nic jiného než Boží přikázání.
Pamatujete si jistě ze Starého Zákona, kde a komu dal Bůh přikázání? …. Ano, Mojžíšovi na vrcholu Sinaj. Pán Ježíš mnohokrát potvrdil, že ta přikázání nadále zavazují všechny lidi. Připomeňme si bohatého mládence. Jednoho dne se ptal Pán Ježíše co má dělat aby měl život věčný. Pán Ježíš mu odpověděl, že do nebe dojde cestou, kterou ukazují Boží přikázání. Některé mu zvlášť vyjmenoval: „Nezbiješ! Nezcizoložíš! Nepokradeš! Nebudeš křivě svědčit! Nebudeš podvádět! Cti otce svého i matku!“
Proč je třeba zachovávat přikázání? Bohužel, je hodně takových lidí, dokonce i malých dětí, kteří se v životě nechtějí řídit Božími přikázáními. Říkají: „Chceme být svobodní a jít životem takovou cestou, která se nám bude líbit. Na co jsou nám nějaké ukazatele na cestě v podobě přikázání?“
Jistý chlapec měl těžkosti se zachováváním čtvrtého přikázání. Téměř denně se mu přitrefily drobné neposlušnosti vůči rodičům a učitelům. Máma mu často opakovala: „Proč to děláš? Co ti říká čtvrté přikázání? Proč ho nezachováváš?“ Nakonec se tomu chlapci znelíbilo stále poslouchat připomínky a jednoho dne se zeptal: „Mami, nebylo by lepší, kdyby Pán Bůh zrušil čtvrté přikázání? Tehdy by nebyl žádný hřích, nestalo by se nic zlého, protože jsem neposlouchal!“
Sami si můžete domyslet, co odpověděla maminka toho chlapce. Abychom však lepší porozuměli, co by bylo, kdyby nebylo čtvrté přikázání, povíme si příběh ze života.
Desetiletému Kryštofovi z okolí města Lapy v Polsku, se nechtělo poslouchat paní učitelku v době školního výletu. Chtěl chodit po vlastních cestách. Jednou se zatoužil vykoupat, přesto, že paní učitelka zakázala se koupat, bez jejího povolení. On se přece odtrhl od skupiny, zaběhl k rybníku a skočil do vody. Voda byla hluboká. Začal se topit. Na pomoc skočil i jeho dvanáctiletý bratr Marek i paní učitelka. Učitelka uměla plavat a vytáhla Kryštofa z vody. Marek však plaval velmi špatně. Učitelka pomáhala Kryštofovi. Nemohla včas přijít na pomoc Markovi. A Marek se utopil. Všechny děti říkali, že Marek se utopil pro neposlušnost svého mladšího bratra. Kryštof velmi litoval, že byl neposlušný. Myslím, že Pán Bůh a nakonec i lidé mu odpustili. Na celý život mu však zůstal žal a smutné vzpomínky. To je jeden z příkladu, jaké by to bylo, kdyby nezavazovalo čtvrté přikázání. Jisté je, že neposlušnost, se ne vždy končí takovým velkým neštěstím. Vždy je však původem jakéhosi, ačkoliv i nevelkého zla.
Jiní lidé, kteří mají sklon říkat neslušná slova, nebo lhát, zajisté by si přáli, aby je nezavazovalo páté, šesté a osmé přikázání. Chtěli by se chovat jako ti chlapci v horách, když nerespektovali chodníky a značky. Výsledky takového chování by byly smutné. Přesto Pán Bůh z lásky s nám dal přikázání, aby nás chránil od různých neštěstí.
Přikázání a láska. Pán Ježíš tvrdil, že všechna přikázání jsou obsáhnutá v přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Kdo zachovává přikázání lásky, ten zachovává všech deset přikázání. V dnešním evangelium Pán Ježíš tuto myšlenku opakuje dvakrát. A opravdu, ten, kdo opravdu miluje Pána Ježíše, bude světit sváteční dni účastí na mši svaté, bude poslouchat rodiče, bude říkat pravdu, bude zachovávat celou Kristovu nauku.
Stává se, že mnozí lidé opakuji v kostele modlitbu: Bože, ačkoli tě nechápu, přesto tě nadevšechno miluji….!“ – a potom se často ani nemodlí růženec, vynechávají mši svatou a tedy nezachovávají první přikázání.
Můžeme říci, že lásce se musíme stále učit.
Ale jak víme, pokud žijeme, stále máme možnost nápravy. Můžeme najít správný chodník pro svůj život a jít podle směrovek, to znamená podle Božího přikázání.
Zastavme se dnes a popřemýšlejme, jestli jsme doposud šli po těchto směrovkách, či jsme nešli na slepo, jako ti chlapci v horách. Cesta je stále ještě před námi. Pokud se budeme učit lásce a zachovávat Boží přikázání, tak doufám, že na konci cesty se všichni potkáme s Pánem Ježíšem.
