Je nedobrým zvykem hlavně v našich zeměpisných šířkách, že kritici křesťanství, zvláště katolicismu, když jim docházejí argumenty, vytáhnou falešný argument o tom, že katolíci a katolická nauka sympatizuje s režimy, které upírají člověku základní lidská práva.
S komunismem operovat nemohou, ale docela rádi katolíky přiřazují k fašistům nebo k nacistům. Jakoby šlo o jednotnou ideovou linii. Ale nejde.
Tyto argumenty stojí na vodě, samozřejmě, vždycky rozbouří hladinu emocí, takže je nemožné pokračovat v jakékoli snaze o další diskusi. Samozřejmě, i v katolické církvi, i mezi křesťany, se našli takoví, kterým nedělalo problém postavit se na stranu ideologií, které šli proti člověku. Nakonec i dnes jsme svědky podobných paradoxů.
V tomto textu bych však chtěl zaměřit pozornost na ty, kteří zůstali věrni katolickému učení, a tím pádem se vždy dostali do ostrého konfliktu s nelidským režimem. Ať už to byl fašismus nebo později komunismus. Protože dnes je den vítězství nad fašismem, zůstaňme v tomto kontextu.
Je nezbytné – ba přímo povinností – zmínit jméno blahoslaveného německého
biskupa Clemensa Augusta von Galena. Tohoto muže připočítal mezi zástupy blahoslavených zesnulý německý papež Benedikt XVI. v roce 2005. Působení biskupa von Galena spadá do meziválečného období i období 2. světové války.
Von Galen byl Němec, pocházel ze šlechtického rodu. Uměl vytušit, jaké nebezpečí v sobě nese klamná ideologie nacismu. Von Galen se před válkou i během války stal v Německu hlasem zdravého katolicismu. Katolicismu, který je pacifistický, ale ne bezbranný.
Známý je jeho projev z roku 1941.
"
My křesťané neděláme revoluci. Vůči vnitřním nepřítelem cítíme lítost a žal, ale nemůžeme bojovat se zbraněmi v ruce. Zůstává nám jediný způsob boje: odvážné, aktivní a nezlomné vzepření se!
Jasně vidíme a zakoušíme, co stojí v pozadí této nové doktríny, která nám je již řadu let vnucována a kvůli které ze škol vytlačili náboženství. Je to neomezená nenávist, která se rozpoutala proti křesťanství, je to snaha křesťanství zcela vyhladit.
Musíme být silní. Nesmíme ustupovat. V tomto okamžiku jsme kovadlinou, ale ne kladivem.
Jiní, většinou ti, kteří se od nás odloučili a kteří zradili víru, nás bijí svými kladivy a tímto násilím chtějí vtisknout našemu národu, nám i naší mládeži, nový tvar. Chtějí nás svést ze správné cesty, z cesty která vede k Bohu.
Jděte ke kováři a požádejte ho, aby vám vysvětlil, jak to je: to, co se zpracovává na kovadlině, získává tvar nejen od kladiva, ale i od kovadliny. Kovadlina nemůže a ani nemá vracet údery.
Musí jen zůstat na svém místě a musí být pevná. Pokud je kovadlina dostatečně pevná a tvrdá, vydrží nakonec vždy více než kladivo. Ať kladivo bije jakoukoli velkou silou, kovadlina stojí na místě a ani se nepohne. Bude sloužit ještě dlouho, aby dávala tvar tomu, co se na ní kuje.“
Von Galen byl velkým kritikem eutanazie, která byla pro nacisty – řekněme to jazykem dneška – „
lidským právem“. Ale jeho autorita byla tak velká, že sami nacisté museli nakonec upustit od eutanazie jako nejlepšího řešení pro nemocné.
Von Galena toužili ve 40. letech odepsat, zabít, ale měl tak velkou autoritu, že se pod to ani nejvyšší představitelé nacistického režimu nechtěli podepsat. Avšak kněze, kteří šířili jeho kázání a myšlenky, zatýkali, někdy zavraždili.
Von Galen byl trnem v oku i po válce, když kritizoval spojence a jejich válečnou krutost:
„
Jak jsem bojoval proti nacistické nespravedlnosti, také budu bojovat proti jakékoli jiné nespravedlnosti bez ohledu na to, kdo ji páchá.“
Nacismus požadoval, aby lidé uctívali nacistické symboly. I takové odmítnutí uctívání falešných válečných bůžků stálo některé lidi život – stali se mučedníky.
