Zamyšlení nad evangeliem 25. neděle v mezidobí.
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: ´Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.’ A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak.
Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: ´Co tu celý den nečinně stojíte?’ Odpověděli mu: ´Nikdo nás nenajal.’ Řekl jim: ´Jděte i vy na mou vinici!’
Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ´Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.’ Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.
Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: ´Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik, co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.’ On však jednomu z nich odpověděl: ´Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?’ Tak budou poslední prvními a první posledními." (Mt 20,1-16)
Když tak přemýšlíme nad tím, proč asi Ježíš řekl svým posluchačům podobenství o povolání dělníků na vinici a jejich odměně, napadne nás, že jim chtěl jinými slovy říci o Bohu totéž, co už předtím řekl otevřeně prorok Izaiáš v dnešním prvním čtení: „Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše, ani vaše chování není podobné mému.“
Pro nás lidi je představa dobra většinou vázána na spravedlnost. Spravedlnost je nejmenší mírou lásky a my sníme o tom, jak by byl svět krásný, kdyby alespoň tato základní míra lásky ve světě byla. Velmi často se totiž kolem sebe setkáváme s jejím opakem, nespravedlností. Spravedlnost vyžaduje dát každému, co mu náleží.
Dělníci pracující na vinici se zjevně nepřenesli přes toto schéma. Spravedlivá mzda musí být úměrná vynaložené námaze a zásluhám. A v tom měli úplnou pravdu. Pravděpodobně nikdy nezakusili jiný stupeň dobra a lásky, než spravedlnost. Proto je nenapadlo, že stupeň lásky hospodáře může být jiný.
Hospodář nejen, že nebyl nespravedlivý, vždyť dělníkům pracujícím od rána dal to, co si smluvili, ale dal těm ostatním něco navíc. Šel dál, nad rámec pouhé spravedlnosti, tam, kde už je podle skutečné pravé lásky, která neměří podle schématu „má dáti – dal“, „ale zaslouží si – nezaslouží si“, ale podle otázky „co potřebuje?“ – „co je pro něj dobré?“
Ostatně je to pro člověka až tak nepochopitelné? Vždyť, který rodič nevěnuje větší pozornost a péči svému postiženému nebo i nevyvedenému dítěti, jež si leccos nemůže „zasloužit“ nebo „nezaslouží“, než zdravému či hodnému, jenom proto, že je má rád obě, a to postižené péči více potřebuje.
Na štěstí i pro nás i Bůh je Otec, který neváží naše zásluhy na laboratorních vahách, a dává nám ze své lásky dary, ne jak si je zasloužíme, ale jak je potřebujeme.
V mnoha různých výkladech této perikopy jistě nalezneme mnoho názorů na to, kdo jsou ti, kteří přišli na vinici poslední – pohané, kteří přišli k Bohu až po Židech a jejich staletí trvající službě Hospodinu, hříšníci, nepatrní a v očích mocných bezvýznamní věřící….. Snad tito všichni a mnozí další. Všichni, o kterých říkáme: „Nezaslouží si!“ Právě těm chce Bůh dát svůj denár – svou lásku. Stejně jako těm, kteří „si zaslouží“. A pro nás to nejpodstatnější je, že jim ho chce dát našima rukama.
