Poprosil jsem jednu paní, aby napsala to, o čem tak zajímavě vyprávěla a napsala následující řádky...
Šla jsem z pošty a zastavila jsem se v kostele, kde byla vystavena Nejsvětější Svátost. Klečela jsem v lavici, tekly mi po tvářích slzy a mluvila jsem k Ježíši v Eucharistii. Žalovala jsem na sebe, že už jsem z bolestí fyzických i těch na duši nesmírně unavená, cítila jsem se sama bezmocná a tak jsem ho prosila, ať už s tím mým trápením něco dělá. Vždyť On to může přece změnit, pokud bude chtít a pokud by to tak mělo být. A najednou jsem pocítila nesmírný klid, po těle se mi rozlévalo teplo a já jsem přímo fyzicky cítila, jak bolest odchází a do duše se vrací klid. Slzy mi tekly jak vodotrysk, ale zároveň se mi na rtech usadil úsměv, jako by už nikdy nechtěl odejít. Bytostně, fyzicky jsem cítila, že nejsem sama, že když se mu budu více svěřovat, o to více mi On pomůže. Byl to neskutečně krásný soulad mé duše s Ježíšem. Dívala jsem se na Ježíše v hostii na oltáři a najednou kolem nožky stojanu začaly rašit zelené lístky a do toho se rozsvítily fialové kvítky neznámé květiny. Celou monstranci to obrostlo a pak v tom začalo probleskovat nádherné světlo a já cítila, že mi svou blízkost oznamuje Ježíšova matka Maria. Zažila jsem takový zázrak, do toho ten vnitřní klid, pokoj a radost, prostě nádherná chvíle. I po čtyřech hodinách jsem toho byla plná, vyprchávalo to jen pomalu, jako by mi chtěli říct, že jsou tady pro mě, ať na to nezapomínám, ať se svými starostmi i bolestmi nenechávám pohltit. A počátek této velké záležitosti byl počáteční malý krok k rozhovoru bez odvahy, plný nejistoty a obav…
