Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





PRAUSE JULIUS ALBAN(US) * 3.2.1887, Heřmánkovice + 24.8. 1945, v lese nad Šonovem, u Broumova
Narodil se v obci Heřmánkovice, tehdejším Hermsdorfu, která se nachází blízko Broumova. Otec Julius Prause byl vrchním komisařem finanční stráže a stejně jako matka Josefa, pocházející ze zdejšího starobylého selského rodu, byli německé národnosti. Otec byl záhy přeložen do západních Čech, kde syn po vychození obecné školy začal středoškolská studia na německém gymnáziu v Mostu a pokračoval na gymnáziu v Děčíně. Po návratu rodiny do Heřmánkovic přešel na klášterní gymnázium benediktinů v Broumově, které ukončil 8.7. 1907 maturitou. Krátce na to vstoupil do řádu sv. Benedikta (Ordo Sancti Benedicti – OSB)v Benediktinském opatství v Broumově a při obláčce 4.9. 1907 přijal řeholní jméno Albanus. V pražském klášteře benediktinů v Břevnově absolvoval noviciátní rok a 5.9.1908 zde složil jednoduché sliby. Díky své nadprůměrné inteligenci a nadání studoval v letech 1908-1912 na Teologické fakultě neměcké c. k. Karlo-Ferdinandovi univerzity v Praze. Dne 6.1. 1912 složil slavné sliby (profes) a o půl roku později byl 14.7.1912 v Praze vysvěcen na kněze.

Zůstal nadále v břevnovském konventu a v letech 1912-1916 studoval na Filosofické fakultě německé c. k. Karlo-Ferdinandovi univerzity. Již tehdy se s ním zřejmě počítalo jako s vyučujícím na broumovském klášterním gymnáziu. Studium úspěšně ukončil 6.7. 1916 obhájením diplomní práce Die Laute der Braunauer Mundart (Hlásky v broumovském nářečí). Do Broumova se vrátil až v roce 1918, a je tedy pravděpodobné, že v tomto období sloužil v rakousko-uherské armádě (údaje o této službě však chybějí).

Na klášterním gymnáziu v Broumově vyučoval jako středoškolský profesor v letech 1918 až 1939, přitom pokračoval v dalším vzdělávání. Dne 3.12.1921 složil rigorózum z filosofie a 17.1.1921 na Filosofické fakultě Německé univerzity v Praze obhájil disertační práci na téma Deutsche Sprache und Literatur und klassische Philologie (Německá řeč a literatura a klasická filologi). Čtaři dny na to byl promován doktorem filosofie (PhDr.). Kromě své pedagogické činnosti P. Prause v Broumově zastával později také úřad provisora kláštera.



Po zrušení klášterního gymnázia v červnu 1939 byl záhy ustanoven administrátorem na řádové faře v Šonově, čistě německé vesnici ležící asi 10 km východně od Broumova na dnešních hranicích s Polskem. Tímto přesunem na venkovskou faru tak mohl uniknout i pozornosti nacistických úřadů; v následujících letech totiž perzekuce postihla několik broumovských benediktinů (P. Lambert Jakosch v důsledku věznění zemřel, P. Basil Urbaschek a P. Maurus Riedl byli uvězněni v koncentračním táboře Dachau, P. Salesius Sommernitz byl internován v Zásmukách). Pater Prause v Šonově zvládl velmi rychle proměnu z profesora na venkovského faráře a pro svůj laskavý přístup k lidem si brzy získal oblibu u zdejších farníků. Snažil se pro ně být chápajícím duchovním pastýřem, zvláště když v průběhu války přicházely stále bolestnější zprávy o jejich padlých, nezvěstných či zraněných. Velmi oblíbený byl také mezi dětmi jako učitel náboženství a nadále udržoval spojení s mnoha svými bývalými gymnazisty. Šonovským administrátorem byl Alban Praus až do 15.8.1945, kdy tento úřad převzal P. Ansgar Alphons Schmitt OSB. Páter Prause ale i poté zůstal na šonovské faře, což se mu stalo osudným.

