Drazí bratři a sestry!
Dnes si v rámci jediné slavnosti připomínáme svaté Petra a Pavla, patrony města Říma a římské diecéze. První byl Ježíšem vybrán za pastýře Jeho stádce, druhý byl povolán za apoštola národů. V nich uctíváme dva pilíře Církve.
Petr, strážce Božího lidu, se nám v Novém zákoně mnohokrát objevuje jako ten, kdo dbá na zachování společenství mezi bratry. Právě on u Galilejského jezera, po noci zdánlivě marné práce, říká Mistrovi: „Celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě“ (Lk 5, 5), načež vyplouvá na hlubinu a vede za sebou i ostatní. Je to opět on, kdo poté, co se po tvrdých slovech o Chlebu života mnozí od Pána odvrátili, říká Mesiáši: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6, 68), a zůstává spolu s ostatními jedenácti. A také v Cesareji je to On, kdo rozpoznává v Ježíši Božího Syna a stává se hlasem všech ve vyznání jediné víry, jak jsme slyšeli v evangeliu (srov. Mt 16, 13–19). Rovněž po vzkříšení, na břehu jezera, se jako první dostává ke Kristu: vrhá se do vody a plave před ostatními, aby s pokorou znovu vyznal svou lásku a obdržel potvrzení svého poslání (srov. Jan 21, 1–17).
Tomuto poslání zůstává Petr věrný i tehdy, když například v Jeruzalémě hrozí rozkol ve společenství kvůli otázce přijetí neobřezaných pohanů ke křtu. Svolává bratry, naslouchá jim a nakonec – veden Duchem Svatým – činí rozhodnutí, které zachovává společenství a zahajuje novou epochu pro celý Boží lid:
„Věříme přece,“ prohlašuje, „že budeme spaseni milostí Pána Ježíše stejně jako oni“ (srov. Sk 15, 11).
Tato velikost ducha neznamená, že Petr je dokonalý. Ve chvílích utrpení zapře svého Mistra, aby poté plakal upřímnými slzami pokání (srov. Lk 22, 54–62); a sám Pavel mu za jiných okolností vytýká nekonzistentnost některých jeho činů (srov. Gal 2, 11–14).
Petr však dokáže uznat své chyby a obrátit se, aniž by ztratil odvahu a aniž by se vyhýbal poslání hlásat evangelium a shromažďovat Kristovo stádce, a to až do mučednické smrti, kterou podstoupil právě zde, v Římě, nedaleko místa, kde se právě nacházíme.
Tuto věrnou a trpělivou péči o jednotu dobře vyjadřuje symbol klíčů, s nímž Petra často ztotožňujeme (srov. Mt 16, 19). Klíč totiž dveře nevypáčí, ale otevírá je a zavírá, hledá v nich správné páky a doprovází jejich pohyby, aby se uvolnily zarážky, posunuly závory a křídla dveří se volně otočila na závěsech, propojila prostory a z mnoha oddělených místností vytvořila jeden pohostinný dům. Podobně se společenství v církvi nevytváří trváním na vlastních pozicích, ale hledáním styčných bodů v srdcích všech lidí, v Pravdě, v jejímž světle se každý stává pro druhého člověka nástrojem růstu.
Z tohoto úhlu pohledu můžeme chápat úkol, který Pán svěřil Petrovi a jeho nástupcům pro dobro celého svatého Božího lidu: naslouchat – s Jeho pomocí – hlasu každého, rozlišovat vnuknutí, vést po cestách, napravovat chyby, učit, dodávat odvahu, nabádat a doprovázet bratry, aby – v poslušnosti témuž Duchu (srov. 1 Kor 12, 1–11) – spolupracovali na spasení sebe navzájem i celého lidstva.
Petrův příklad je však výzvou také pro každého křesťana, aby se stal stavitelem jednoty: aby stavěl Boha do středu svého života a byl nablízku bratřím, vnímavý k jejich osudům a potřebám (srov. František, Katecheze, 9. října 2024),
aby s nimi žil v lásce, a tak přispíval „k plnosti zvěstování evangelia“ (srov. 2 Tim 4, 17).
Takové je také učení Pavla, druhého velkého apoštola, jehož si dnes připomínáme, neúnavného zvěstovatele Radostné zprávy. Také on má své charakteristické symboly: knihu a meč, které jsou úzce propojeny. Dobře to vysvětluje autor Listu Židům, který píše: „Neboť Boží slovo je živé, účinné a ostřejší než každý dvousečný meč“, schopné proniknout „až k rozdělení duše a ducha“ a rozeznat „touhy a myšlenky srdce“ (srov. Žid 4, 12).
Právě to Bůh učinil v srdci mladého Šavla: uchvátil ho (srov. Fil 3, 12) a vedl ho nejprve k obrácení k evangeliu a přijetí nového jména, poté k jeho hlásání po celém světě, a nakonec k vydávání svědectví o něm – stejně jako Petr – v témže městě, až po oběť vlastního života.
Apoštol národů se nechal proměnit mocí Božího slova, které ho vytrhlo z násilí, aby ho vedlo cestou lásky.
Svatý Augustin v komentáři k jeho obrácení a poslání řekl: „Když šel [do Damašku] se srdcem plným výhrůžek a touhy po zabíjení, byl osloven jménem a sražen k zemi hlasem z nebe (srov. Sk 9, 1–7), to znamená Slovem, které ho povolalo“ (Sermo 299/A augm., 6). A dodal:
„Bůh vzal pronásledovatele Církve a učinil z něj posla pokoje. Odpustil mu všechny hříchy a ustanovil ho do služby, v níž mohl odpouštět hříchy druhých“ (tamtéž).
Nejdražší, dnes je pro nás důležité hledět na tyto dva světce – Petra a Pavla – a učit se, jak máme i my sami být apoštoly a staviteli jednoty, velkorysými služebníky pravdy v lásce. V tomto duchu se připravujeme na prožití starobylého a výmluvného obřadu udělení pallií metropolitním arcibiskupům.
Tyto pásy z bílé vlny, zdobené kříži, totiž vyjadřují závazek každého pastýře – ale také každého křesťana – brát na svá ramena bratry a sestry, kteří mu byli svěřeni, jako beránky Pánova stádce, a obětovat pro ně síly, čas, námahu i život, aby se evangelium dostalo ke všem a aby v něm celý svět nalezl harmonii a svornost (srov. II. vatikánský koncil, pastorační konstituce Gaudium et spes, 38).
Je mi potěšením, že mohu s těmito pocity adresovat své srdečné pozdravy členům delegace Ekumenického patriarchátu v Konstantinopoli, kterou vyslal můj nejdražší bratr, Jeho Svatost Bartoloměj, a kterou vede Jeho Eminence Emmanuel Adamakis, chalcedonský metropolita.
Modleme se ke svatým Petru a Pavlu, aby nás podpírali na cestě společenství ve stopách Spasitele. To je cesta, kterou On vytyčil; za ni se modlil k Otci při Poslední večeři (srov. Jan 17, 21–23); to je cíl, po němž nás naučil toužit s nadějí plnou důvěry.
