Jak jsme
informovali, v sobotu 24. října 2026 se v kostele Panny Marie Vítězné a u Mariánského sloupu uskutečnilo
opětovně zasvěcení zemí střední Evropy Pražskému Jezulátku a u Mariánského sloupu Panně Marii.
Nejvzdálenějším biskupem, který se této slavnosti účastnil, byl biskup Edward Kawa z kamieniecko-podolské diecéze na Ukrajině.
Text jeho homilie, ve které hovoří o Matce Církvi, jejích dobrodiních i o naší odpovědnosti za ni a o úctě k ní, přinášíme v plném znění.
Praha, Panny Marie Vítězné, Pražské Jezulátko 24. 10. 2026
HOMILIE
Drazí bratři a sestry! Pán všem dej pokoj!
Moji drazí bratři kněží! Milované rodiny - matky a otcové, babičky a dědečkové, vdovy a vdovci, synové a dcery, bratři a sestry -
každý z vás má svou vlastní identitu díky tomu, že patříte do své rodiny. Srdečně vás zdravím u příležitosti svátku vašeho farního společenství. Vy toto společenství tvoříte jako rodina! Je to vaše slavnost, neboť
rodina stojí u samotného počátku oné větší Rodiny a Společenství, kterému říkáme Církev - a do níž všichni patříme.
Dnes chceme upřít vaši pozornost i vaše srdce k Církvi - naší Matce.
V prvním čtení jsme slyšeli
Boží slovo o neměnných zásadách, jimiž bychom se měli řídit ve vztazích ke svým: rodičům: musíme jim vždy a za všech okolností prokazovat úctu - úctu, která vychází z hodnoty lidského života od jeho přirozeného početí až po přirozenou smrt. Víme, že to není vždy snadné, neboť v rodinách si často vzájemně způsobujeme bolest. Biblické vyprávění nám však dává naději, neboť obsahuje
několik příběhů, v nichž byl syn či dcera, kteří zemřeli, navráceni své matce nebo otci. Bůh tak učinil například skrze proroka Eliáše, který vzkřísil syna chudé vdovy ze Sarepty.
V evangeliu to Ježíš činí při několika příležitostech. Víme, že
se nejedná pouze o záležitost minulosti.
* Kolik dětí, které se kdysi zdály být duchovně mrtvé, bylo přivedeno zpět k životu ve víře a obnoveno Matkou Církví?
* Kolik dětí se vyhnulo promrhání svého života díky tomu , že byly vychovány Církví?
* Kolik rodičů našlo útěchu po smrti svých synů, a dcer, a to díky víře ve věčný život a příslibu opětovného shledání za hranicí smrti?
To vše je zásluhou Církve, naší Matky.
Navíc
díky tomu, že patříme k Církvi, máme všichni přístup k mnoha milostem - které přijímáme skrze svátosti, ale také skrze bratrskou lásku a svědectví víry. I když hřích a sobectví vedou k pádu nebo k hlubokým rozporům v rodině,
Církev - Matka nám ukazuje, že naše životy jsou dějinami spásy a že každý z nás má příležitost překonat křivdy - a často i skryté soudy - vůči svým rodičům a dospět namísto toho k porozumění, usmíření, úctě a lásce. Jak je krásné mít vztah s rodiči, který je naplněn svobodou, úctou a láskou! A jak je úžasné, když mají rodiče děti, které je ctí, chápou a milují! To vše je možné, protože máme Církev!
Drazí bratři a sestry,
žijeme ve společnosti, která je silně utvářena médii. Stejně jako v dobách komunismu
i dnes existují mnozí, kteří se útoky na Církev snaží zničit naši víru. Proto mají katolická média - včetně tech internetových - nesmírně důležitou úlohu a poslání: mají odhalovat pravdu a krásu naší víry a podporovat úctu k Církvi.
Každý z nás také nese odpovědnost za to, jak o Církvi mluví. Je nezbytné, aby naše slova vycházela z lásky a úcty k Církvi a jejím pastýřům. Pamatujte, že Církev je naší Matkou a že
přikázání týkající se rodičů platí i pro ni.
Někdy slýcháme o různých negativních jevech v Církvi; dokonce se dozvídáme, že na některých místech jsou zpochybňovány pravdy víry. Chceme zdůraznit, že
každý z nás i každé společenství nese před Bohem odpovědnost za to, že zůstane věrný tomu, co nám On zjevil. Pán Ježíš prohlásil, že v Zákoně
nesmí být změněno ani jediné písmeno či čárka, neboť
Boží zákon se týká plnosti života a štěstí každého člověka. Kristus tento Zákon zjevil a skrze Církev nám umožňuje, abychom podle něj žili - a díky tomu nalezli štěstí a plnost života po smrti. Strašlivá válka, kterou nyní prožíváme, je důsledkem porušování Božích zákonů. Toužíme zůstat věrní tomu, co nám přinesl Spasitel.
