Zamyšlení nad evangeliem 1. neděle adventni.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den. Je to podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, zdali navečer nebo o půlnoci nebo za kuropění nebo ráno, aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte.
Co říkám vám, říkám všem: Bděte!" (Mk 13,33-37)
V posledních letech jsou témata jako katastrofy, konec světa, nenadálé světové neštěstí přítomna v lidském myšlení i mluvení ve větším rozsahu. A zřejmě mnoho je už po léta usazeno v našem podvědomí a tam koná své dílo. Myšlenky o hrozím konci všeho vedou někoho k velké aktivitě, jiného k pasivitě, k úniku, k hledání sebepotvrzení. Zdá se, že někteří lidé se svými činy jakoby chtějí ujišťovat, že ještě žijí a že žijí naplno.
Kde jsou doby velkých optimistů šedesátých a snad i sedmdesátých let, doby v důvěry v pokrok techniky, v lidskou rozumnost, v netušený rozvoj? Dnes se uvažuje (a právem!) o možných kolapsech ekologických, hospodářských, genetických, politických, vojenských…, a to v kruzích lidí věřících i nevěřících. Co s tím vším má podniknout křesťan? Má „oprášit“ staré představy o konci světa? Nebo se přiklonit k optimismu navzdory všemu? Nebo se dát na sbírání takových soukromých zjevení, která o katastrofách mluví, nebo je přímo slibují? Pokusíme se tuto a příští neděli hledat orientaci v textech Písma, které liturgie přináší.
Evangelium končí imperativem: „Bděte!“ Proč? Hrozí nám nebezpečí? To možná také, ale varování evangelia není varováním před nebezpečím, která vytváří člověk. Navzdory všem katastrofickým předpovědím říká evangelium těm, kteří Ježíše přijali jako Pána: „Bděte – hrozí vám spása!“ Ano, spása především. Kdo by ji propásl, tomu ovšem hrozí zavržení. Ale Pán nepřišel jako posel zkázy, ale jako posel spásy! Přišel ji lidem získat, přijde ji v lidstvu dokonat. Bdi tedy, ať pro tebe nepřijde nadarmo! Bát se by ovšem nebylo tím nejlepším postojem, vždyť toho „pána“ z evangelia posílá Hospodin – Otec, o němž mluví Izaiáš.
Hospodin, který sice nechal svůj národ padnout jeho vlastní vinou, který ho nechal odvléci do zajetí, který dopustil, aby byl zbořen chrám, ale přesto je to Otec, který se svého nevěrného stáda nezřekne. Je takový, jako není nikdo druhý. Sám tento národ nakonec vysvobodí. A to, co Izaiáše jen tuší a napovídá, říká Pavel ve 2. čtení v plnosti: Bůh nám dal v Ježíši Kristu bohatství všeho druhu…. Dal nám konkrétní bod jistoty v budoucnosti – druhý, definitivní příchod našeho Pána.
A dal nám k tomu dar vytrvalosti, povolal nás a je věrný, jak nemůže být věrný žádný člověk.
Jak se tedy může a má stavět křesťan vůči tomu všemu, o čem jsme uvažovali na začátku? Vůči obavám z katastrof, vůči pocitu, že tento svět je blízko konce? Troufám si říci, že má především stát v jistotě. Určitě ne v jistotě ze sebe sama, ale v jistotě z Boží věrnosti, z moci jeho vyvolení a jeho nepředstavitelného otcovství.
A dále v jistotě, že ať bude cokoli, posledním slovem, poslední událostí, poslední tečkou, bude příchod ukřižovaného a vzkříšeného Pána – Spasitele, a tedy také soudce.
To nás ovšem vede k pokání, ale také k důvěře. Může nás to odvést od nepatřičné důvěry v člověka a důvěry v tento svět, ale nemá to vést k pocitům marnosti, k nihilismu. Protože křesťan by neměl skončit u ničeho jiného než u důvěry v Pána a Spasitele, který je projevem Otcovy lásky k nám, k tomuto světu.
