Vážení, posílám, podle mne velice závažný článek, který by měl číst a promýšlet každý, kdo chce zůstat člověkem.
Pochází z monarchistické dílny. Tam se ještě bere přirozený řád a odpovědnost vážně.
Josef Pejřimovský
Od dělníka k algoritmu:
Dvě encykliky proti moci bez odpovědnosti
Rerum novarum a Magnifica humanitas spojují ochranu lidské důstojnosti s kritikou moci, která ovládá práci, kulturu, technologie i samotnou definici člověka.
Na první pohled od sebe obě encykliky dělí téměř všechno.
Rerum novarum vznikla roku 1891 ve světě továren, dělnických čtvrtí, dětské práce a prudkého konfliktu mezi kapitálem a rodícím se socialistickým hnutím.
Magnifica humanitas vstupuje do společnosti algoritmů, sociálních sítí, biotechnologií a umělé inteligence. První text reagoval na průmyslovou revoluci, druhý na revoluci digitální a antropologickou.
Při bližším pohledu však oba dokumenty řeší tutéž otázku:
co se stane s člověkem, když hospodářská, politická nebo technologická moc přestane uznávat hranice? Lev XIII. viděl, jak se pracovní síla mění ve zboží a zaměstnanec v nákladovou položku. Lev XIV. sleduje svět, v němž se zbožím stávají lidská pozornost, osobní údaje, vztahy, názory, biologické vlastnosti a nakonec i samotná lidská identita.
Nejde proto jen o porovnání dvou papežských textů. Jde o zkoumání kontinuity katolického sociálního učení v okamžiku, kdy se starý konflikt práce a kapitálu rozšířil do kulturních válek, digitální ekonomiky a zápasu o to, kdo bude smět definovat člověka.
Rerum novarum a Magnifica humanitas společně ukazují, že největším problémem modernity není existence moci jako takové, ale moc zbavená služby, odpovědnosti a představy o lidské důstojnosti.
Jedna sociální tradice
Rerum novarum bývá představována především jako encyklika o dělnické otázce. Takové vymezení je správné, ale příliš úzké. Dokument ve skutečnosti popisuje rozpad tradičních sociálních vazeb, který doprovázel industrializaci.
Dělník nebyl ohrožen pouze nízkou mzdou. Ztrácel také jistotu rodinného života, vztah k místu, možnost nabýt majetek a schopnost spolurozhodovat o podmínkách vlastní existence.
Lev XIII. odmítl dvě zdánlivě protikladná řešení. Na jedné straně nekontrolovaný kapitalismus, v němž vlastník kapitálu využívá svou převahu bez ohledu na životní podmínky zaměstnanců. Na druhé straně revoluční socialismus, který chce sociální nespravedlnost odstranit zrušením soukromého vlastnictví a předáním rozhodující moci státu. V obou případech
hrozí, že konkrétní člověk zůstane bezmocný před strukturou, kterou nemůže ovlivnit.
Katolické sociální učení proto nevybírá kompromis někde uprostřed mezi kapitalismem a socialismem. Vychází z jiného pojetí společnosti. Člověk není izolovanou ekonomickou jednotkou ani pouhou součástí kolektivu. Je osobou zakotvenou v rodině, obci, profesním společenství, národě a náboženské tradici. Společnost nemá být jednolitou masou řízenou státem ani tržištěm jednotlivců, kteří spolu vedou permanentní soutěž. Má být soustavou vztahů, práv, povinností a přirozených společenství.
Magnifica humanitas tuto antropologii rozšiřuje. Sociální otázka už není omezena na tovární halu. Práce se přesunula do kanceláří, logistických center, digitálních platforem a domácností. Zaměstnanec může být formálně svobodný, a přesto jeho pracovní tempo, hodnocení, odměňování či propuštění určují systémy, jejichž logice nerozumí. Starý továrník měl alespoň tvář. Dnešní moc může být rozptýlena mezi vlastníka platformy, investiční fond, automatizovaný systém a globální dodavatelský řetězec.