Dne 24.8. 1945 po poledni přijel do Šonova ppor. Václav Hamza, důstojník „revolučního“ oddílu Sboru národní bezpečnosti (SNB) z Broumova. S místopředsedou Místní správní komise (MSK) Josefem Markem se dohodli na bezodkladné domovní prohlídce na šonovské faře i v kostele sv. Markéty. K jejímu provedení si přibrali tři příslušníky zdejšího strážního oddílu (kmenově patřili ke 2. rotě 4. pěšího pluku Čs. armády z Červeného Kostelce)- Jana Hercíka (uváděn také jako Herzik), Františka Ticháčka a Václava Zeleného. Přestože se nic závadného nenašlo – kromě lihovin, kterými se na farské zahradě všichni posílili, ppor. Hamza před svým odjezdem dal Josefu Markovi pokyn, aby zařídil likvidaci obou kněží.

Kolem půl deváté večer vyvedli vojíni Hercík a Ticháček pod Markovým vedením patery Prauseho a Schmitta na popravu (voj. Zelený se k nim přidal cestou s příslušným nářadím). Šli přes dvůr Weisserova statku čp. 221 a poté, co jim selka Jenovéfa (Ella) Weisserová otevřela zadní vrátka vedoucí k lesu, P. Schmitt na ní stačil zavolat: FrauWeisser, beten Sie auch für uns! (Paní Weisserová, pomodlete se i za nás!). Celá skupina pak došla úvozem ke kapličce na kraji lesa, kde zůstali Marek se Zelným, dále pokračovali jen Ticháček a Hecík s oběma kněžími. Když přišli k okraji druhého lesa směrem ke státní hranici, tito dva vojíni oba dva benediktiny zezadu zastřelili. Pro skalnatý terén se jim však nepodařilo vykopat hrob, a tak mrtvá těla odtáhli dále do lesa pod cestou, položili je vedle sebe a přikryli jejich kabáty. Druhého dne brzy odpoledne však zpozorovali na vzdálenost asi 20 metrů jedno mrtvé tělo občané Šonova, řídící učitel Gustav Meissner a rolník Adolf Weisser, a bez odkladu to ve vsi ohlásili příslušným úřadům. Teprve poté, pozdě odpoledne 25.8., se pachatelé vrátili a oba mrtvé zahrabali nedaleko místa vraždy do mělkého hrobu a zamaskovali ho roštím a suchým listím. Po několika dnech byl však hrob objeven, a tak legenda připravená na zakamuflování tohoto činu, totiž, že pověření vojíni převedli oba kněze přes hranice, se již nedala použít.

Počátkem září 1945 byli v této věci vojíni Hercík, Ticháček a Zelený a místopředseda šonovské MSK Josef Marek vyslýcháni, přičemž výpovědi zachycené v protokolech de facto obsahovaly úplné doznání. Avšak vzhledem k tomu, že vražda obou řeholníků byla spáchána v době branné pohotovosti státu (podle vládní vyhlášky č. 162/1945Sb.končila až 31.12. 1945), a kvůli volnému výkladu práva zůstala bez trestu. V květnu 1947 podal trestní oznámení na všechny zúčastněné v této kauze poslanec Čs. strany lidové dr. Bohumír Bruža, ale po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 bylo odloženo. A podnět k trestnímu stíhání, který v dubnu 1995 podal Ludvík Vaculík a několik dalších publicistů, nemohl dojít naplnění, neboť v té době všichni zúčastnění na vraždě obou kněží byli už po smrti. Přestože pachatelé byli příslušným státním orgánům známi, zůstal tento brutální čin nepotrestán.



Podle paměti břevnovského opata Anastáze Opaska, vycházejících ze vzpomínek odsunutých broumovských spolubratrů, došlo k úřední exhumaci ostatků P. Albana Prauseho a P. Ansgara Schmitta až v roce 1948 a poté byli pohřbeni na hřbitově v Šonově. V devadesátých letech 20. století byl jejich hrob důstojně upraven, opatřen křížem a pamětní tabulí se jmény a životními daty obou kněžských obětí. V lese na místě vraždy vztyčil 24.8. 2011 šonovský usedlík Stanislav Pitaš dřevěný kříž s tabulkou připomínající smrt těchto broumovských beneditktinů.