Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





JAKUBEC JOSEF * 8.2. 1899, Ústí nad Orlicí + 27.6. 1955, Mírov
Narodil se v Ústí nad Orlicí jako syn tkalce a továrního dělníka Františka Jakubce a jeho ženy Marie, rodem Brožkové, a po dvou dnech byl 10.2. 1899 pokřtěn. Rodina žila velmi skromně a Josef přišel na svět jako pátý z devíti dětí ( z nich brzy po narození zemřeli dva bratři a dvě sestry). Obecnou školu vychodil v letech 1905-1910 v Ústí nad Orlicí, další tři roy pokračoval na místní měšťanské škole. Původně se měl vyučit řemeslu, ale díky přispění dobrodinců a přátel rodiny, kteří rozpoznali jeho nadání, mohl od září 1913 studovat na státním gymnáziu v Hradci Králové, přitom úspěšně složil zkoušku přímo do druhé třídy. Po maturitě 1.7. 1920 vstoupil do kněžského semináře v Hradci Králové a poté, co dokončil čtyřletá teologická studia, byl 29.6. 1924 v katedrálním chrámu sv. Ducha v Hradci Králové vysvěcen na kněze.

Jako novokněz nastoupil již 1.7. 1924 na místo kooperátora (kaplana) do Libštátu (poblíž Lomnice nad Popelkou), od počátku prosince 1925 pak 14 měsíců sloužil jako kaplan v Třebechovicích pod Orebem a 22.1. 1927 se stal administrátorem v sousední farnosti Vysoký Újezd (nad Dědinou). Po půlroce přešel k 1.7. 1927 na místo kaplana do Městce Králové a počátkem srpna 1930 byl poslán coby administrátor spravovat farnost ve Zvoli (u Jaroměře). Na Nový rok 1932 nastoupil jako administrátor v Nových hradech (u Litomyšle), kde byl od 1.7. 1932 ustanoven farářem a působil zde následujících pět let. Konečně od 1.8. 1937 se stal P. Josef Jakubec děkanem v Žamberku, přičemž v listopadu 1944 byl oceněn titulem biskupského notáře. K velmi oblíbeným činnostem pana děkana patřil zpěv a hra na hudební nástroje – housle, harmonium, varhany. Za druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje. Po válce se stal členem Okresního národního výboru v Žamberku a v jeho radě zastával funkci referenta pro dopravu. Poté, co byl 1.9. 1946 jmenován biskupským vikářem kralického vikariátu, na členství v ONV v roce 1947 rezignoval. Jako první přišel také s iniciativou na opravu poničeného poutního kostela v Neratově v Orlických horách. Pravidelně sloužíval mše svaté pro personál i pacienty v žamberském albertinu a navštěvoval místní sirotčinec. Aktivně pracoval v Čs. straně lidové (ČSL), po roce 1945 jako předseda místní jednoty i okresní organizace, angažoval se v Čs. Orlu a Charitě.

Necelý rok po komunistickém převratu byl děkan Josef Jakubec 1.2. 1949 poprvé zatčen, od 9.2. do 17.5. byl držen ve vyšetřovací vazbě v Pardubicích a poté prožil necelé tři týdny ve vězení v Chrudimi. Dne 3.6.1949 byl výnosem komise Krajského národního výboru v Pardubicích bez soudního rozhodnutí zařazen do Tábora na nucené práce (TNP) v Pardubicích, kde měl strávit 2 roky. Ve výměru komise se uvádí: Úředním šetřením bylo prokázáno, že jste pracoval s vedoucím ilegální organizace, která usilovala o zvrácení lidově demokratického zřízení v ČSR. O této činnosti jste věděl a neučinil jste oznámení bezpečnostním orgánům. Tím ohrozil jste zájmy státu z hlediska státní bezpečnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal děkan Jakubec 23.6. u Pardubického KNV žádost o propuštění nebo alespoň snížení doby pobytu v táboře. Uvedl v něm, že žádnou protistátní činnost nepodnikal, a pokud šlo o jeho kontakty „s nebezpečnou osobou“ – Ing. Janem Žemlou z Pardubic, setkal se s ním pouze několikrát na lidoveckých schůzích. Na svou obhajobu rovněž uvedl, že ani vyšetřování Státní bezpečnosti neprokázalo jeho vinu, a navíc má zdravotní problémy (prodělaný zánět pohrudnice, vada zraku), takže není schopen těžší manuální práce. Za jeho propuštění intervenoval 24.8. 1949 i Krajský sekretariát státní Katolické akce v Pardubicích u zdejšího Krajského akčního výboru Národní fronty. Po půl roce byl 26.11. 1949 z TNP propuštěn, nejspíše díky amnestii vztahující se i na duchovní s menšími tresty, a vrátil se zpátky na děkanství do Žamberku.



