Bůh si přeje, abychom mu sloužili celým srdcem a abychom se – nakolik to dovoluje křehkost lidské přirozenosti – vyhýbali i těm nejmenším nedokonalostem. Avšak snaha líbit se Bohu a strach, že bychom ho mohli zarmoutit, musí být doprovázen pokornou důvěrou v jeho milosrdenství.
Chybou, před kterou bychom měli zpozornět – jelikož do ní velmi snadno upadáme, je neovládaný jazyk. Je totiž velmi snadné pochybit ve slovech, a zase je zřídkavé mluvit delší dobu, aniž bychom se prohřešili proti tichosti, pokoře, upřímnosti nebo křesťanské lásce. Této chybě podléhají i zbožní lidé. Svatý Jeroným říká, že když už uniknou všem ostatním ďábelským nástrahám, nechají se chytit do pasti pomlouvání.
Když byl dominikán Durand ještě řadovým řeholníkem, byl vzorem disciplíny a horlivosti a přece měl jednu chybu - jeho živá povaha ho vedla k velké mluvnosti: měl velkou zálibu v duchaplných poznámkách, které však často šly na úkor křesťanské lásky.
Jeho opat Hugo ho na to upozornil a dokonce předpověděl, že pokud se nezbaví této chyby, určitě ji bude muset odpykávat v očistci. Durand však této radě nepřikládal velký význam a nadále se bez většího sebezapření oddával nevázanosti jazyka.
Opatova předpověď se po jeho smrti naplnila. Durand se zjevil jednomu řeholníkovi, svému příteli a prosil ho o pomoc skrze modlitby, protože byl hrozně trestán za to, že neovládl svůj jazyk. Řeholníci se v důsledku tohoto zjevení jednomyslně rozhodli osm dní zachovávat přísné mlčení a konat jiné dobré skutky za vysvobození Durandovy duše. Jejich projevy lásky přinesly toužené ovoce; uběhl určitý čas a Durand se znovu zjevil řeholníkovi, aby mu oznámil, že je vysvobozen.
Následující příklad také hovoří o trestu za neovládání jazyka. V jednom cisterciáckém klášteře žily dvě mladé řeholnice, Gertrúda a její sestra Markéta.
Gertruda byla sice ctnostná, ale i tak si nedostatečně hlídala jazyk; často porušovala předepsané pravidlo mlčení, někdy i v chóru či před zpěvem liturgie hodin i po něm. Namísto soustředění se v duchu úcty mluvívala zbytečnými slovy ke své sestře, sedící vedle ní, čímž se stala také příčinou pohoršení pro svou spolusestru.
Když ještě v mladém věku zemřela a její sestra Markéta krátce po její smrti šla na modlitbu, viděla ji přijít a zaujmout místo ve stejné chórové lavici, ve které sedávala během svého života. Když se Markéta trochu vzpamatovala z ohromení, šla za představenou, aby jí řekla, co právě viděla. Představená jí poradila, aby se nebála, když se zesnulá objeví znovu a aby se jí v Božím jménu zeptala, proč přišla.
Když se druhý den zjevila znovu, stejně jako předtím, Markéta se jí zeptala: "
Drahá sestro Gertrudo, odkud přicházíš a co si žádáš?"
Duše jí odpověděla: "
>Přicházím, abych zadostiučinila Boží spravedlnosti na tomto místě, kde jsem zhřešila. Právě zde, v této svatyni, jsem urážela Boha zbytečnými slovy, byla jsem všem na pohoršení a zvlášť tobě. Kdybys jen věděla, co všechno trpím! Pálí mě plameny a hlavně můj jazyk je vystaven strašlivým mukám." Když to dopověděla, poprosila o modlitby a zmizela.