Kontinuita obou encyklik proto spočívá především v obraně jednotlivce proti jeho redukci. V roce 1891 byl člověk redukován na pracovní sílu. V roce 2026 může být redukován na datový profil, spotřebitelský segment, soubor biometrických parametrů nebo předvídatelný vzorec chování. Nástroje se proměnily, sociologický mechanismus zůstává podobný.
Ten, kdo vlastní výrobní prostředky, data, infrastrukturu a rozhodovací systémy, získává převahu nad člověkem, který je na nich existenčně závislý.
Katolické sociální učení proti tomu staví důstojnost práce, spravedlivou odměnu, soukromé vlastnictví spojené s odpovědností, solidaritu a subsidiaritu. Subsidiarita zde je obranou společenského prostoru proti pohlcení státem, korporací nebo technokratickou správou. Rodina, obec, profesní sdružení, odbory a další přirozená společenství mají mít skutečnou možnost jednat, nikoli pouze vykonávat rozhodnutí přijatá kdesi nad nimi.
Kořeny kulturních válek
Kulturní války bývají popisovány jako série sporů o jednotlivá témata: rodinu, pohlaví, migraci, náboženství, potraty, vzdělávání nebo svobodu projevu. Takové spory však nejsou izolované. Vycházejí z hlubšího konfliktu o to,
zda má lidská přirozenost nějaký daný obsah, nebo zda může být člověk neomezeně přetvářen podle vlastní vůle.
Právě zde se sociální otázka mění v otázku antropologickou.
Rerum novarum ještě mohla předpokládat, že soupeřící strany se alespoň přibližně shodují na tom, co je člověk, rodina, muž, žena, práce nebo vlastnictví. Spor se vedl především o spravedlivé uspořádání společnosti.
Magnifica humanitas vstupuje do prostředí, v němž už neexistuje shoda ani na základní definici lidského jedince.
Kořeny tohoto vývoje neleží pouze v posledních desetiletích. Vyrůstají z dlouhodobého procesu, během něhož se člověk postupně přestal chápat jako bytost přijímající svou existenci, přirozenost a mravní řád. Stále více se začal chápat jako autonomní projekt, jehož jediným legitimním autorem je on sám. Svoboda se přestala vykládat jako možnost jednat dobře a odpovědně a začala být chápána jako právo odstranit všechny vnější i vnitřní hranice.
Transhumanismus je radikálním vyústěním této logiky. Nejde jen o používání technologií k léčbě nemocí, náhradě poškozených orgánů nebo zlepšení života osob s postižením. Takové využití může být výrazem lékařské péče a lidské solidarity.
Transhumanistický zlom nastává tam, kde technologie nemá člověku sloužit, ale má člověka přepracovat v bytost, která překoná své biologické, psychické a nakonec i mravní limity.
Člověk se zde stává materiálem vlastního projektu. Tělo není přijímáno jako součást osoby, ale jako nedokonalý nosič, který lze upravovat, rozšiřovat nebo postupně opustit. Stárnutí se mění z přirozené součásti života v technickou závadu. Smrt přestává být mezníkem lidské existence a stává se problémem, který má vyřešit další investiční cyklus. Rozdíl mezi léčbou a vylepšováním, mezi péčí a konstrukcí nového člověka, se přitom postupně stírá.
Kulturní války proto nejsou jen přehnanou citlivostí konzervativců nebo produktem politického marketingu. Jsou viditelným projevem konfliktu mezi dvěma sociálně antropologickými paradigmaty.
Jedno chápe člověka jako osobu s vrozenou důstojností, tělesností, vztahovostí a odpovědností vůči druhým. Druhé jej chápe jako soubor proměnných vlastností, o jejichž významu rozhoduje individuální vůle.
Problémem není pouze to, že se oba pohledy střetávají.
