Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





RÜHRICH ANTON * 17.4. 1903, Leopold + 16.6. 1945, samota Peklo (u Nového Města nad Metují)
Anton Rührich pocházel z Podkrkonoší, kde se narodil v osadě Leopold, patřící k obci Heřmanovy Sejfy, což je nynější Rudník u Janských Lázní. Do obecné školy chodil v letech 1909-1915 ve svém rodišti a potom studoval na Státním reálném gymnáziu v Hostinném, kde 15.6. 1923 maturoval. Na podzim 1923 vstoupil do kněžského semináře v Hradci Králové a na diecézním teologickém učilišti absolvoval pětiletá bohoslovecká studia; v královehradecké katedrále přijal 29.6.1928 kněžské svěcení. Knězem se stal i jeho mladší bratr Philipp Rührich (19111-1971), vysvěcený v roce 1937 v Hradci Králové. Byl kaplanem v Lanškrounu, kde se stal roku 1942 administrátorem pro věci duchovní (in spiritualibus); po válce byl odsunut a působil jako duchovní v Rakousku ve vídeňské arcidiecézi.

Anton Rührichzačal svoji kněžskou službu počátkem srpna 1928 jako kaplan ve farnosti Pecka (u Nové Paky). Od 1.7. 1929 přešel na kaplanské místo do sousední Horní Brusnice a působil zde pět let V říjnu 1934 byl jmenován administrátorem v Olešnici v Orlických horách, kde se pak od července 1935 stal farářem. V Olešnici počátkem třicátých let žilo 1425 obyvatel, z toho 1153 Němců, 247 Čechů a 25 obyvatel jiné národnosti. Koncem dubna 1936 se za účasti poslance Hanse Schütze konala v Olešnici valná hromada německého Svazu křesťanských odborů z regionu severovýchodních Čech. Farář Rührich po oba dny sloužil pro účastníky v místním kostele mši svatou a podle hlášení policejního úředníka při kázání prohlásil, že pro křesťany existuje pouze jediný vůdce, totiž Bůh. Němečtí farníci z Olešnice na něho vzpomínali s úctou jako na vzorného kněze a dobrého člověka a byl přijímán i věřícími z české menšiny, např. za války jim o Vánocích dovolil v kostele zpívat české koledy, i když to bylo v zabraném území zakázáno.

Po skončení druhé světové války se Olešnice opět stala součástí obnovené Československé republiky, správu převzal první místní národní výbor a do obce byla vyslána jedna rota československých vojáků ( a také pomocná bezpečností skupina, složena z dobrovolníků) z Nového Města nad Metují. V úterý 5.6. 1945 se v obci konala prohlídka všech domů, přičemž po celé dopoledne probíhala důkladná kontrola na faře a v místním kostele. Za oltářem se přitom našla dvě fotoalba obsahující snímky z východní fronty s neškodnými popiskami „můj bratr“, „můj bratranec“ apod., která náležela jednomu z bývalých německých vojáků. Podle velícího důstojníka měl být nalezen i automat uložený v pouzdru na housle, dále dva granáty a všude poházené patrony. Na veřejnosti se díky vojákům roznesla zpráva, že se tam našla celá bednička granátů. Všechny tyto věci zde však zanechali vojáci ustupující německé armády, které bez vědomí faráře nechal v kostele přenocovat kostelník. Kostel a všechny farní prostory byly uzavřeny a před konáním bohoslužby bylo nutné si zajít pro klíče na národní výbor. Teprve později se zjistilo, že ze sklepa zmizelo veškeré mešní víno a na hotovosti bylo zabaveno asi 25 000 říšských marek. Farář Rührich, ačkoliv v celé věci nevinný, byl zadržen a po zbytek dne s několika dalšími civilisty držen v nouzovém vězení.



Ve středu 6.6. byli zajatci seřazeni a za velkého horka pod ozbrojeným doprovodem vedeni do Nového Města nad Metují, vzdáleného asi 15 km. Farář musel nést na vztažených rukou bílou mešní albu, v Novém Městě pak tyč s nápisem a všichni byli na zádech označeni hákovým křížem. Zajatci byli uvězněni v místních kasárnách. O týden později, kdy farář Rührich slavil své jmeniny, s ním hovořila farní zaměstnankyně z Olešnice slečna Dörnerová, která mu přinesla deku a něco k jídlu. Následující noc na 14.6. byl odveden na samotu Peklo a ubytován v Benešově hospodě a musel pomáhat při štípání palivového dřeva. V sobotu 16.6. večer kolem desáté hodiny vstoupili do hostinské místnosti dva čs. vojáci a vyzvali faráře Rühricha, aby je následoval. Krátce na to slyšeli v hospodě výstřel a farář se již nevrátil. Mrtvý byl velice mělko zahrabán na okraji lesa a v úmrtním listu, vyhotoveném teprve po roce, se uvádělo, že byl zastřelen při pokusu o útěk.

Po opadnutí revolučních vášní se novoměstský děkan P. Petr Štěpánek s několika dalšími osobnostmi z Nového Města nad Metují postaral o jeho důstojné pohřbení. Protože samota Peklo spadala katastrálně pod obec Jestřebí a ta pod filiální farnost ve Slavoňové, byl uložen do hrobu na tamním hřbitově. Exhumace a opětné pohřbení probíhalo v únoru 1947 ve vánici a za utajení a ve svých pamětech je popsal tehdejší slavoňovský kostelník Václav Suchánek. Vzpomínal, že po vykopání nového hrobu v zadní části hřbitova se s hrobařem Remešem vydali do Pekla vyzvednou ostatky faráře Rühricha. Byl pohřben velice mělko a po té, co okresní lékař MUDr. Moravec mrtvolu ohledal, převezl ji v rakvi pan Hylena z Vrchovin do Slavoňova. Ke zdejšímu hřbitovu přijeli už s večerem a rakev vyzdvihli přes zadní zeď, aby o tom vědělo co nejméně lidí. Slavoňovský farář P. Jaroslav Pavelka hrob vykropil a poté byl P. Anton Rührich do něho v tichosti pohřben. Přesto druhý den přijela inspekce z okresu v Rychnově nad Kněžnou a vyšetřovala, jakým právem byla tato osoba pohřbena na slavoňovském hřbitově. Z úředního hlediska, tedy ohledně katastru a farnosti i souhlasu příslušného lékaře, však bylo vše v pořádku.