Každému už určitě alespoň jednou napadla otázka, jak dlouho trpí duše v očistci? Belgický jezuitský kněz, teolog a autor otec Schouppe říká, že celkový dluh utrpení v očistci vyplývá ze všech provinění, která nebyla odčiněna na zemi.
Především však ze smrtelných hříchů, jejichž vina sice byla odpuštěna, ale trest zůstal. Proto ti, kteří prožijí celý svůj život ve stavu trvalého smrtelného hříchu a své obrácení odkládají až na smrtelnou hodinu – za předpokladu, že jim Bůh tuto vzácnou milost vůbec dopřeje – budou muset podstoupit ty nejstrašnější tresty, jako například anglický šlechtic Stourton.
Tento šlechtic byl v hloubce duše katolíkem, ale aby si udržel své postavení na dvoře, pravidelně se účastnil protestantských bohoslužeb. Přitom na vlastní riziko ukrýval ve svém domě katolického kněze, doufal, že v hodině smrti využije knězovu službu ke smíření s Bohem. Postihla ho však náhle nehoda a na čas na obrácení se na sklonku životu už nebyl prostor.
Boží milosrdenství však přihlédlo k tomu, co vykonal pro pronásledovanou Katolickou církev v Anglii a přece mu jen udělilo milost dokonalé lítosti a tím zajistilo jeho spásu. Za svou zaviněnou nedbalost ale musel zaplatit vysokou cenu.
Uplynulo několik let, jeho manželka vdova se znovu provdala a porodila další děti. Jedno z nich, dcera Dorota Arundelová, se stala očitou svědkyní této události:¨
„Jednoho dne moje matka požádala jezuitského pátra Cornelia, aby odsloužil mši za spásu duše jejího prvního manžela Johna Stourtona. Souhlasil a když stál u oltáře, v době proměňování a vzpomínkou na zesnulé se na delší dobu odmlčel, jako by se ponořil do modlitby. Po mši svaté se přítomným svěřil s popisem vidění, které se mu právě během této svaté oběti dostalo.
Viděl před sebou rozlehlý les, který byl celý v plamenech a vypadal jako jeden obrovský kotel. Uprostřed něj byl zesnulý šlechtic, žalostně křičel a naříkal nad hříšným životem, který vedl ve světě i na královském dvoře. Když se ze všech provinění důkladně vyzpovídal, svou zpověď zakončil slovy, která Písmo svaté vkládá do úst Jobovi: ‚
Slitujte se nade mnou! Slitujte se nade mnou, alespoň vy, moji přátelé, neboť ruka Páně se mě dotkla.“ Potom zmizel.
Když to páter vyprávěl, velmi při tom plakal, a my, všichni členové rodiny, bylo nás čtyřiadvacet, jsme plakali s ním. Najednou, když ještě páter mluvil, jsme na stěně, u které stál oltář, spatřili cosi, co vypadalo jako odraz doutnajících uhlíků."
I svatá Lidwina viděla v očistci duši, trpící za smrtelné hříchy, které nebyly dostatečně odčiněny na zemi.
Jeden muž, který byl dlouhou dobu otrokem ďábla nečistoty, nakonec dospěl ke šťastnému obrácení - s velkou zkroušeností vyznal své hříchy, ale zemřel dřív než je stihl odčinit náležitým pokáním. Lidwina, která ho znala, se za něj horlivě modlila. V modlitbách pokračovala i dvanáct let po jeho smrti, dokud ji jednou během extáze nevzal její anděl strážný do očistce, kde uslyšela žalostný hlas vycházející z hluboké propasti.
Anděl jí řekl, že je to duše muže, za kterého se tak horlivě a vytrvale modlila. Lidwina byla překvapená, že se tato duše nachází v očistci i po tolika letech. Anděl viděl, že se jí to hluboce dotklo a tak se jí zeptal, jestli by byla ochotna něco vytrpět pro jeho vysvobození.
"
Z celého srdce," odvětila milosrdná Lidwina a od té chvíle snášela nové bolesti a obrovská muka, téměř přesahující hranice lidské snesitelnosti. Přesto je snášela statečně, posilována láskou, dokud se Bohu nezalíbilo přinést jí úlevu. Tehdy si Lidwina nejen vydechla, ale zároveň uviděla duši, pro kterou tolik trpěla, vystupovat z propasti – bílou jako sníh – a vzlétat do nebe.
Často se stává, že
křesťané nepřemýšlejí dostatečně o nutnosti konat pokání za hříchy svého mládí, i za ty bude třeba zadostiučinit tím nejpřísnějším pokáním v očistci. Týkalo se to i princezny Gidy, snachy svaté Brigity.
Když byla svatá Brigita se svou dcerou Kateřinou v Římě, ta se jednoho dne modlila v bazilice svatého Petra, když se před ní zjevila žena, oblečená v bílém rouchu a černém plášti a požádala ji o modlitby za zesnulou osobu.