Nebezpečí vzniká ve chvíli, kdy jedna strana získá moc své paradigma administrativně, ekonomicky nebo technologicky vynucovat. Tehdy se kulturní konflikt z debaty o hodnotách mění v zápas o přístup ke vzdělání, zaměstnání, zdravotní péči, veřejnému prostoru a digitálním platformám.
Magnifica humanitas lze v tomto smyslu číst jako
varování před humanismem, který se obrací proti člověku. Moderní projekt osvobození člověka může dospět k paradoxu: ve jménu autonomie odstraní všechny pevné definice lidské přirozenosti, ale tím současně otevře prostor těm, kdo disponují prostředky k jejímu novému definování. Člověk zbavený přirozenosti není nutně svobodnější. Může být pouze tvárnější.
Moc mění nástroje
Rerum novarum vznikla v době mimořádné koncentrace hospodářské moci. Průmyslové podniky soustřeďovaly kapitál, výrobní prostředky a pracovní příležitosti do rukou relativně úzké skupiny vlastníků.
Dělník byl právně svobodný, ale jeho skutečná vyjednávací pozice byla slabá. Mohl pracovní nabídku odmítnout, avšak často pouze za cenu hladu své rodiny.
Lev XIII. proto nevnímal pracovní smlouvu jako morálně neutrální dohodu dvou stejně silných stran. Formální souhlas zaměstnance ještě nezaručuje spravedlnost. Pokud jedna strana kontroluje přístup k obživě a druhá nemá reálnou alternativu, nelze hospodářský vztah hodnotit pouze podle toho, zda byla podepsána smlouva.
Magnifica humanitas sleduje další fázi téhož vývoje. Průmyslový kapitál nezmizel, ale spojil se s kapitálem informačním a technologickým.
Největší moc už nemusí mít ten, kdo vlastní továrny. Může ji mít ten, kdo vlastní komunikační infrastrukturu, datová úložiště, cloudové služby, platební systémy, operační platformy a algoritmy, které zprostředkovávají přístup k práci, informacím a veřejnosti.
Koncentrace moci se tím stává méně viditelnou. Továrna měla bránu, vedení a zaměstnance. Digitální platforma se může prezentovat jako neutrální prostředník, přestože určuje pravidla trhu, pořadí informací, viditelnost jednotlivých aktérů i podmínky jejich ekonomického přežití. Rozhodnutí, která dříve činil majitel nebo úředník, mohou být vložena do technického systému a vydávána za objektivní výsledek.
To vytváří nový typ odpovědnostního vakua. Firma se odvolá na algoritmus, vývojář na zadání, zadavatel na obchodní nutnost a poskytovatel na podmínky služby.
Moc působí, ale její konkrétní nositel se ztrácí. Člověk je hodnocen, profilován, doporučován, vylučován nebo sankcionován, aniž by mohl přesně určit, kdo o něm rozhodl a podle jakých kritérií.
Z hlediska kontinuity katolického sociálního učení jde o nový výraz starého problému.
Vlastnictví a moc nejsou samy o sobě zlem, ale vyžadují odpovědnost. Čím větší dopad má rozhodnutí vlastníka, zaměstnavatele, státu nebo technologické společnosti na život druhých, tím větší musí být jeho odpovědnost. Soukromé vlastnictví nemůže být absolutní, protože jeho výkon se odehrává ve společnosti a ovlivňuje společné dobro.
Rerum novarum hájila právo dělníků vytvářet sdružení, protože jednotlivý pracovník nemohl čelit koncentrovanému kapitálu sám. Magnifica humanitas vybízí k podobnému hledání institucionální rovnováhy v digitálním věku. Jednotlivec nemůže sám kontrolovat globální platformu, podmínky zpracování dat ani systémy využívané k automatizovanému rozhodování. Potřebuje právo, profesní organizace, veřejnou kontrolu a instituce schopné vymáhat odpovědnost.
