Třiaosmdesátiletá křesťanka Brigitte Stegemannová zemřela v kanadském Ontariu po podání smrtící injekce, přestože eutanazii původně odmítla kvůli své víře a před zákrokem nevyslovila závěrečný souhlas.
Trpěla pokročilou rakovinou žaludku, byla téměř neslyšící a existovaly vážné pochybnosti, zda dokáže plně pochopit význam tak zásadního a nezvratného rozhodnutí
Když jí byla eutanazie poprvé nabídnuta, jasně ji odmítla. Jako věřící křesťanka uvedla, že úmyslné ukončení života odporuje jejímu přesvědčení.
Během nepřítomnosti její vnučky a hlavní pečovatelky však personál začal o eutanazii s Brigitte znovu jednat. Nakonec byla označena za způsobilou rozhodnout o své smrti, ačkoliv při posuzování nedokázala správně odpovědět ani na některé otázky týkající se vlastní rodiny.
Podle svědectví příbuzných jí lékařka otevřeně neřekla, že obdrží smrtící injekci. Mluvila o „léku“, po kterém už nebude cítit bolest a bude mít pokoj.
Dva dny před plánovaným zákrokem jí vnučka jasně vysvětlila, že po podání látek zemře. Brigitte se rozplakala a opakovala, že udělala chybu.
Ani to ji nezachránilo.
Dne 10. července 2026 seděla venku se svou rodinou, jedla oblíbenou jahodovou zmrzlinu a čekala na příchod pastora. Potom ji personál odvezl zpět do pokoje a začal připravovat na smrt.
Když přišla lékařka, Brigitte neodpovídala. Měla zavřené oči a ruce sepnuté k modlitbě. Nevyslovila závěrečný souhlas.
Přesto lékařka oznámila, že začne, a smrtící látky podala. Za několik minut byla Brigitte Stegemannová mrtvá.
Kanadský systém měl být založen na dobrovolnosti, informovaném rozhodnutí a přísných kontrolních mechanismech. Tyto pojistky však Brigitte neochránily právě ve chvíli, kdy je nejvíce potřebovala.
Tak vypadá skutečnost ukrytá za výrazy jako „důstojná smrt“ a „plánovaný odchod“. Nejde o léčbu ani o paliativní péči. Zdravotník člověku úmyslně podá látku, která ukončí jeho život.
,br>
Každá legalizace eutanazie začíná stejnými sliby: pouze výjimečné případy, pouze nesnesitelné utrpení, jen dobrovolné rozhodnutí a vždy pod přísnou kontrolou.
Jakmile však stát jednou uzná, že zdravotnictví smí člověka úmyslně usmrtit, začne se rozhodovat, komu dalšímu bude možné smrt nabídnout.
- Starý člověk se může cítit jako přítěž.
- Nemocný může podlehnout bolesti, strachu nebo nátlaku okolí.
- Člověk s postižením může získat dojem, že jeho péče stojí společnost příliš mnoho.
- Dítě nemůže plně pochopit konečnost takového rozhodnutí.
Paliativní medicína říká: budeme s tebou, zmírníme tvou bolest a neopustíme tě.
Eutanazie říká: můžeme ukončit tvůj život.
Právě tuto hranici chce v České republice překročit hnutí STAN. Do svého programu vložilo zákon umožňující „
medicínské ukončení života člověka“. Jeho místopředsedkyně Michaela Šebelová navíc připustila, že po „
vyzkoušení“ systému na dospělých by se mohlo začít uvažovat také o mladších pacientech, teoreticky už od čtrnácti let.
Nejdříve dospělí. Potom děti.
Ani oblíbený místní starosta na tom nic nemění. Kandidát nesoucí značku STAN pomáhá získávat moc celému hnutí a jeho programu.
Křesťan nemůže oddělit sympatického člověka od strany, za kterou kandiduje.
Hlas pro starostu ze STAN je zároveň hlasem pro STAN.
Člověk neztrácí svou hodnotu nemocí, stářím, postižením ani závislostí na pomoci druhých. Život patří Bohu. Úkolem lékaře je nemocného chránit, léčit, tišit jeho bolest a doprovázet jej – nikoliv ukončit jeho život.
Kanadský případ není argumentem pro lepší pravidla eutanazie. Je varováním, proč tuto bránu vůbec neotevírat.
Až bude někdo znovu mluvit o „
důstojném odchodu“, vzpomeňme si na Brigitte Stegemannovou: starou křesťanku se sepnutýma rukama, která mlčela – a systém její mlčení přesto proměnil ve smrt.
Zdroje:
Podklady k případu Brigitte Stegemannové.
Oficiální program hnutí STAN.
Vyjádření Michaely Šebelové k možnému rozšíření na mladší pacienty.
Převzato z
Faceook - Mediální strážce, článek naleznete
zde.
