Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





HÁLA FRANTIŠEK * 20.6. 1893, Dražovice + 24.8. 1952, Roželov
František Hála pocházel z Dražovic na Vyškovsku, obec ležící na pomezí Hané, Slovácka a Brněnska. Narodil se na rodovém statku sedláku Josefu Hálovi a jeho ženě Marii, rozené Šilerové, a byl nejmladším ze šesti sourozenců. Od dětských let na něho měl velký vliv oblíbený dražkovický farář Antonín Cyril Stojan, který zde působil v letech 1889 až 1908 (od roku 1908 probošt kapituly u sv. Mořice v Kroměříži, od roku 1921 arcibiskup olomoucký). Podporoval Františka na studiích na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a ten v jeho blízkosti získával i první zkušenosti veřejnou a politickou prací. Po maturitě roku 1913 vstoupil František Hála do arcibiskupského semináře v Olomouci a na tamní teologické fakultě začal svá bohoslovecká studia. Pro vážné onemocnění se však delší dobu doma léčil, přitom krátce po sobě ztratil otce (1915) i matku (1917). Studia však dokončil a 5.7. 1918 přijal kněžské svěcení. Primiční mši svatou sloužil v domovské farnosti 14.7., kde mons. Stojan zastupoval zemřelé rodiče a pronesl i primiční kázání. P. Hála již coby kněz studoval ještě filosofii na Filozofické fakultě nově založené Masarykovy univerzity v Brně.

Na své první kaplanské místo nastoupil 1.8.1918 do obce Pitárné na Osoblažsku a potom přešel jako kaplan do blízké vsi Rudoltice (nyní Slezké Rudoltice), v obou farnostech přitom zcela převládalo německé obyvatelstvo. V roce 1921 se vrátil do rodného kraje, když byl jmenován kaplanem v Ivanovicích na Hané (u Vyškova). Zde začal naplno rozvíjet spolkovou a politickou činnost ve stojanovském stylu, přitom poctivě plnil i své pastorační povinnosti. V tomto malém městě, kde dosud působila jednota Orla a záložna Raifeisenka, byla z jeho iniciativy brzo založena i místní lidová jednota, tedy místní organizace Čs. strany lidové (ČSL).

Pro své organizační schopnosti, řečnický talent a důslednost při plnění úkolů stoupal rychle ve sktruktuře lidové strany. Po několika letech se stal předsedou Okresní lidové jednoty ve Vyškově, v roce 1928 členem Zemského výkonného výboru ČSL v Brně a roku 1929 i jejího Ústředního výkonného výboru. Záhy se stal nepostradatelným a zcela loajálním spolupracovníkem předsedy strany mons. Jana Šrámka, s nímž spojil své životní i politické osudy de facto až do smrti. Jako představitel moravského křídla ČSL zastával v letech 1933-1938 funkci generálního sekretáře její Ústřední politické kanceláře v Brně. V roce 1934 byl uvolněn z aktivní duchovní služby, přičemž krátce před tím ho brněnský biskup jmenoval konzistorním radou. Od poloviny třicátých let ses plným nasazením zaměřil na organizační rozvoj ČSL, podporoval zakládání jejich hospodářských družstev a zájmových organizací a mimořádnou pozornost věnoval zkvalitnění stranického tisku (mj. výrazně pozvedl úroveň brněnského deníku Den). Pro jistou byrokratičnost a sklony k autoritářství, někdy i málo promyšlené a nesamostatné jednání však získal v ČSL řadu odpůrců, zejména mezi mladou generací strany, lidoveckými akademiky a konzervativní částí katolické inteligence. Na podzim 1938 po začlenění Čs. strany lidové do Strany národní jednoty se stejně jako mons. Šrámek stáhl do soukromí. Po okupací českých zemí v březnu 1939 se na Šrámkův podnět zapojil František Hála do odbojových aktivit, kdy lidovce krátce zastupoval v ilegální organizaci Politické ústředí (PÚ). Záhy však bylo čelnými čs. politiky v zahraničí (Edvard Beneš, Hubert Ripka) vyzváni, aby se k nim v exilu připojili; jeho roli v PÚ poté počátkem července 1939 převzal další lidovecký politik dr. Adolf Procházka.