Ani zde však nestačí prostě předat více moci státu. Stát může digitální nástroje využít stejně snadno jako korporace, případně s ještě závažnějšími důsledky. Proto
je nutné odmítnout jak oligarchii soukromého kapitálu, tak technokratický paternalismus veřejné moci. Cílem není nahradit jednu koncentraci moci jinou, ale vytvářet řád, v němž je moc rozdělená, kontrolovatelná a orientovaná na službu.
Právě zde se nabízí
konkrétní současný příklad: evropská iniciativa známá jako
Chat Control. Ta je veřejnosti představována jako nástroj ochrany dětí před sexuálním zneužíváním. Tedy s cílem, který je morálně nesporný. Zároveň však otevírá otázku, zda prostředky navrhované k jeho dosažení nepřekračují hranici, za níž se ochrana mění v plošný dohled. Pokud by poskytovatelé komunikačních služeb byli nuceni systematicky analyzovat obsah soukromých zpráv, vzniká infrastruktura, která fakticky
umožňuje sledování komunikace všech občanů.
Takový mechanismus ukazuje,
jak snadno se může dobrý úmysl stát záminkou pro rozšíření moci. Nejde o popření potřeby chránit oběti trestných činů, ale o otázku proporcionality a principu presumpce neviny. Společnost, která začne preventivně kontrolovat komunikaci všech, aby odhalila některé, riskuje, že postupně oslabí samotný základ důvěry mezi občanem a veřejnou mocí. Proto
je klíčové trvat na tom, že ani ochrana dobra nemůže legitimizovat prostředky, které systematicky narušují důstojnost a svobodu osoby.
AI mění společnost
Umělá inteligence je v
Magnifica humanitas pojednávána jen jako nový technický nástroj. Její význam nespočívá pouze v tom, že dokáže vytvářet texty, obrazy, analýzy nebo počítačové programy. Podstatné je, že
vstupuje do rozhodování o lidech.
AI může odstranit rutinní práci, zlepšit diagnostiku, zpřístupnit informace a pomoci lidem překonávat fyzická či komunikační omezení. Takové možnosti není třeba odmítat.
Rerum novarum také nepožadovala zničení strojů a návrat před průmyslovou revoluci. Žádala však, aby technický a hospodářský pokrok sloužil člověku, nikoli aby člověk sloužil jeho logice.
Stejné měřítko platí pro digitalizaci. Není rozhodující pouze to, zda je určitý systém účinnější než člověk.
Je třeba se ptát, komu slouží, kdo jej kontroluje, kdo nese následky jeho chyb a zda ponechává prostor pro lidský úsudek. Rozhodnutí může být statisticky přesné, a přesto sociálně nespravedlivé, pokud člověka redukuje na pravděpodobnost nebo jej zbavuje možnosti svéprávného a odpovědného rozhodování.
Zvlášť důležitá je proměna práce. Automatizace může zvýšit produktivitu, ale její přínosy se nemusí rozdělit spravedlivě.
Pokud technologický pokrok povede pouze ke snižování počtu zaměstnanců, tlaku na mzdy a růstu zisku vlastníků infrastruktury, zopakuje digitální ekonomika nejhorší fáze průmyslové revoluce. Rozdíl bude jen v tom, že místo parního stroje bude uprostřed výrobního procesu algoritmus.
Práce přitom podle katolického sociálního učení není pouze způsobem získávání příjmu. Je také účastí na společném díle, zdrojem společenského uznání a jedním z prostředků osobního rozvoje.
Společnost, která miliony lidí prohlásí za ekonomicky nadbytečné, nemůže problém vyřešit pouze finanční dávkou. Člověk nepotřebuje jen spotřebu. Potřebuje také vztahy, odpovědnost, uznání a možnost přispívat k životu společenství.
AI zároveň ovlivňuje informační prostředí. Algoritmy rozhodují, jaké zprávy lidé uvidí, které názory budou posíleny a jaké emoce budou využity k udržení pozornosti. V prostředí, kde se ekonomická hodnota vytváří z lidského zaujetí, se konflikt stává výnosným produktem.
Polarizace potom není pouze politickou poruchou.