"
Je to jedna z vašich krajanek," dodala žena, "
která potřebuje vaši pomoc." Kateřina se zeptala, jak se ta zesnulá osoba jmenuje a dostala odpověď, že je to švédská princezna Gida, její švagrová. Kateřina požádala neznámou ženu, aby šla s ní za její matkou Brigitou a oznámila jí tuto smutnou zprávu.
„
Mám vzkaz určený tobě,“ řekla žena, „
a nesmím se nikde jinde zastavit.
Nepochybuj o pravdivosti mých slov, za několik dní přijde ze Švédska další posel a přinese zlatou korunu princezny Gidy, kterou ti odkázala v závěti, abys zajistila svou pomoc s modlitbami, ale poskytni jí duchovní pomoc už teď, protože tvé přímluvy k Bohu jsou pro ni v této chvíli velmi potřebné."
Žena po těchto slovech zmizela. Překvapená a ohromená zvláštní událostí spěchala Kateřina za matkou, aby jí to všechno povyprávěla.
Svatá Brigita se usmála: „
Byla to tvoje švagrová Gida, kdo se ti zjevil. Bohu se zalíbilo mi to zjevit. Tato drahá zesnulá odešla z tohoto světa naplněná hlubokou zbožností a útěchou, proto se jí dostalo milosti zjevit se ti a prosit o tvé modlitby. Musí ještě odčinit mnohá pochybení ze svého mládí, proto udělejme obě co je v našich silách, abychom jí to usnadnily. Zlatá koruna, kterou ti posílá, tě k tomu zavazuje."
O několik týdnů později dojel do Říma posel prince Karla, přinesl korunu a myslel si, že je první, kdo přináší zprávu o smrti princezny Gidy. Krásná koruna byla prodána a utržené peníze byly použity na odsloužení mší svatých a dobročinné skutky za spásu duše zesnulé princezny.
I dnes žijí křesťané, kterým jsou kříž a umrtvování našeho Pána zcela cizí. Jejich život je řetězcem požitků a mají strach ze všeho, co přináší oběť, sotva dodržují církví předepsané přísné zákony o půstu a zdrženlivosti. Měli by však pamatovat na to, že
pokud se nechtějí podrobit na tomto světě žádnému pokání, jejich dluh zůstává nesplacený a jeho výsledná částka nahání hrůzu.
Ctihodná Boží služebnice Františka z Pamplony měla několik vidění očistce. Jednou uviděla jednoho světského člověka, který, ač byl dobrým křesťanem, strávil v očistci devětapadesát let, protože během života vyhledával jen pohodlí a příjemnosti.
Jiná duše tam zase strávila ze stejného důvodu pětatřicet let a třetí duše, která měla silnou zálibu v hazardu, tam musela setrvat šedesát čtyři let. Všichni totiž dovolili, aby jejich dluhy zůstaly před Bohem nesplacené, přestože je mohli vyrovnat skutky pokání. Takto si je museli odpykávat lety muk.
Je-li Bůh přísný vůči bohatým a těm, kteří v tomto světě vyhledávají požitky, nebude o nic méně přísný vůči vládcům, úředním představitelům, rodičům a vůbec vůči všem, kteří mají na starosti duše nebo mají autoritu nad jinými.
"
...mocní budou mocně trestáni", říká kniha Moudrosti (Mud 6,6).
V životopise svaté Alžběty, durínské vévodkyně, se píše, že když v roce 1220 přišla o svou matku Gertrudu, začala v duchu křesťanské dcery začala hojně rozdávat almužny, znásobila modlitby i skutky pokání a vynaložila všechny prostředky své dobročinnosti, aby ulevila této drahé duši. Milostivý Bůh jí však dal poznat, že neudělala toho moc.
Jedné noci se jí zesnulá zjevila se smutnou, vyhublou tváří; klekla si k jejímu lůžku a se slzami jí řekla:
„Dcero moje, vidíš u svých nohou svou matku, která trpí nesmírnými mukami. Přišla jsem tě prosit, abys znásobila své přímluvné modlitby a oběti, aby mě Boží milosrdenství vysvobodilo z těch strašných muk, které nyní snáším.
Ó, jak politováníhodní jsou ti, kdo vykonávají moc nad jinými! Nyní odpykávám viny, kterých jsem se dopustila na trůnu. Dcero moje, při bolestech, které jsem protrpěla, když jsem tě přiváděla na svět, a při všech starostech a úzkostech, které mě stála tvá výchova, úpěnlivě tě prosím, vysvoboď mě z těchto muk!"
Všimněme si, že v tomto příkladu jde "jen" o královnu. O co přísněji budou souzeni ti, jejichž odpovědnost a vliv jsou mnohem větší...
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/, článek z 30. 10. 2026 naleznete
zde.