Neuplynuly však ani tři týdny, když v noci 12.12. 1949 došlo k jeho opětovnému zatčení. Následovalo několik měsíců ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti v Hradci Králové a posléze byl zařazen do čtrnáctičlenné skupiny Josef Hrabáček a spol., na niž státní prokurátor v Praze podal 19.9.1950 žalobu. P. Josef Jakub byl obviněn z kontaktů s protistátní a vyzvědačskou organizací v průběhu celého roku 1948; přitom šlo o několik schůzek členů ČSL v čele s poslancem Františkem Desenským v Žamberku, kde sehovořilo o dalším směřování strany a kontaktech na lidovce na Pardubicku. Dále mu bylo kladeno za vinu rozmnožování a rozšiřování protistátních letáků a tiskovin (ve skutečnosti šlo o oficiální pastýřské listy a protestní dopis arcibiskupa Josefa Berana dr. Alexeji Čepičkovi a Josefu Plojharovi vůči proticírkevní politice státu). Konečně byl obviněn ze shromažďování peněz pro ilegální účely, a dokonce ze zcizování kostelních sbírek; přitom P. Jakubec jako pokladník v lidové straně obstarával také finanční pomoc rodinám, jejíž blízcí před hrozící perzekucí odešli do emigrace nebo byli uvězněni. Vyšetřovatele navíc podráždilo, že odmítl vyzradit skutečné dárce.

Děkan Jakubec byl souzen ve čtrnáctičlenné skupině, složené ze členů ČSL a katolických věřících z Žamberecka, mezi nimi se nacházeli i další dva kněží – P. Karel Šrajbr, farář v Letohradu a sekretář kralického vikariátu, a P. Miloslav Kopecký, bývalý kaplan v Žamberku a poté kaplan ve Velké Jesenici u České Skalice. V procesu, který proběhl před Státním soudem v Praze ve dnech 24.-25.10.1950, byl Josef Jakubec odsouzen za zločiny velezrady a vyzvědačství na 20 let odnětí svobody, k peněžitému trestu 20 000Kčs, ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 10 let a propadnutí celého jmění. O své činnosti, soudem označené za velezradu, ve vězeňském dotazníku napsal: Byl jsem k této trestné činnosti přiveden vlivem politických směrnic býv. Čsl strany lidové a z obavy že vládnoucí politický režim bude vystupovati proti náboženství a proti církvi. (…) Podle nyní platných zákonů jest moje vina ovšem prokázána, já sám však jsem necítil vinu, protože jsem byl dalek toho, abych škodil státu a chtěl záhubu republiky.

Trest vykonával P. Jakubec nejprve v Plzeňské věznici na Borech, později byl eskortován na Mírov. V hlášení velitele věznice z února 1954 je hodnocen jako stálý nepřítel lidově demokratického zřízení: Za výkonu trestu nebyl ještě kázeňsky trestán a jeho chování vůči stráži je ukázněné. Poměr ke kolektivu má velmi dobrý, nerad vidí roztržky mezi spoluvězni, povahy je klidné, mírné. Pracuje v dílné LIPO a plní normu jen na 100%, ačkoliv je možno ji plnit i na 150-160%. Pracuje jen proto, aby mu nebyly zastaveny výhody. Pokud se týká převýchovy, není u něj naděje, že by kdy plnila svůj účel. Je věrný a horlivý zastánce politiky Vatikánu a dnešní zřízení pomlouvá. O socialistickou literaturu se mnoho nezajímá, a jestli si nějakou vypůjčí, tak si z ní jen vybírá, co se mu hodí do krámu.