Může být důsledkem obchodního modelu.
Tím se digitální otázka propojuje s kulturními válkami. Technologie nevytvářejí všechny společenské konflikty, ale mohou je zrychlovat, personalizovat a proměňovat v nepřetržitou mobilizaci. Uživatel není veden k pochopení protivníka, ale k reakci. Společnost se rozpadá na skupiny, které obývají odlišné informační světy a postupně ztrácejí společný jazyk.
Magnifica humanitas proto nepředkládá jen morální výhrady k jednotlivým aplikacím. Klade otázku, zda si společnost zachová právo rozhodovat o směru technologického vývoje.
Jestliže o budoucí podobě práce, komunikace a lidského rozhodování budou rozhodovat pouze firmy s největším výpočetním výkonem a přístupem k datům, nebude technologie výrazem společenského pokroku, ale nástrojem nové oligarchie.
Evropská regulace umělé inteligence může být jedním z pokusů, jak požadavek odpovědnosti převést do práva. Samotná regulace však nestačí. Právní předpis může stanovit povinnost dokumentace, transparentnosti nebo lidského dohledu, ale nemůže nahradit základní shodu na tom, komu má technologie sloužit. Bez antropologického a sociálního měřítka se regulace snadno zvrhne v další technokratickou proceduru.
Evropa potřebuje člověka
Rerum novarum a
Magnifica humanitas nevznikly jako evropské politické programy. Přesto mohou Evropě nabídnout něco, co její současné instituce stále obtížně hledají: společný jazyk pro spojení svobody, solidarity, odpovědnosti a lidské důstojnosti.
Evropská společnost dnes není rozdělena jen podle politických stran. Rozděluje ji odlišné chápání člověka, rodiny, národa, práce, vlastnictví i technického pokroku. Pokusy tyto rozpory překrýt administrativním konsenzem nebo je umlčet morální převahou jedné strany vedou spíše k další radikalizaci. Depolarizace nemůže vzniknout tím, že jedna polovina společnosti druhou převychová.
Studium obou encyklik by mohlo současné konflikty zmírnit právě proto, že jejich sociální učení nelze jednoduše zařadit do běžného pravolevého schématu.
Rerum novarum odmítá třídní boj, ale zároveň tvrdě omezuje svévoli kapitálu. Hájí soukromé vlastnictví, ale spojuje je se sociální odpovědností. Podporuje společenskou autoritu, ale nepřiznává jí neomezenou moc.
Magnifica humanitas podobnou logiku přenáší do oblasti kultury, biotechnologií, digitalizace a umělé inteligence.
Konzervativní čtenář v těchto dokumentech nachází obranu rodiny, přirozenosti, odpovědnosti a společenské kontinuity. Sociálně orientovaný čtenář v nich nachází kritiku vykořisťování, koncentrace bohatství, nerovné vyjednávací síly a moci nadnárodních struktur. Liberální čtenář může ocenit obranu lidské osoby proti státu, kolektivu a automatizovanému rozhodování. Žádná z těchto pozic však nemůže přijmout pouze tu část učení, která potvrzuje její vlastní předsudky.
Má-li se sjednocená Evropa stát skutečně sjednoceným mocenským celkem, v němž se zároveň dobře žije, nebude jí stačit společný trh, měna, armáda ani regulační aparát. Bude potřebovat představu společného dobra a jasné hranice toho, co nesmí být obětováno hospodářské efektivitě, kulturnímu experimentu ani technologickému pokroku.
Závěry obou encyklik mohou být jedním ze zdrojů takové inspirace. Nevyžadují návrat do společnosti roku 1891 ani odmítnutí technologií roku 2026. Vyžadují,
aby se člověk znovu stal cílem společenského uspořádání, nikoli jeho materiálem.
Rerum novarum varovala před světem, v němž člověka vlastní kapitál.
Magnifica humanitas varuje před světem, v němž člověka popisují data, řídí algoritmy a přetváří technologie.