V polovině července 1939 mons. Šrámek a P. Hála v přestrojení za železničáře unikli z protektorátu nákladním vlakem ze Slezské Ostravy do Polska. Po čtrnácti dnech strávených především v Krakově (setkání s čs. vojenskou skupinou a jejím velitelem pplk.. Ludvíkem Svobodou) se přes Varšavu dostali do přístavu v Gdyni, odkud v závěru července vypluli do Velké Británie. Počátkem srpna dorazili do Londýna a krátce na to se setkali s Edvardem Benešem. Brzy po vypuknutí války byli vysláni do Paříže, kde se od svého příjezdu24.9. 1939 skrze Šrámkovy kontakty mezi francouzskými katolickými kruhy snažili získat podporu pro vznik Československého národního výboru. Poté, co byl 17.10. 1939 tento exilový orgán ustaven, působil v něm P. Hála jako politický referent jeho prezídia. V dramatických dnech pádu Francie se koncem června 1940 dostali do přístavu Bordeaux, odkud byli s mnoha dalšími uprchlíky přepraveni do Velké Británie. František Hála byl v letech 1940-1945 členem londýnské Státní rady československé, nejprve jako předseda jejího politického výboru, od října 1942 jako její místopředseda. V londýnském exilu s předsedou exilové vlády mons. Janem Šrámkem reprezentovali katolickou část zahraničního odboje a jejich vzájemné vazby se ještě prohloubily. František Hála se mj. staral o domácnost v jejich venkovském domě ve Virginia Water nedaleko Londýna. V letech 1943 ho prezident Beneš vyslal na turné do Irska, aby zde paralyzoval německou propagandu mezi irskými katolíky. Publikoval také v exilových časopisech a promlouval ve vysílání BBC.

V letech 1944 byl P. Hála jako politický poradce jmenován členem československé vládní delegace pro osvobozené území, v čele s vládním delegátem Františkem Němcem. Po delších odkladech se delegace 22.8. vydala na cestu do Sovětského svazu a přes rabat, Káhiru a Teherán přistála po třech dnech v Moskvě. Zde se P. Hála jako člen poradního sboru vládního delegáta zúčastnil řady jednání s představiteli moskevského vedení KSČ a byl svědkem jejich taktického manévrování, sledujícího vlastní i sovětské mocenské zájmy. Po vypuknutí Slovenského národního povstání bylo na základě rozhodnutí prezidenta Beneše a londýnské vlády stanoveno, aby se vládní delegace co nejdříve vydala do Banské Bystrice. K odletu jejich sedmi členů, mezi nimi i P. Hály, však došlo až koncem září 1944, přičemž se přes Kyjev, Lvov a Krosno dostali nejprve do vesnice Kroscienko, kde sídlilo velitelství 2 čs. paradesantní brigády. Blíže tak poznali velitele brigády plk. Vladimíra Přikryla a další její důstojníky a ve frontovém pásmu nedaleko Dukly se setkali s velitelem 1. československého armádního sboru generálem Ludvíkem Svobodou a veliteli všech tří brigád. Členové vládní delegace se 7.10. zúčastnili v Dukelském průsmyku již na čs. území vojenského pohřbu generála Jaroslava Vedrala – Sázavského, který zde padl předchozího dne. Téhož dne večer, po čtrnácti dnech čekání, odletěli na letiště Tri Duby u Zvolena a ještě 7.10. dorazili do Bánské Bystrice, kde se P. Hála ubytoval u tamního biskupa mons. Andreje Škrábika.



V centru povstání se František Hála zúčastnil několika jednání s představiteli Slovenské národní rady, 10.10. promluvil i na jejím plenárním zasedání se členy delegace navštívil další úřady a instituce a některá místa na povstaleckém území. SNR, která byla pod silným vlivem komunistů, jim však žádné pravomoci nepostoupila. Na základě rozhodnutí londýnské exilové vlády se nyní měla vládní delegace co nejrychleji přemístit na první československé osvobozené území, na Podkarpatskou Rus. Proto krátce před potlačením povstání odletěla 23.10. do Lvova a po třech dnech se vládní delegát s několika jejími členy, včetně Františka Hály, vydali do Chustu. Zde se stali de facto bezmocnými svědky bezohledného postupu sovětských vojenských a bezpečnostních orgánů při prosazování sovětské moci na území, které podle mezinárodního práva bylo součástí československého státu. Poté, co v listopadu 1944 proběhly na Podkarpatské Rusi „první svobodné volby“ do národního výboru (sovětů) a sjezd jejich zástupců vydal manifest o sjednocení se sovětskou Ukrajinou, sovětské úřady představitelé čs. vlády 8.12. ze země násilně vykázaly a členové vládní delegace se vrátili do Moskvy. V březnu 1945 se P. Hála jako jediný zástupce ČSL zúčastnil v Moskvě jednání i programu nové vlády a byl svědkem nastupující dominace Komunistické strany Československa, zaštítěné sovětskými mocenskými zájmy.

