Drazí sledující, přináším vám další část z našeho zpravodajství o pronásledovaných křesťanech v Nigérii.
K tomuhle textu by opět nedošlo bez nesmírné odvahy křesťanského novináře Reubena Buhariho.
Ten s nasazením vlastního života a navzdory pronásledování ze strany úřadů vytrvale sbírá příběhy těch, na které svět raději zapomněl.
Nyní se k nám díky němu dostává další šokující výpověď přímo od jedné z unesených křesťanek, jež odhaluje temnou a krutou realitu všedních dnů našich bratrů a sester odvlečených ze svých domovů.
Byli jste někdy uneseni a strávili jste čas se svými únosci?
Ne?
Pak vězte, že v následujících řádcích zjistíte, jak vypadá běžný den v doupěti únosců podle této přeživší křesťanky, která strávila více než 100 dní v zajateckém táboře nedaleko Rijany.
Byli v něm drženi unesení z oblastí Kajuru, Kachia, Chikun a několika dalších míst, odvlečení přímo ze svých domovů, farem nebo ze silnic. Jsou zde shromážděni zajatci islamistických teroristů z Ariko, Awonu i Ungwan Atiku
Ráno únosci rozhodují o tom, kdy se zajatci probudí. Pokud se probudíte dříve, musíte zůstat ležet, dokud nedostanete povel se posadit. Nikdo se však ještě nesmí postavit.
Kolem desáté nebo jedenácté hodiny dopoledne dostanou příkaz vstát a jít do nedalekého křoví vykonat potřebu, zatímco bandité stojí na stráži.
Poté se všichni vrátí a musí se posadit. Následně tam sedí po celý zbytek dne - ať už v prudkém dešti, nebo na spalujícím slunci.
Pokud jsou bandité nablízku, je přísně zakázáno mluvit jakýmkoliv jiným jazykem než hauštinou.
Během dne nesmí nikdo stát ani spát.
Pokud se chce někdo napít vody, musí poprosit o dovolení, přičemž zcela záleží na zvůli toho, kdo má zrovna hlídku, zda to povolí, či nikoliv.
Mají k dispozici barely s vodou, kterou přinesli z řeky.
Jednou za dva týdny je odvedou k řece, aby se umyli. Nedostanou žádné mýdlo, vůbec nic.
Drhnou si kůži jen holýma rukama a zoufale se snaží odstranit si z vlasů vši.
Někdy jsou vybráni jednotlivci, aby šli do nedaleké buše nasbírat dříví. Občas jim také dovolí hledat listí, které by si mohli uvařit a sníst.
Když onemocní dítě, někdy je matce nebo otci dovoleno jít hledat léčivé byliny, které by mohli uvařit a dítěti podat, opět však záleží zcela na zvůli toho, kdo má zrovna hlídku, zda to povolí, či nikoliv.
Úplavice je tu běžnou nemocí, která už připravila o život mnoho lidí.
Trpíte dny těžkými průjmy, slábnete a nakonec zemřete.
To samé platí pro horečky.
Žena, která má menstruaci a nedostane povolení jít se umýt, tam prostě dál sedí, krvácí a krev na ní zasychá.
Pokud má těhotná žena před porodem, bandité jí poskytnou jednu kostku mýdla, zatímco ostatní ženy se shromáždí, aby jí při porodu pomohly.
Hromadné bití je na denním pořádku, zvláště vůči mužům. Někdy jsou lidé biti naprosto bezdůvodně.
Pokud má někdo průjem a bandité mu odmítnou dát povolení odejít, musí vykonat potřebu přímo tam, kde sedí, uprostřed ostatních lidí.
Pokud se někomu podaří uprchnout, celá skupina je za to po několik dní opakovaně bičována.
Pokud je někdo dopaden při pokusu o útěk, v případě muže je přiveden zpět a zastřelen před zraky všech ostatních.
Pokud jde o ženu, je předána banditům k opakovanému znásilňování.
Někdy jsou spoutáni řetězem na kolo - dvanáct lidí na jednom řetězu, a to i na několik dní.
Zpočátku, když do tábora dorazili, dostávali mletou kukuřičnou mouku na přípravu pokrmu tuwo, ale po čase to přestalo.
Po celé týdny tak pijí pouze vodu.
Kolem deváté nebo desáté hodiny večer dostanou všichni rozkaz lehnout si a spát.
Zdroj:
Reuben Buhari
Převzato z
Salvator Mundi, salva nos, článek naleznete
zde.