Boží spravedlnost je mimořádně přísná, pokud jde o hříchy proti lásce k bližnímu. Láska je totiž ctnost, která je Srdci našeho Pána nejdražší a kterou sám doporučuje svým učedníkům, jako znak, podle kterého je mají ostatní poznat: "
Podle toho poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li se navzájem milovat." (Jan 13, 35) Není proto divu, že
tvrdost vůči bližnímu a jakýkoli prohřešek proti lásce, bude v příštím životě přísně potrestána.
Matka Greffierová ve svých vzpomínkách napsala, že se od sestry Markéty (Alacoque) dozvěděla, že se jednou modlila za dvě osoby, které měly ve světě vysoké postavení a které právě zemřely. Sestra Margita Maria obě uviděla v očistci.
Jedna z nich byla odsouzena k několikaletému utrpení i přesto, že za ni byl odsloužen velký počet mší svatých. Boží spravedlnost totiž všechny tyto modlitby a duchovní zásluhy přidělila duším z rodin, které byly kdysi zničeny nespravedlností a nedostatkem lásky této zesnulé osoby. Protože těmto ubohým lidem nezbylo nic, co by jim po smrti zajistilo modlitby, Bůh jim to vynahradil právě tímto způsobem.
Druhá osoba zase zůstala v očistci tolik dní, kolik let přežila na zemi. Náš Pán dal sestře Markétě najevo, že ze všech dobrých skutků, které tato osoba vykonala, zvláště přihlížel na lásku, s jakou snášela chyby svých bližních, a k úsilí, které vynaložila, aby překonala nepříjemné pocity, které jí tyto chyby způsobovaly.
V duši existuje ještě jeden nepořádek, který Bůh přísně trestá v očistci – je to zneužití milosti, pod kterou rozumíme zanedbání spolupráce s pomocí, kterou nám Bůh poskytuje, a s výzvami, kterými nás vybízí k pěstování ctností pro posvěcení našich duší.
Tato milost, kterou nám nabízí, je vzácný dar, který nesmíme zahodit; je to semeno spásy a zásluh, které nesmí zůstat neplodné. K této chybě dochází tehdy,
když na Boží pozvání neodpovíme velkodušně - dostávám od Boha prostředky na almužnu; vnitřní hlas mě k tomu vybízí, já však zavírám své srdce, nebo dávám lakomou rukou a to je zneužití milosti.
Mám možnost jít na mši svatou, vyslechnout si kázání, přistupovat ke svátostem; vnitřní hlas mě k tomu vybízí, ale já si nechci dát tu námahu. I to je zneužití milosti.
Svatá Magdaléna de Pazzi vyprávěla, jak jedna z jejích řeholních sester musela po smrti hodně trpět, neboť ve třech případech nespolupracovala s milostí.
Stalo se, že v jeden sváteční den pocítila chuť věnovat se drobné práci, byla to jednoduchá výšivka, která však nebyla nezbytná a mohla se odložit na jindy. Vnuknutí milosti ji nabádalo, aby z úcty ke slavnostnímu dni od toho upustila, ale ona dala přednost přirozené náklonnosti k této práci, přičemž se vymlouvala, že jde jen o maličkost.
Jindy si zase všimla, že se jeden bod řeholních pravidel nedodržuje a upozornění představených by přineslo komunitě užitek, ona však o tom mlčela. Přestože ji vnuknutí milosti k tomu nabádalo, zadržel ji lidský ohled.
Jejím třetím proviněním byla neuspořádaná připoutanost k příbuzným ve světě. Jako snoubenka Ježíše Krista patřila celou svou náklonností Božskému Ženichovi, ona ale své srdce rozdělila tím, že se příliš zabývala členy své rodiny. A přestože věděla, že její chování v tomto ohledu není v pořádku, neuposlechla vnuknutí milosti, ani se nesnažila usilovně o nápravu.
Když tato, jinak příkladná sestra, za nějakou dobu zemřela, svatá de Pazzi se za ni se svou obvyklou horlivostí modlila. Zesnulá sestra se jí pak po šestnácti dnech zjevila, aby jí oznámila své vysvobození.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/, článek ze 6. 11. 2026 naleznete
zde.