Na Mírově se u něho v roce 1954 projevilo závažné onemocnění – chronický zánět průdušek a rakovina plic. Během tohoto roku byl několikrát léčen ve vězeňské nemocnici a při operativním výkonu mu byla odňata celá levá plíce, poté pokračovala léčba ozařováním. Počátkem roku 1955 se zdravotní stav P. Josefa Jakubce výrazně zhoršil, když se objevily zvětšené uzliny na krku, ale i v oblasti hrudníku a břicha. V té době trpěl už hroznými bolestmi a při vyšetření ve fakultní nemocnici v Brně v lednu 1955 byly zjištěny rakovinné metastázi po celém těle. Ve zprávě vězeňského lékaře z Mírova kapitána MUDr. M. Pučálky z 25.5. 1955je stav označen jako beznadějný: Za tohoto stavu generalizované rakoviny bylo od další léčby ozařováním upuštěno jako již bezúčelné a s pacientem byla zahájena jen léčba symptomatická, tj. zmírňující bolesti a ulehčující krátký zbytek života. Mezitím však došlo k dalšímu rozšíření rakoviny do jater, objevila se žloutenka, pacient trpí nápadným nechutenstvím, pozvolna kachektizuje, je dušný ze stávající slabosti srdeční a trpí velmi nepříjemnými bolestmi hlavy, břicha, páteře. Jedná se o chorobu nevyléčitelnou, stav jeho je beznadějný a dá se očekávati smrt během 1 až 2 měsíců. Proto navrhuji naléhavé propuštění jmenovaného pacienta. Ani toto doporučení vězeňského lékaře, ani opakovaná žádost jeho samotného a jeho sestry nepřiměla krajského prokurátora, aby povolil přerušení trestu či propuštění. K poslední návštěvě, kdy se setkal se sestrou a synovcem Václavem, byl pater Jakubec přinesen na nosítkách a během ní vyslovil prosbu, aby ho pohřbili v rodném městě. Děkan Josef Jakubec zemřel na Mírově 27.6. 1955 krátce po půlnoci a přes své poslední přání byl o dva dny později pohřben na vězeňském hřbitově na Mírově.



Rodina, která o jeho úmrtí nebyla informována, se o něm dozvěděla teprve při urgenci žádosti o přerušení výkonu trestu vzhledem k zdravotnímu stavu vězněného. Příbuzní totiž dostali odpověď, že žádost je bezpředmětná, neboť odsouzený před měsícem zemřel. Na původní žádost sestry P. Jakubce o jeho propuštění reagoval krajský prokurátor až přípisem z 18.10. 1955 – tedy skoro čtyři měsíce po jeho smrti (!), jehož text navíc vyzníval naprosto cynicky: Žádosti za milost Josefa Jakubce nebylo vyhověno. Odsouzený se dopustil mnohostranné trestné činnosti vysokého stupně společenské nebezpečnosti. Výsledky šetření o žádosti za milost vyzněly pro něho nepříznivě, zejména posudek trestního ústavu. Podle tohoto posudku trest odnětí svobody neplní u odsouzeného zejména po stránce politické svou nápravnou a převýchovnou funkci a odsouzený je i nadále zarytým nepřítelem lidově-demokratického zřízení naší vlasti. Ani jinak nebyly během řízení na milost zjištěny žádné mimořádné a zvláštního zřetele hodné skutečnosti, které by ospravedlňovaly předložení návrhu prezidentu republiky na udělení milosti.

V roce 1968 požádala rodina o exhumaci ostatků děkana Jakubce a jejich převezení na hřbitov do Ústí nad Orlicí. Okresní hygienik povolení vydal, správa věznice však tuto žádost odmítla s odvoláním na údajné zrušení vězeňského hřbitova. Zamítnutí žádostí bylo především dílem okresní organizace KSČ.

Ministerstvo obrany ČR vydalo 27.1. 2017 P. Josefu Jakubcovi osvědčení podle zákona č. 262/2011Sb. Jako účastníku odboje a odporu proti komunismu.