Místo abychom hleděli na druhé, měli bychom se soustředit na to, abychom byli věrní Božímu zjevení ve svém vlastním životě. Každý člověk nese odpovědnost za své vlastní činy a svá rozhodnutí.
Naši předkové velmi dobře chápali význam Církve a božského života, který ona zprostředkovává. Někdy urazili stovky kilometrů nebo kráčeli celé hodiny jen proto, aby dosáhli odpuštění a získali přístup k tomuto božskému životu.
Mnozí z nich přijali za Církev odpovědnost , starali se o druhé a předávali víru i pravdu o křesťanském životě v manželství a rodině. Procházeli velmi těžkými časy dobou, kdy se mohlo zdát, že víra a Církev nemají žádnou budoucnost. I dnes čelíme náročnému období a
objevuje se pokušení věřit,. že evangelium a učení Církve již nejsou relevantní pro to, co právě prožíváme.
V evangeliu se setkáváme s pozoruhodnou postavou
starce Simeona. Dobře znal utrpení a nespravedlnost; žil v zemi okupované nepřátelskými Římany a byl svědkem zkaženosti náboženských elit i povrchnosti víry mnoha svých soukmenovců - a přesto v srdci choval pokoj a naději. Jak je to možné?
Zaposlouchejme se znovu do jeho slov:
" Nyní propouštíš svého služebníka, Pane, podle svého slova v pokoji. Neboť mé oči uviděly tvou spásu (...) světlo k osvícení pohanů a slávě tvého lidu Izraele."
Vnímá to, co je nejpodstatnější - to, na čem spočívá existence vesmíru i život každého člověka.
Vidí Boha, Mesiáše. Bůh je s námi - Immanuel. Simeon není naivní;
chápe, že tato malá, svatá Rodina bude čelit útokům a odporu.
Přesto je naplněna pokojem, neboť je zde přítomen Mesiáš, Spasitel. Byl přítomen v oné nevelké Svaté rodině
a je přítomen v této velké rodině - ve svaté Církvi.
Někdy se může zdát, že je tato Církev malá a bezvýznamná, avšak ve skutečnosti je Církev jedinou nadějí pro lidstvo, neboť v ní přebývá sám Bůh.
Církev jako znamení, kterému se odporuje, Církev pronásledovaná,- tak tomu bylo od samého začátku a tak je tomu i dnes.
Bratři a sestry,
každý z nás je povolán převzít odpovědnost za život Církve. První rozměr této zodpovědnosti se projevuje
skrze lásku a úctu. Je pravda, že každý z nás má své slabosti a hříchy - a tím zraňujeme Církev a oslabujeme její poslání, avšak
Církev je ve své podstatě svatá, neboť je tělem vzkříšeného Krista. Existovala, existuje a bude existovat i nadále; je naší přeúžasnou Matkou. A na každém z nás záleží, do jaké míry se toto mateřství stane viditelným.
Pamatujme, že
jako Církev máme poslání bránit nenarozené, chudé, nešťastné ztracené, opuštěné, osamělé a ty, kteří jsou různými způsoby zotročeni. Kdo jiný než Církev může pomoci těm, které poznamenala válka - a uzdravit nejen jejich mysl a tělo, ale i jejich hluboce zraněné duše?
Kdo může nabídnout hlubokou útěchu, odhalit smysl kříže a vysvětlit, proč se setkáváme s utrpením? Dokáže to pouze Duch Svatý, který je přítomen v Církvi.
Milujte Církev - naši Matku - drazí bratři a sestry, neboť na tomto světě nemáme nic lepšího.
Mějte úctu ke svým pastýřům a modlete se za ně, včetně Svatého otce Lva;
modlete se za naše rodiny, děti i mládež a prokazujte úctu jeden druhému.
Žijeme ve velmi těžké době - v čase neklidu a nedostatku úcty k životu. Všichni to vnímáme.
Bůh nám však daroval veliký poklad víry, který naplno prožíváme v Církvi, ve svých společenstvích, farnostech i rodinách! Silná rodina je nadějí pro silnou a zdravou společnost.
Kéž vám Bůh žehná, bratři a sestry, posiluje vás a naplňuje vás svou láskou.
Amen.