V první vládě Národní fronty, ustavené 5.4.1945 v Košicích, se P. František Hála stal ministrem pošt a tento rezort zastával také v dalších dvou vládách. Prožíval nejvýznamnější období svého politického života, kdy nemocného Jana Šrámka zastupoval často při jednáních vlády i jejího představenstva, de facto zde tlumočil jeho názory a stal se mu prostředníkem většiny důležitých informací. V letech 1945-1948 byl poslancem Národního shromáždění, členem předsednictva a místopředsedou Čs. strany lidové, přičemž prakticky ovládal Ústřední politickou kancelář ČSL v Praze. Jako plně loajální stoupenec politiky předsedy Jana Šrámka měl v letech 1946 rozhodující podíl na eliminaci skupiny mladších lidoveckých politiků, kteří požadovali razantnější přístup vůči komunistické straně ( Helena Koželuhová – Procházková byla z ČSL dokonce vyloučená). Spolustraníci přitom P. Hálu často kritizovali pro politickou nevyhraněnost a přílišnou ústupnost proti komunistům. Na pozicích vlády Národní fronty stál věrně s mons. Šrámkem až do podzimu 1947, poté začal výrazněji upozorňovat na intriky a demagogii komunistů; při řešení církevních otázek (vyjmutí církevního majetku z konfiskací a z revize první pozemkové reformy, zachování katolického školství aj.) zastával neústupná stanoviska, která se však už nenaplnila.

V nastupující únorové krizi podal 20.2. 1948 s dalšími ministry demokratických stran demisi. Již 23.2. mu bylo zabráněno ve vstupu do budovy jeho ministerstva. Po uchopení moci komunisty byl s několika dalšími kolegy 1.3. vyloučen z poslaneckého klubu ČSL a 3.3. ho pak Akční výbor ČSl vyloučil ze strany. Od počátku března 1948 byl prostřednictvím francouzského velvyslanectví pro P. Hálu a mons. Šrámka připravován útěk do exilu. Pokus o ilegální odlet se však nezdařil, oba byli 21.3. na polním letišti u Rakovníka zadrženi a poslední roky života strávili v internaci. Nejprve byli drženi ve vazební věznici StB v Praze na Karlově náměstí a podrobeni několika výslechům, poté od 1.4. 1948 prožili několik týdnu internace v klášteru premonstrátů v Nové Říši. Po prezidentské amnestii Klementa Gottwalda z 19.6. 1948 došlo následujícího dne ke zrušení jejich internace. Novoříšský klášter opustili 22.6., ale bez jakéhokoliv osobního zázemí si sami museli hledat místo svého pobytu. P. František Hála našel azyl v klášteru Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Brně v Údolní ulici č. 35-37 (mos.Šrámka se ujaly sestry sv. Cyrila a Metoděje v brněnské Lerchově ulici č. 65), nadále však zůstali pod nepřetržitým dohledem Státní bezpečnosti. Při sílící perzekuci církve, v té době zaměřené mj. proti mužským i ženským řeholím, byli 1.8. 1950 tajně převezeni do věznice ve Valdicích (tzv. Kartouzech) u Jíčína. Poté, co došlo k prudkému zhoršení jejich zdravotního stavu, stal se pro ně od 4.7.1951 posledním internačním místem bývalý lovecký zámeček pražských arcibiskupů v Roželově nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem. P. František Hála, který těžce snášel trvale stresující prostředí internace, zde 24.8. 1952 zemřel, nejspíše v důsledku srdečního infarktu (uváděna i mozková mrtvice). Tyto chvíle vesvých tajných poznámkách zachytil mons. Jan Šrámek: Dne 24.8. 1952 o druhé hodině po půlnoci zemřel v Pánu konzistorní rada P. František Hála, naposled ministr pošt. Odpočívej v pokoji. Za asistence státní bezpečnosti byl pochován 27.8. na hřbitově v rodných Dražovicích. V zájmu utajení místa internace zfalšovala StB datum (27.8.) i místo jeho umrtí (Bílá Voda u Javorníku),což se mnohdy v literatuře traduje doposud.



V poválečné euforii byl roku 1945 jmenován čestným občanem Dražovic a v následujícím roce 1946 i Hradce Králové a hlavního města Prahy. Prezident Václav Havel 28.10. 1995 vyznamenal konzistorního radu Františka Hálu in memoriam Medailí Za zásluhy I. stupně. V katedrále sv. Václava v Olomouci je P. František Hála připomenut na pamětní desce, věnované obětem obou světových válek a komunismu z řad kněží olomoucké arcidiecéze, kterou na Zelený čtvrtek 13.4. 2017 požehnal arcibiskup Jan Graubner.