Společným poselstvím obou dokumentů je, že
žádná moc není legitimní jen proto, že je účinná, moderní nebo demokraticky schválená. Legitimitu získává teprve tehdy, když přijímá odpovědnost a slouží člověku.
Právě tato zásada by mohla být základem evropské jednoty, která nebude založena na vynucené názorové shodě, ale na respektu k důstojnosti osoby. Evropa nemusí odstranit všechny své konflikty. Musí však
znovu nalézt hranici, za níž se politický soupeř, zaměstnanec, spotřebitel ani uživatel technologie nesmí změnit v objekt, problém nebo překážku.
Bez takové hranice může být Evropa silná, ale nebude lidská. A nebude-li lidská, dlouhodobě nebude ani jednotná.
Použité zdroje
Církevní dokumenty
LEV XIV. (2026) Magnifica humanitas: Encyclical Letter of His Holiness Leo XIV. Vatikán, 15. května 2026. Dostupné z:
https://www.vatican.va/content/leo-xiv/en/encyclicals/documents/20260515-magnifica-humanitas.html
[cit. 23. 7. 2026].
LEV XIII. (1891) Rerum novarum: Encyclical of Pope Leo XIII on Capital and Labor. Vatikán, 15. května 1891. Dostupné z:
https://www.vatican.va/content/leo-xiii/en/encyclicals/documents/hf_l-xiii_enc_15051891_rerum-novarum.html
[cit. 23. 7. 2026].
KATOLICKÁ CÍRKEV (1992) Katechismus katolické církve. Část první, oddíl první, kapitola druhá, článek 2: „Výklad dědictví víry“. Vatikán. Dostupné z:
https://www.vatican.va/content/catechism/en/part_one/section_one/...
[cit. 23. 7. 2026].
EVROPSKÁ KOMISE (2025a) General-purpose AI obligations under the AI Act. Shaping Europe’s Digital Future. Dostupné z:
https://digital-strategy.ec.europa.eu/en/factpages/general-purpose-ai-obligations-under-ai-act
[cit. 23. 7. 2026].
Zdroj shrnuje technickou dokumentaci, autorskoprávní politiku, zveřejnění souhrnu tréninkového obsahu a dodatečné povinnosti modelů se systémovým rizikem.
EVROPSKÁ KOMISE (2025b) Guidelines on the scope of obligations for providers of general-purpose AI models under the AI Act. Shaping Europe’s Digital Future, 18. července 2025, aktualizováno 20. dubna 2026. Dostupné z:
https://digital-strategy.ec.europa.eu/en/library/guidelines-scope-obligations-providers-general-purpose-ai-models-under-ai-act
[cit. 23. 7. 2026].
EVROPSKÁ KOMISE (2026a) Guidelines on obligations for General-Purpose AI providers: Questions and answers. Shaping Europe’s Digital Future. Dostupné z:
https://digital-strategy.ec.europa.eu/en/faqs/guidelines-obligations-general-purpose-ai-providers
[cit. 23. 7. 2026].
Tento zdroj podrobněji vysvětluje, kdo je poskytovatelem univerzálního modelu, jaká dokumentace se vyžaduje a kdo musí zveřejnit souhrn tréninkového obsahu.
EVROPSKÁ KOMISE (2026b) Guidelines on transparency obligations for providers and deployers of AI systems. Shaping Europe’s Digital Future, 20. července 2026. Dostupné z:
https://digital-strategy.ec.europa.eu/en/library/guidelines-transparency-obligations-providers-and-deployers-ai-systems
[cit. 23. 7. 2026].
EVROPSKÁ KOMISE (2026c) Transparency obligations under Article 50 of the AI Act: Questions and answers. Shaping Europe’s Digital Future. Dostupné z:
https://digital-strategy.ec.europa.eu/en/faqs/transparency-obligations-under-article-50-ai-act
[cit. 23. 7. 2026].
Převzato z
MONARCHISTICKÉ NOVINY, článek naleznete
zde.
