Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





PAŘIL FRANTIŠEK * 27.1. 1911, Vidonín + 3.8. 1951, Jihlava
Důsledkem vraždy v Babicích, kterou se dovršilo nezákonné působení Ladislava Malého, byla další vlna zatýkání osob sledovaných na Třebíčsku Státní bezpečností. Pozornosti tajné policie neunikla ani fara v Horním Újezdu, kde žil František Pařil.

Narodil se v obci Vidonín, příslušné do farnosti Heřmanov na Velkomeziříčsku. Vyrůstal v početné selské rodině s pěti sourozenci. Navštěvoval reálné gymnázium v Tišnově a rozhodl se stejně jako jeho bratr Severin, pro kněžství. Po složení maturity proto vstoupil do brněnského alumnátu, kde během pěti let prošel duchovní formací a na bohosloveckém učilišti absolvoval studium teologie. V brněnské katedrále sv. Petra a Pavla pak 5.7. 1937 přijal kněžské svěcení.

Prvním působištěm novokněze Františka Pařila se od září 1937 staly Boskovice a jako kooperátor (kaplan) zde působil tři roky. Kromě vlastní kněžské práce se angažoval také v charitním spolku Ludmila, kde měl na starosti především provoz kina. V průběhu následujících čtyř let pak prošel řadou farností. Nejprve se od srpna 1940 stal kaplanem v Deblíně u Tišnova, ale již v únoru 1941 přešel na kaplanské místo do Třebíče. V letech 1942-1943 spravoval jako administrátor farnost v Ostrově nad Oslavou na Žďársku. Poté od března 1943 krátce působil jako kaplan v Olešnici na Moravě, od srpna 1943 v Tasově a nakonec v lednu 1944 přišel do Podivína u Břeclavi. Tyto časté přesuny byly ukončeny v září 1944 ustanovením Františka Pařila za administrátora farnosti Volfířov nedaleko Dačic. Přitom s postupujícím časem očekával udělení definitivního pastoračního působiště, k čemuž došlo po čtyřech letech jeho jmenováním za faráře v Horním Újezdu na Třebíčsku.

V červenci 1948 se František Pařil přistěhoval do nové farnosti, kde však nebyl příliš dobře uvítán. Zdejší lidé si oblíbili kněze Arnošta Poláčka, který po dobu jednoho roku farnost Horní Újezd spravoval, a přáli si, aby se stal jejich farářem, avšak k jejich překvapení byl přeložen do nedalekých Babic. Příjezd nového faráře vyvolal v obci pobouření části nespokojených farníků, takže počátky kněžského působení Františka Pařila nejen v samotném Horním Újezdu, ale ani v přifařených obcích nebyly snadné. Postupně si však získal důvěru a přízeň farníků a rozvířená hladina se časem uklidnila (snad také díky citlivé intervenci brněnského biskupa Karla Skoupého). Místní věřící přestaly docházet do Babic za Arnoštem Poláčkem a opět se zúčastňovali bohoslužeb ve své farnosti.



S konsolidací místních poměrů přistoupil farář Pařil k zásadním opravám tamějšího kostela sv. Petra a Pavla. Při těchto pracích mu pomáhal zejména Antonín Mitýska, syn aktivního katolického laika a lidovce Františka Mitýska z Horního Újezdu, který však zemřel již v roce 1943. Jeho syn proto musel od svých šestnácti let jen s matkou hospodařit na statku s více než dvaceti hektary půdy.

Dalším uskutečněným projektem Františka Pařila se stala úprava farního hřbitova. Jeho racionální snaha o urovnání dosti neuspořádaných hrobů a vytvoření nového hřbitovního řádu, ale narazila na odpor farníků, kteří celou záležitost vnímali odlišně. Především považovali za nepřípustné, aby nové hřbitovní cesty místy, kde byly uloženy ostatky jejích předků. Vztahy kněze a farníků se tak opět na nějaký čas vyhrotily, bohužel i kvůli Pařilově poněkud konfliktní povaze. Jeho kněžská služba v Horním Újezdu na přelomu čtyřicátých a padesátých let byla těžká nejen pro uvedené konflikty, ale poznamenal ji zejména nastupující komunistický režim, od počátku zaměřený proti katolické církvi. Tragický konec Pařilova života však předurčilo především setkání s Ladislavem Malým, které zprostředkoval Antonín Mityska. Mladý rolník nespokojený s poúnorovým vývojem chtěl aktivně vystoupit proti režimu. Koncem května 1951 opustil rodný statek s rozhodnutím vyhledat ukrývajícího se Antonína Plichtu. Skutečně se mu to podařilo a spolu s ním a s „kapitánem“ Malým v noci 24.6. 1951 zavítali na faru v Horním Újezdě.

