Zamyšlení nad evangeliem 26. neděle v mezidobí.
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: ´Synu, jdi dnes pracovat na vinici.’ On odpověděl: ´Mně se nechce,’ ale potom toho litoval a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: ´Ano, pane,’ ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?"
Odpověděli mu: "Ten první."
Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu." (Mt 21,28-32)
„NE“ VŮČI BOHU JE HŘÍCHEM
Větu „mně se nechce“ slýcháme často, zvláště od dětí. Je to ovšem velmi alibistické vyjádření. České užívání zvratné částice „se“ jakoby vyvolávalo zcela falešný dojem, že „já bych vlastně chtěl, ale je zde ono anonymní „se“, které nechce.“ Ve skutečnosti jsem to ovšem já, který nechci. Správné by bylo otevřeně říci: „já nechci.“
Člověk, který říká „mně se nechce“, se snaží tvrdost původního „já nechci“ poněkud zmírnit. ( V řeckém a latinském textu ovšem toto zvratné vyjádření chybí, zde syn praví zcela jasně – nolo – ou thelo - nechci.) Je otázkou, zdali naše české „mně se nechce“ je ve skutečnosti neupřímnou vytáčkou, či méně strohým odmítnutím. Není však v souladu s duchem evangelia: „vaše řeč budiž ano, ano – ne, ne“. Křesťan by měl vědět, co má a musí odmítnout, a pak by měl jasně říct, že odmítá, a důvody, pro které odmítá, a ne se utíkat k mlhavým výčitkám.
„Ne“ vůči Bohu je hříchem. Někdy je vyjádřeno kategoricky „nebudu sloužit“, „nechci“, jindy opatrně „mně se nechce“. V obojím případě je vyjádřena podstata hříchu – odvrat od Boží vůle a příklon k tvoru. Boží vůle se odsouvá stranou a něčemu stvořenému, příjemnějšímu se dává přednost. Je tomu tak u každého hříchu. Vezměme si např. závist. Závidím sousedovi nové auto. To auto, které vlastní soused, a které mu závidím, se stává v mém životě hodnotou, která zatlačuje Boha a Jeho přikázání lásky do pozadí. Nebo nemohu někomu odpustit. V tom případě mé dotčené Já pokládám za tak absolutní hodnotu, že nemohu, nejsem schopen odpustit. Naštěstí však hřích člověka málokdy dosahuje oné kategoričnosti ďáblova odmítnutí: „nebudu sloužit“. Často e jedná o naše lidské „mně se nechce“.
Starozákonní čtení z knihy proroka Ezechiela nám ukazuje, že člověk v hříchu má před Bohem šanci: „Jestliže se zločinec odvrátí od svých zlých skutků… jistě bude živ a nezemře.“ Tou šancí je změna smýšlení, obrácení.
V evangeliu místo obráceného hříšníka zastupuje syn, který nejprve odmítá, ale potom lituje a plní přání svého otce. Koho však zastupuje druhý syn, který přisvědčuje, ale přání otce neplní?
Tento syn působí od počátku dojmem serióznosti, poslušnosti. Jeho jednání však ústí v pravý opak. Je prototypem těch, „kteří Hospodina ctí ústy“, ale srdcem jsou daleko, těch, „kteří volají Pane, Pane“, ale neplní vůli Boží. Je příkladem falešné spravedlnosti, kterou se vyznačovali farizeové a zákoníci.
Avšak i v člověku, který se skutečně snaží o spravedlnost, se skrývá nebezpečí, vyjádřené postavou druhého syna. Může dojít k tomu, že získá takové přesvědčení o vlastní dokonalosti, že dojde k názoru, že občas si může dopřát nějakou úlevu. Nakonec může jeho „ano“ vyznít v úplné „ne“.
Dnešní evangelium klade otázku každému z nás, zdali lehkovážně, při první obtíži, neříkáme „mně se nechce“, či naopak, zdali opět lehkovážně nepřisvědčujeme všemu, co má duchovní ráz, nebereme na sebe různé i vážné duchovní závazky, ale potom neplníme. Zdali oslnění vlastní dokonalostí nepřehlížíme, že se ve skutečnosti vzdalujeme.
Jednání obou synů bylo poznamenáno nedostatkem, chybou. Avšak ten první přece jenom dopadl lépe. Lépe dopadá ten, kdo sice po váhání nebo hříších plní vůli Boží, než ten, kdo zůstává u pouhých slov.
