Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





OPAVSKÝ PAVEL SJ * 20.1.1884, Klimkovice + 25.8. 1952, Šumperk
Pocházel ze slezských Klimkovic, ležících západně od Ostravy, které tehdy příslušely do politického okresu Bílovec. Narodil se do rodiny chalupníka a mistra ševcovského Josefa Opavského a jeho ženy Mariany, rozené Pospěchové, která pocházela ze selského rodu u Budišovic u Hrabyně. Byl čtvrtým z deseti dětí, z nichž čtyři v útlém věku zemřely, a do dospělosti se dočkalo pět bratrů ( jeden z nich padl v první světové válce) a nejmladší sestra. Otec jako vážený klimkovický občan byl od roku 1885 až do své smrti v roce 1936 členem městské rady, později městského zastupitelstva a působil v řadě českých národních spolků. Matka (+1929), velmi zbožná a sečtělá žena, se starala o domácnost a menší hospodářství.

Pavel Opavský po pěti letech obecné školy v Klimkovicích začal v roce 1895 studovat na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Po absolvování šesti ročníků se v létě 1901 přihlásil do Tovaryšstva Ježíšova a 14.8. zahájil na Velehradě dvouletý noviciát. Poté byl poslán do Kalksburgu u Vídně, kde 15.8. 1903 složil první sliby, na tamním řádovém gymnáziu v letech 1903-1905 dokončil středoškolská studia 4.7. 1905 složil maturitní zkoušku. Následoval roční kurz rétoriky v jezuitské koleji St. Andrä v Korutanech a zde také 19.5. 1916 přijal nižší svěcení. V letech 1906-1909 absolvoval studia filosofie na vysokém řádovém učilišti v Bratislavě a poté působil jeden rok v Kalksburgu jako prefekt a vyučující češtiny. Od října 1910 studoval klasickou filologii (latinu, řečtinu) na Filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze s perspektivou vyučovat na plánovaném jezuitském gymnáziu (založeno roku 1913 v Praze jako arcibiskupské gymnázium). Přitom se soukromě věnoval studiu hudební teorie a psal o liturgické hudbě do časopisu pro církevní hudbu Cyrill. V roce 1914 filologická studia ukončil státní zkouškou a získal aprobaci gymnaziálního profesora. Následující tři roky absolvoval studium teologie na teologické fakultě v Insbrucku, kde byl také 26.6.1917 vysvěcen na kněze, a 8.7. pak slavil primiční mši svatou ve farním kostele sv. Kateřiny Alexandrijské v rodných Klimkovicích. V listopadu 1917 byl jako polní kurát povolán do armády a poslán na italskou frontu, nejprve na Piavu a poté sloužil ve vojenské nemocnici v Udine. Po skončení války začal počátkem listopadu 1918 vyučovat latinu a řečtinu na Arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči. Ve školním roce 1919-1920 dostl P. Opavský profesorskou dovolenou, aby v probačním domě v Lainzu u Vídně dokončil jezuitskou formaci (tzv. třetí probace), v červenci 1920 se vrátil do vlasti 2.2. 1921 složil slavné sliby.