Ve výpovědi Františka Pařila z 5.7. 1951, vypracované StB, se uvádí: Po vystoupení do předsíně mě Mityska řekl, že má sebou ještě společníka, a to Antonína Plichtu, rolníka ze Šebkovic, který také během našeho rozhovoru přišel za námi do předsíně, když jej Mityska zavolal. Po příchodu Plichty řekl mně Mityska, že má sebou ještě jednoho člověka, a to nějakého kapitána, kterého rovněž do předsíně zavolal. Tři ozbrojení muži pak vešli za doprovodu Františka Pařila do kuchyně. Ladislav Malý se představil jako agent americké vojenské zpravodajské služby CIC. Fařář Pařil mu vyčetl, že kvůli jeho dobrodružným akcím byli zatčeni kněží Jan Bula a Václav Drbola, jak se dozvěděl od kaplana Josefa Valeriána z Jaroměřic nad Rokytnou. Malý se proti tomu ohradil s tím, že jeho vinou se nikdo do vězení nedostal. Vedle diskuze o stávajících poměrech však noční návštěvníky především zajímalo, zda by zdejší fara mohla být dobrým úkrytem. Na faře přespali a zůstali zde i další den, kdy se František Pařil věnoval výuce náboženství na školách. Večer ho „kapitán“ Malý požádal o možnost poslouchat zahraniční rozhlas, přičemž předstíral, že mu jsou v šifrách zasílány úkoly. Následující den farář Pařil opět vydal vyučovat náboženství a trojice Mityska, Plichta a Malý opustila faru až večer 26.6. 1951; nato v noci provedli sabotážní akci v blízkých Mikulovicích (zapálení stodoly s uskladněnou slámou třebíčského JZD).

Nelze zjistit, s jakými vnitřními pohnutkami se musel František pařil vyrovnat, když dva dny ukrýval na faře trojici ozbrojených mužů. Antonína Mitysku dobře znal a zřejmě mu i důvěřoval, na druhé straně měl už dostatečné poznatky o činech „kapitána“ Malého. Možná prožíval podobné pocity jako Jan Pánek ze Starče, odsouzený rovněž v souvislosti s „babickým případem“, který roku 1969 v návrhu na zahájení rehabilitačního řízení uvedl: Náhlou a nepředvídanou návštěvou jejich byl jsem překvapen a vzhledem k tomu, že k návštěvě došlo téměř k půlnoci, těžko jsem mohl naléhání (…) odmítnout bez nebezpečí pro svůj život, (…) byl bych za to dal nevím co, kdyby ke mně nebyli přišli.



Třetí den poté, co Ladislav Malý a Antonín Mityska v babické škole zavraždili tři funkcionáře místního národního výboru, byl 5.7. odpoledne zatčen i farář Pařil. Již za týden pak stanul s dalšími 13 obžalovanými (mj. Antonínem Mityskou, Václavem Drbolou a Antonínem Plichtou st.) před Senátem státního soudu Brno, již zasedal v Dělnickém domě v Jihlavě. Po zinscenovaném přelíčení vynesl soud 14.7. exemplární rosudky – sedm trestů smrti; také František Pařil byl pro zločin velezrady a pomoci k sabotáži odsouzen k smrti. Poté, co Nejvyšší soud zamítl jeho odvolání a zamítnuta byla i žádost o milost, adresovaná prezidentu Gottwaldovi, byl 3.8. 1951 brzy ráno spolu s ostatními popraven oběšením na dvoře jihlavské věznice. Tělo bylo převezeno ke zpopelnění do brněnského krematoria. V roce 1968 byla urna s popelem předána příbuzným, kteří ji tajně vložili do hrobu Pařilových rodičů na hřbitově v Heřmanově. Důstojné uložení jeho ostatků se uskutečnilo až v roce 2011, kdy urna vyzvednuta z neoznačeného rodinného hrobu byla pohřbena na čestném místě u hlavního křížena heřmanovském hřbitově.

František Pařil byl v letech 1990-1994 v celém rozsahu soudně rehabilitován. Také církevní trest degradace (tj. vyloučení z duchovního stavu), který nad ním v roce 1951 pod vlivem zkreslených zpráv vyhlásil (byť neplatně) brněnský biskup Karel Skoupý, držený tehdy v domácím vězení ve své rezidenci, zrušil v roce 1999 jeho nástupce biskup Vojtěch Cikrle.

František Pařil je spolu s dalšími deseti popravenými připomenut v Jihlavě na památníku u budovy bývalého Krajského soudu a věznice (dnes Vysoká škola polytechnická Jihlava). Stejně tak je v Třebíči jeho jméno uvedeno mezi dvanácti popravenými na pomníku připomínajícím památku oběti komunistické totality, který byl odhalen v roce 1996 v horní části parku na Václavském náměstí. Při příležitosti uložení urny na hřbitově v Heřmanově v září 2011 byla u paty hlavního kříže odhalena pamětní deska (bohužel s chybným datem narození). Jméno Františka Pařila se nachází rovněž mezi 23 popravenými účastníky třetího odboje z let 1949-1951 na památníku umístěném vedle krematoria na Ústředním hřbitově v Brně. V rámci projektu „Poslední adresa“ Ústavu pro studium totalitních režimů byla v roce 2019 umístěna na faře v Horním Újezdě pamětní tabulka připomínající poslední působiště Františka Pařila.