Jsou zprávy, které člověk čte jako běžné informace z blízka i daleka, a přece se mu po chvíli sevře hrdlo. Z Velké Británie v těchto dnech přišla statistika, že v roce 2023 skončilo potratem 32,1 procenta počatých dětí. Téměř každé třetí dítě.
Podle údajů britského
Office for National Statistics se počet potratů meziročně zvýšil o 13 procent a od roku 2019 dokonce o více než třetinu. Významnou roli sehrálo uvolnění dostupnosti potratových
pilulek v době covidových lockdownů, které po skončení „mimořádného stavu“ zůstalo jako nový normál.
Nový normál. To je možná nejděsivější slovní spojení
naší doby.
Přitom právě jazyk je první bojiště.
Když se přestane říkat „
zabití“, nastoupí „zdravotní výkon“.
Když se přestane říkat „
starý a nemocný člověk“, nastoupí „klient, který zvažuje možnosti“.
Když se přestane říkat „
sebevražda“, nastoupí „lékařská asistence při umírání“.
A nakonec se najde i náboženský rámec, aby se člověk necítil tak osaměle ve chvíli, kdy se dopouští něčeho, co odporuje samotnému řádu stvoření.
V Kanadě zemřelo za deset let od legalizace eutanazie více než 100 tisíc lidí.
Jen v roce 2024 šlo o 16 499 osob a odhady pro rok 2025 mluví až o téměř 18 tisících úmrtí. Program MAiD, tedy „
Medical Assistance in Dying“, se z výjimky stal systémem.
A jako by to nestačilo, anglikánská obec v Kanadě připravila dokument, který počítá s „pastorační liturgií“ při medicínsky asistované sebevraždě.
Modlitby před podáním smrtících látek, modlitby po smrti pacienta...
Všechno je uhlazené.
Učení Církve je ale pevné.
Neříká pouze, že život je hodnota. Říká, že život je dar.
Neříká pouze, že člověk má důstojnost. Říká, že tuto důstojnost nedostal od parlamentu, soudu, lékařské komise ani od vlastního okamžitého pocitu užitečnosti. Dostal ji od Boha. A proto si
ji nemůže sám odejmout ani tehdy, když trpí. Právě tehdy potřebuje nejvíc zakusit,
že není přítěží.
V tomto šeru působí téměř starosvětsky zpráva z Lichtenštejnska.
Dědičný kníže Alois oznámil, že by vetoval zákon, který by dekriminalizoval potrat v prvních dvanácti týdnech těhotenství, i kdyby prošel parlamentem a referendem.
Zdůvodnil to tím, že stát se nesmí vzdát ochrany nenarozeného života v žádné fázi jeho vývoje.
Jenže
kultura smrti není nic menšího než celkový stav mysli.
Stejný týden čteme zprávy o klesající schopnosti mladých lidí číst, počítat a soustředit se. To
s tématem života souvisí víc, než se zdá.
Člověk, který neumí číst delší text, bude jednou těžko číst encykliku.
Člověk, který neumí držet pozornost, bude těžko tiše adorovat.
Člověk navyklý na proud krátkých podnětů bude těžko vnímat tichý hlas svědomí.
A společnost, která neumí myslet v souvislostech, snadno přijme frázi místo pravdy.
Ostatně, poslední zmíněné vidíme dnes velmi zřetelně.
Naděje, k níž jsme povoláni, nezačíná optimismem. Začíná pokáním.
Začíná tím, že věci znovu pojmenujeme.
Dítě je dítě.
Nemocný je bratr.
Starý člověk není problém.
Smrt není terapie.
Pravda není extrém.
–zd–
Převzato z
MONITOR č.14/2026, poslední strana
.jpg "CC0, pixabay.com")
