Je to ožrala a darebák, to byla první slova, která o Janovi slyšel. I přesto ho oslovil a pozval na faru ...
Kdosi mi řekl o jistém muži, který kráčel po chodníku, že je to ožrala a darebák. Dopoledne bylo ve farnosti biřmování a oběd se konal na faře. Když se už všichni rozešli domů, tak jsem šel do kostela vzít nějaké věci, chvíli jsem tam pobyl a když jsem z něj vycházel, tak naproti, směrem ke mně, kráčel ten muž - "ožrala a darebák."
Úmyslně jsem jakoby nenápadně počkal a toho muže jsem oslovil, a pozval jsem ho na faru. A šel se mnou. Nabídl jsem mu oběd a kávičku. Dobře jsme si popovídali a když odcházel z fary, tak jsem mu řekl, že kdykoli se může zastavit.
A tak se také stalo, že přišel a pak znovu a skamarádili jsme se. Těžké životní okolnosti ho přivedly do takového stavu, že byl dost zanedbaný po všech stránkách. Zřejmě neměli doma ani teplou vodu, netopili. Nevím, jestli vůbec dostával nějaké peníze a jestli, tak velmi málo. Měl něco s nohou, protože kulhal. Do důchodu mu chybělo pár let.
Znal jsem ho necelý rok a když ho sanitka pro nemoc odvezla do nemocnice, tak se mu rapidně zhoršil zdravotní stav. Nakonec i sanitáři mi říkali, že se už nehýbe a ani nepromluví.
Když jsem ho však oslovil jménem, tak jako by se chtěl posadit na lůžku a zvedl obě ruce. Ti dva, co stáli u něho, nechápali, co se děje. Říkám jim, že teď ví, že jsem tady.
Odvezli ho do Bratislavy do nemocnice na Kramárech. Druhý den jsem tam přišel za ním, mohlo být kolem jedné hodiny odpoledne. A právě byl den sv. Josefa - 19. 3. 2018. Udělal jsem jako kněz všechno to, co jsem mohl (svátost pomazání nemocných, udělení úplných odpustků) a pomodlil jsem se u jeho lůžka Korunku Božího milosrdenství.
A když jsem z nemocničního pokoje odešel, tak do hodiny mi oznámili, že zemřel.
Na co nikdy nezapomenu, jednou když odcházel z fary, tak zvenku na stěně visel velký kříž s corpusem Pána Ježíše, se mě zeptal, jestli mu On může ještě odpustit. Řekl jsem mu, že určitě ano. A v tom jsem si všiml, že zaslzel. A Pán Ježíš učinil z něho nové stvoření, a zakrátko si ho povolal do věčnosti.
Trošku jsem byl do toho zainteresován, díky Pánu. A tak si občas vzpomenu na bratra Jana, o kterém jsem první slova slyšel, že je ožrala a darebák.
*************
Slyšeli jsme dnes v kostelech čtení evangelia o Samaritánce, která v poledne přišla ke studni načerpat vodu. Setkala se tam však s Pánem Ježíšem a celý rozhovor mezi nimi jsme dnes pozorně poslouchali. Kdosi řekl, že pro vodu ke studni se chodilo obvykle ráno nebo večer, neboť v poledne bývaly vysoké teploty. A Samaritánka chtěla mít zřejmě od lidí pokoj, proto se ke studni vydala v poledne. Když tam viděla neznámého muže, jak tam sedí, tak si zřejmě řekla, rychle načerpám vodu a odejdu. Ale k jejímu štěstí tomu tak nebylo.
Oslovil ji s prosbou, aby mu dala napít a už to pak začalo, znamenitý dialog, ze kterého ona vyšla jako nová žena.
Ta ostýchavá a nešťastná žena, nakonec plná radosti šla říct ostatním, koho potkala u studny. Stala se první misionářkou. Mnoho Samařanů z toho města uvěřilo v něho. A ženě řekli: „
Už věříme nejen pro tvé slovo, ale sami jsme slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“
Ano, Ježíš je Spasitel světa, tedy i náš. Doufáme, že budeme spaseni. To je milost, to je dar. A věřím, že bratr Jan tuto milost dostal a mnozí a mnozí další, kteří nás předešli do věčnosti.
Ukaž nám, Pane, své milosrdenství a dej nám svou spásu.
S přáním všeho dobrého od Pána Váš bratr Jaroslav.
Převzato z
Marta Durániková, článek naleznete
zde.