Kněz Franc Dionys Reinisch z řehole pallotinů, byl naverbován do hitlerovského vojska, ale odmítl přednést přísahu. "
Jako křesťan a jako Rakušan nemohu přísahat věrnost člověku, jako je Hitler. Je třeba protestovat proti takovému zneužití moci a já v sobě cítím povolání k tomuto protestu," řekl. Byl popraven 21. srpna 1942 v Braniborsku.
Katolického
moravského kněze Metoděje Jaroslava Mičola z řehole salvatoriánů, který působil v Prostějově, zatkli, odsoudili k smrti a popravili za to, že ve škole v náboženství veřejně odsuzoval fašismus a materiálně podporoval rodiny těch, kteří byli odvlečeni do koncentračních táborů.
Katolický aktivista Ital
Odoardo Focherini zemřel v koncentračním táboře Hersbruck, neboť pomáhal Židům. V udání, na jehož základě vystavili zatykač, stálo, že „
se o Židy zajímal nikoli pro zisk, ale z čisté lásky“.
Nechvalně známý byl koncentrační tábor Dachau, kde původně umisťovali odpůrce režimu a politické vězně. Podle odhadu bylo
v Dachau vězněno 2 720 duchovních. Jak v knize Století mučedníků uvádí italský historik Andrea Riccardi, z toho 2 579 bylo katolíků, 109 evangelíků a 22 pravoslavných.
Vězněn zde byl i srbský
pravoslavný patriarcha Gavrilo Dožić, ale také svatý
biskup Nikolaj Velimirović, který je v pravoslavném prostředí jedním z nejdůležitějších teologů 20. století.
V Dachau byl vězněn také významný italský katolický
kněz a spisovatel don Roberto Angeli, který o životě v koncentračním táboře napsal několik textů. V jednom píše o tajném slavení mše. Za tuto duchovní činnost hrozila smrt. „
Cítili jsme Boží přítomnost, která zaplavovala naše duše tak, že jsme byli dojati, a díky této Boží přítomnosti jsme nepodlehli zoufalství, ale měli jsme sílu žít a překonávat utrpení s úsměvem,“ popsal Angeli.
Nesmíme však zapomenout ani na českého pravoslavného
biskupa sv. Gorazda, jehož nacisté popravili za to, že on a jeho kněží byli zapojeni v atentátu na Heydricha. V pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze totiž výsadkáři po atentátu našli své útočiště. Dnes je tam památník Heydrichiády.
V polském koncentračním táboře Osvětim se z kněze Maximiliána Kolbeho zrodil
sv. Maximilián Kolbe poté, co svůj život nabídl za život jiného vězně.
Na Slovensku v dějinách svítí blahoslavený mučedník řeckokatolický
biskup Pavel Peter Gojdič, kterému byl jako jedinému katolickému biskupovi za záchranu Židů udělen titul Spravedlivý mezi národy.
Nelze však obejít problematiku válečného Slovenského státu v čele s katolickým knězem a tragédii slovenských Židů. V poslední době vychází dost literatury o tomto smutném období našich dějin.
Na tomto příkladu je jasně vidět, jak destruktivní je spojování církve a politické moci.
Pnutí jsou v tom, že
víra nesnese kompromis a politika je na kompromisech založena.
Víra nesnese lež a politika – občas – se lží pracuje.
Náboženství apeluje na srdce, politika na rozum a emoce.
To je však už jiné téma.
Být autenticky věrný Bohu, být skutečným křesťanem a to, aniž bychom vyvíjeli jakoukoli jinou aktivitu, je rebelií.
Křesťanství představuje odpor proti každé totalitní kontrole nad životem či svědomím člověka.
Právě moc nad životem a svědomím vyžadují totalitní režimy. Křesťanství má prostě jiný hodnotový rámec, proto překáží.
Už jen obyčejným soucitem se slabými, s odpouštěním nepřátelům či solidaritou s pronásledovanými se dostáváte do ostrého konfliktu se světem, který chce „
nového člověka a lepší zítřky“ stvořit pomocí síly.
Autor: Štefan Chrappa
https://standard.sk/351963/byt-pevny-ako-nakova-odolat-uderom-doby/
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/, článek ze 14. 4. 2026 naleznete
zde.
Můžete si také přečíst:
Karol Dučák:
Katolická církev nikdy nekolaborovala
s režimem Třetí říše!
https://www.fatym.com/preview.php?cisloclanku=2025080098
