Řím, 19.2.2018 (kath.net/as) - Člověka znovu přivést k Bohu, novopohanství s jeho mnohotvárným mnohobožstvím, jehož strukturu lze poznat v relativismu, ukázat víru v jednoho Boha: to patřilo k největšímu úsilí v učitelském úřadě papeže Benedikta XVI. a to je jádro teologie Josefa Ratzingera. Mnohobožství, polyteismus, to nepatří do vzdáleného mýtu. Má to málo společného s Jupiterem a Venuší, s Dianou či Minervou - spíše mnoho společného s příjemnou svévolí v široké míře pokřesťanského světa.
Křesťanství se spatřuje jako kdysi konfrontované s mnohobožstvím, které se přitažlivě prezentuje, předkládá "
falešné hodnoty, které nám lžou a zákeřným způsobem přitahují náš egoismus", jak to vyjádřil papež František v promluvě na Anděl Páně 18. února 2018.
Novopohanství se posiluje na základě jeho zdánlivé nezávaznosti a jako takové představuje velkou výzvu pro křesťanství oslabené v jeho životní substanci. "
Pomysleme na velké mocnosti dnešní historie," řekl Benedikt XVI. dne 11. října 2010 v meditaci na začátek generální kongregace mimořádného zasedání biskupské synody pro Blízký Východ:
"
Pomysleme na ty anonymní kapitály, které člověka zotročují, které již nejsou věcí, která člověku patří, ale anonymní mocí, jíž lidé slouží, která lidi týrá, ba dokonce usmrcuje. Ony jsou ničivou mocí, která ohrožuje svět.
A pak moc teroristických ideologií. Zdánlivě v Božím jménu se koná násilí, ale to není Bůh - jsou to falešní bohové, jež je třeba demaskovat, které nejsou Bohem.
A dále drogy, tato moc, která jako nenažraný netvor napíná své drápy do všech částí světa a ničí - ty jsou božstvem, ale falešným božstvem, které je třeba svrhnout.
Nebo i způsob života, způsob, jak se šíří veřejné mínění - dnes se to tak dělá, manželství se už nenosí, zdrženlivost již není ctnost a tak dále."
Bylo by nesprávné chtít proti polyteistickému tlaku postavit monoteisticky zaměřené vyznání, které zná pouze to "
vzdálené, i když božské" a tímto způsobem uniká naléhavé otázce o pravdě. Tak pak dochází k vyznání "
boha a otce všech vyznání", u kterého skutečnost jeho zjevení rádi zredukují na schopnost přebývající v subjektu přijímat ho a uznávat.
Křesťanství je historicky jako "
nové stvoření" událostí definitivního zbavení moci "
bohů", definitivní uznání pravého Boha, ne boha vzdáleného, ale Boha, který se zjevuje jako vztah se stvořením a člověkem. To je, jak vysvětlil Benedikt XVI. při meditaci žalmu 82, "
bolestný proces pádu bohů": "
Dii estis et moriemini Sicut homines" (srv. Ž 82,6-7). Proměna světa, poznání pravého Boha, zbavení moci sil, které ovládají svět, se realizuje jako "
bolestný proces".
"
V historii," řekl Benedikt XVI., "tento proces zbavování moci, o kterém mluví Zjevení sv. Jana ve 12. kapitole, pokračuje. Mluví o pádu andělů, kteří nejsou andělé, ani žádná božstva na zemi. A skutečně probíhá - v dobách rané Církve, kde vidíme, jak se krví mučedníků všechna tato božstva zbavují moci počínaje božským císařem. Je to krev mučedníků, bolest, výkřik Matky Církve, která je svrhává a tak proměňuje svět."
Není pochybností -
mnohobožství v pokřesťanská éře je třeba poznat v tom, čím je: zkapalňováním reality, která je labilní, jednou veselá, jednou zoufalá nachází potěšení v tom, že je pouze kapalná, bez principu, bez základů. Protože pokud platí vše, nebo platit může, tak neplatí nic.
"
Pane, děkuji ti, že jsi mě tak spoutal. Občas se mi stalo, že jsem tvé přikázání považoval za namáhavé a svou vůli vzhledem k tvým příkazům za bezradnou, selhávající. Ale dnes už nemohu být dostatečně úzce na tebe navázaný, ne víc než jsem a ať si probírám své údy jeden po druhém, žádný se nemůže ani trochu od tebe vzdálit. A tak jsem skutečně připevněn na kříž, ovšem kříž, na kterém visím, již není na ničem připevněn. Plave volně po moři." Takto citoval Josef Ratzinger ve svém "
Úvodu do křesťanství" z "
Hedvábné boty" Paula Claudela.
A Ratzinger uvádí: "
Přibitý na kříž - kříž však nepřipevněný na nic, volně se vznášející nad propastí. Situaci věřícího dnešní doby bychom nemohli naléhavěji a přesněji popsat, jak v tomto citátu. Pouze uvolněný trám vznášející se nad ničím ho jak se zdá drží, jako bychom museli dosáhnout okamžik, když se musí potopit. Pouze volný trám ho váže k Bohu, ale ten ho ovšem váže nezbytně a nakonec ví, že toto dřevo je silnější než nic, které pod ním klokotá, ale které přesto zůstává hrozivou vlastní mocí jeho přítomnosti."
To je naděje - že toto dřevo je silnější než nic, které pod ním vře. -zg-
Převzato z
http://modlitba.sk/,
zpravodajství
Život Cirkvi vo svete 8/2018 naleznete
ZDE.