Od září 1920 pak působil dvacet let jako profesor na bubenečském arcibiskupském gymnáziu a vedle svých hlavních předmětů, latiny a řečtiny, vyučoval v nižších třídách také češtinu a němčinu. Jako náročný a přísný učitel, který u svých studentů bez ohledu na nadání vyžadoval píli a svědomitost, měl velký respekt a získal přezdívku „Cicero“. Věnoval se rovněž církevní hudbě a zpěvu, komponoval drobné skladby pro ústavní akademie (mj. zpěvohra „Svatý Pankrátius“), pro školní, státní i církevní slavnosti (slavnostní fanfáry) a jako sbormistr vedl studentský pěvecký sbor, který vystupoval při těchto slavnostech a bohoslužbách, zejména při oblíbených májových pobožnostech. Kromě pedagogických povinností se věnoval i pastorační činnosti jako kazatel, zpovědník a exercitátor, a to zvláště o letních prázdninách, kdy pravidelně vedl exerciční kurzy pro řeholníky a řeholnice. Od ledna 1935 byl ředitelem mariánské družiny učitelek u sv. Ignáce v Praze. Na počátku školního roku 1939/1940 se stal ředitelem pražského arcibiskupského gymnázia. Záhy však pro ústav nastaly těžké časy, když pod tlakem nacistických orgánů se k 15.7. 1940 musel přestěhovat na Smíchov do bývalého kláštera Sacré Coeur v Holečkově ulici, přičemž vyučování probíhalo na smíchovském dívčím gymnáziu (nyní Fakultní základní škola při Pedagogické fakultě UK, Drtinova 1). Nakonec po necelých dvou letech došlo 2.1.1942 ke zrušení arcibiskupského gymnázia „pro Říši nepřátelské smýšlení jeho učitelů i žactva“ s tím, že bylo povoleno dokončit první pololetí. Civilní profesoři si museli nalézt nové zaměstnání, jezuitští kněží byli začlenění jako výpomocní duchovní do pastorace. Studenti byli přikázáni Jiráskovu gymnáziu v Praze 2, kde pokračovali ve studiu v paralelkách příslušných tříd.



P. Opavský počátkem února 1942 nastoupil jako kaplan u sv. Štěpána v Praze na Novém Městě a 1.8. 1942 přešel na místo druhého kaplana do Benešova u Prahy, kde se třemi spolubratry žil na děkanství. K 1.11. 1943 byl z funkce zdejšího kaplana odvolán a v letech 1943-1944 působil v duchovní správě u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové. Na počátku září 1944 se vrátil do jezuitské komunity u sv. Ignáce v Praze a jeho posláním se staly především exercicie a rekolekce. Po skončení druhé světové války měl jako ředitel arcibiskupského gymnázia na starosti jeho obnovu. Ve školním roce 1945/1946 nalezl ústav zázemí v nové budově dívčího gymnázia u sester voršilek v Praze na Novém Městě a další školní rok v prostorách kněžského semináře v Praze – Dejvicích. Na počátku školního roku 1947/1948 se stal ředitelem na obnoveném biskupském gymnáziu litoměřické diecéze v Bohosudově, kam se přestěhovalo i pražské arcibiskupské gymnázium. Pod sílícím tlakem komunistického režimu vůči církevnímu školství byl v roce 1949 do čela bohosudovského gymnázia dosazen civilní ředitel z měšťanské školy a nakonec v souvislosti s likvidací mužských řeholí v Akci K v noci ze 13. na 14.4. 1950 gymnázium de facto zaniklo.

P. Pavel Opavský byl s ostatními spolubratry od 14.4. 1950 internován nejprve v bývalém konviktu v Bohosudově. Dne 8.9. 1950 byl převezen do Oseku u Duchcova a nakonec od 27.2. 1951 pobýval v internačním klášteru v Králíkách. Zde dostal na starost sklad a vykonával různé manuální práce. V roce 1952 byl pak velitelem internačního tábora určen k pasení krav místního státního statku. Tento velký obdivovatel a znalec římského básníka Publia Vergilia Marona svoji situaci přijal s nadhledem a jednomu z užaslých přátel při návštěvě řekl: To je moje nynější praktická bukolika, kterou pěstoval a pak verši opěvoval slavný Vergilius, při ní si alespoň nervy odpočinou. Začala se mu však vážně zhoršovat jeho srdeční choroba, k čemuž přispěla i vyčerpávající práce při hlídání krav na pastvě. V polovině srpna 1952 byl večer na pastvině nalezen v bezvědomí. Po převozu do nemocnice v Šumperku zde 25.8. zemřel, přičemž se při pitvě potvrdilo, že příčinou smrti byl srdeční infarkt, způsobený nadměrnou námahou. Tělo zesnulého nechal jeho synovec – lékař převézt do rodných Klimkovic, kde byl za velké účasti místních obyvatel a několika spolubratrů 28.8.1952 pohřben.

V Klimkovicích u příležitosti 65. výročí jeho smrti byl v prostoru, kde stával jeho rodný dům č. 97 odhalen 27.6. 2017 pomník, který tvoří pevný svazek ocelových tyčí a nápis „P. Pavel Opavský 1884 – 1952“.