Po zvolání „
Panno úctyhodná“ přichází další zajímavý titul: „
Panna chvályhodná“. Abychom pochopili jeho původní význam a užití, obrátíme se k latinskému kořeni: „
Virgo Praedicanda“, což se dá přesněji přeložit jako „
Panna hodná chvály“ (
chvályhodná), přesně jak je to vyjádřeno v portugalštině: „
Virgem Louvável“.
A tak právě „
Panna hodná chvály“ (původní latinský význam) bude ústředním bodem našeho dnešního zamyšlení, neboť dnes je sedmnáctý den naší mariánské pobožnosti.
Není příliš těžké porozumět onomu výčtu mariánských chval, který nacházíme v Bibli, v liturgii, ve starobylé církevní literatuře, v básních, písních a podobně. Teologové ani umělci nešetří chválou, když jde o Pannu, Matku Boží; je to proto, že
vše začalo už v Písmu svatém.
Anděl Gabriel také nešetřil slovy. Chválil ji, když řekl: „
Zdrávas, milosti plná.“ (Lk 1,28).
Alžběta ji rovněž chválila: „
Požehnaná jsi mezi ženami...“ (Lk 1,43).
Když Ježíš kázal radostnou zvěst, jakási
žena ze zástupu ho přerušila slovy: „
Blaze lůnu, které tě nosilo, a prsům, které jsi sál!“ (Lk 11,27).
Sama Maria prorocky vyznává ve svém Magnificat: „Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, neboť veliké věci mi učinil ten, který je mocný.“ (Lk 1,48).
Druhý vatikánský koncil cituje tento text jako odůvodnění úcty k Panně Marii v Církvi:
„
Maria, z Boží milosti povýšená hned po Synovi nad všechny anděly a lidi jako nejsvětější Matka Boží, která se účastnila Kristových tajemství, je právem od Církve uctívána zvláštní úctou. Vždyť už od nejstarších dob je blahoslavená Panna uctívána pod titulem »Bohorodička« a věřící se v modlitbách utíkají pod její ochranu ve všech svých nebezpečích a potřebách.
Proto zvláště od efezského sněmu podivuhodně vzrostla úcta Božího lidu k Marii v uctívání a lásce, ve vzývání a napodobování, podle jejích vlastních prorockých slov: ‚Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, neboť veliké věci mi učinil ten, který je mocný.‘
Tato úcta, jak v Církvi vždycky existovala, je sice zcela jedinečná, ale podstatně se liší od úcty klanění, která se vzdává vtělenému Slovu stejně jako Otci a Duchu Svatému, a velmi ji podporuje.“ (
Lumen gentium, čl. 66)
V návaznosti na biblický příkaz nazývat ji blahoslavenou,
církevní otcové, spisovatelé křesťanského starověku, nešetřili chválou na Marii:
tvář, z níž vyzařuje božská dobrota, příbytek svatosti, Matka oděná světlem, Matka čistá ve své svatosti, stvoření, které vede ke Stvořiteli, Archa úmluvy, Koruna čistoty, Chrám Ducha Svatého apod.
Proto bychom se neměli ostýchat ani šetřit chválou velké Matky Boží. Chválit ji je způsobem, jak v ní rozpoznat Boží dobrotu. Jsou lidé, kteří nikdy nechválí slavné hrdiny víry ani nikoho jiného. Raději pozorují život vždy jen z jeho chmurné stránky. Takto propadají prázdné kritice a stěží vůbec dokážou chválit Boha. Šťastní lidé však mají dar a schopnost chválit.
Chválit Matku Boží je tedy cvičením se ve štěstí. Jestliže je krásné mít biologickou matku a prokazuje se jí velká úcta a chvála, proč by nemohla být respektována, ctěna a chválena Matka našeho Spasitele?
Dokonce ani
Martin Luther, iniciátor protestantské reformace v 16. století, nešetřil chválou na adresu blahoslavené Panny Marie. Cituje se jeho výrok: „
Přijímám, že je Matkou Boží“.
V roce 1523 dokonce navrhl liturgické slavnosti spojené s Marií, jako je svátek Zvěstování Páně, napsal komentář k jejímu Magnificat a dokonce skládal písně na Mariinu chválu (jak jsem uvedl ve svém předchozím článku).
Naneštěstí pozdější protestantské tradice raději na tyto perly své vlastní tradice „zapomínají“; a tak ony i dnešní „letniční hnutí“ začaly pohlížet na chválení blahoslavené Panny Marie jako na hřích, přestože je to něco, co začalo už v biblických dobách.
V závěru své apoštolské exhortace „
MARIALIS CULTUS“ papež Pavel VI. zdůrazňuje:
„
Úcta Církve k blahoslavené Panně Marii patří k samotné podstatě křesťanské bohoslužby. Úcta, kterou Církev vždy a všude prokazovala Matce Páně, od požehnání, jímž Alžběta pozdravila Marii (srov. Lk 1,42-45), až po výrazy chvály a proseb, jichž se užívá dnes, je velmi silným svědectvím o normě modlitby Církve a výzvou k hlubšímu uvědomění si její normy víry. A platí to i naopak.
Norma víry Církve vyžaduje, aby její norma modlitby všude vzkvétala i ve vztahu ke Kristově Matce. Taková úcta k blahoslavené Panně je pevně zakořeněna ve zjeveném slově a má solidní dogmatické základy.
Opírá se o jedinečnou důstojnost Marie, ‚Matky Božího Syna, a proto i milované dcery Otcovy a svatyně Ducha Svatého - Marie, která vyniká nad všechno stvoření na nebi i na zemi pro tento nesmírný dar milosti.‘“
Drazí přátelé v Kristu,
právě tím, že chválíme velkou Matku Boží, se stává „CHVÁLYHODNOU“, to znamená, že jí vzdáváme velkou čest a věhlas.
Kdy naposledy jste blahoslavenou Pannu Marii učinili chvályhodnou tím, že jste se jí věnovali skrze chválu?
Kdy naposledy jste ji chválili modlitbou celého jejího růžence (20 desátků)?
Dnes před vás stavím rozhodnutí. Rozhodnutí, zda chcete být součástí generace, která ji chválí a nazývá blahoslavenou, či nikoliv. Volba je na vás! Pokud jde o mě, po zbytek svého života ji budu vždy chválit a nazývat blahoslavenou; čímž ji budu činit chvályhodnou, a to i tehdy, když se jí „zlí lidé“ budou rouhat.
Ó, Panno chvályhodná (Virgo Praedicanda),
oroduj za nás, abychom byli hodni zaslíbení Kristových.
Amen.
Šalom!
Autor textu: P. Chinaka Justin Mbaeri, OSJ (Kongregace oblátů svatého Josefa) - katolický kněz a oblíbený autor duchovních zamyšlení, který se aktivně věnuje online evangelizaci.
Zdroj:
https://www.chinakasreflections.com/may-devotion.../
Převzato z
Salvator Mundi, salva nos, článek
MÁJOVÁ POBOŽNOST: POROZUMĚNÍ MARIÁNSKÝM TITULŮM V LORETÁNSKÝCH LITANIÍCH – 17. DEN: „PANNA CHVÁLYHODNÁ“naleznete
zde.
