Rád zveřejňuji reportáž jednoho z účastníků Pochodu pro život. Je napsaná autenticky, tak, jak pochod prožil a vnímal její autor - Roman Szpuk, básník, meteorolog na Churáňově, otec pěti dětí a děda pěti vnoučat. Je též členem Cyrilometodějského poutního bratrstva. Jako pěší poutník putoval na Velehrad, kde jsem se s ním seznámil.
Svobodu miminkům!
(skoro i haibun
z jednoho poklidného pochodu)
Vystupuju na zastávce metra na Hradčanské. Mám namířeno na zvláštní akci. Chystám se projít městem s účastníky Pochodu pro život. Je to už úděl básníka, za kterého se stále považuju, třebaže moje duševní schopnosti slábnou s věkem, zjistit na vlastní kůži to, co druzí komentují od piva někde nad půllitrem třeba v hospodě Na Koreji. Píšu o samotě v lese a jsem v tu chvíli právě tam. Vydávám svědectví o životě za zdmi psychiatrických ústavů jako jejich pacient. Jel jsem na Ukrajinu, abych viděl, jak válku vnímají tamní lidé. Nyní hodlám být na očích stovkám Pražanů, turistů, aktivistů Antify, LGBT, anarchistů i ultralevicových demonstrantů vystupujících víceméně volně, tak zvaných grassroots. Na eskalátoru přede mnou stoupá rodina se třemi dětmi. Malý snad pětiletý synek zavolá: „
Svobodu miminkům!“ „
A taky maminkám!“ dodá už tišeji žena stojící u něj. Vycházím ven do slunce. Prodralo se z mraků teprve před chvílí. Ještě včera na Prahu padaly sněhové vločky, které přešly do deště. Až dnes se udělalo pěkně.
Na Hradčanském náměstí se u Arcibiskupského paláce tísní spousta lidí. Pásky vyznačují směr budoucího pochodu. Ale všichni nejdou jistě na tuhle dnes už trochu nebezpečnou akci. Právě totiž dochází ke střídání stráží. Za kamionem s logem pochodu se vznáší slavobrána z nafukovacích balónků. Opodál vidím deštník v duhových barvách a u zdi prudce se svažující ulice Ke Hradu stojí hrbatý stařec a hraje na housle. Když se vracím do hradu, připadám strážím u vchodu podezřelý. Asi se tu zatím jen bezprizorně motám, a takoví výtečníci mají vždy něco za lubem. Berou si mě stranou a musím vyndat celý obsah batohu.
Vloni se účastníci pochodu kvůli protestům anarchistů ani nedostali na Václavák. Letos se organizátoři rozhodli pro odlišnou taktiku: Pochod se rozdělí do několika desítek proudů, které nebudou schopni anarchisté zablokovat. Moje skupina má číslo 1801 a sraz máme na začátku ulice Na Opyši. Jenže už je skoro tři čtvrtě na jednu a nikde nikdo. Vtom mi dojde esemeska od naší vedoucí: „
Jsme na místě u Zámeckých schodů ... případně se přiřaďte, prosím, k jiné skupince cestou.“
***
Přichází ke mně žalostně malá parta asi dvaceti lidí vedená štíhlým dlouhánem v křiklavě červeném oblečení. Nad hlavou mu vlaje rudý prapor s nápisem Pochod pro život. Za ním sestupuje dolů k Vltavě pětice mladých řádových sester podle vizáže odkudsi z Asie. A za nimi cupitá několik malých dětí s rodiči.
Pochod pro život –
Pomalu!
Děti nestíhají!
Sestry drží v ruce cedulky s nápisem „
Život se potratem nezachrání. Prostě pomoct.“ Polohlasem se modlí růženec. Na Mánesově mostě stojí v mlčenlivém protestu první demonstranti. Drží transparent, na kterém je nakreslená snad vagína se sloganem: „
Nech moje (pohlavní ústrojí?) na pokoji.“ Na náměstí Jana Palacha se situace vyostřuje. Skupina snad dvou stovek ochránců ženských práv, z nichž většinu tvoří ženy, se řadí do houfu. Protahují se kolem nás v ose mostu a divoce nám z boku spílají. „
Vaše děti budou jako my!“ křičí. Až za náměstím se ti poslední pokoušejí spojit v jeden řetěz. „
No pasarán!“ volají na nás po vzoru španělských republikánů. „
Fašisti! Pryč s patriarchátem!“ Vědí, kdo volal skutečně No pasaran? O co jim tenkrát šlo? „
Neprojdou!“ se stalo heslem hrdinů, kteří stanuli tváří v tvář Frankovým vojákům během obrany Madridu. Tam jej 18. července 1936 použila Isidora Dolores Ibárruri Gómez zvaná Vášnivka. Samotné rčení je ještě starší, ve francouzské variantě „
Ils ne passeront pas“ pochází z bitvy u Vedunu. A nyní jej převzali i ukrajinští vojáci hájící svoji zemi před ruským agresorem. Tihle multipohlavní se zřejmě odváží utkat v pražských ulicích jen s maminkami a jejich dětmi. Na víc si netroufnou. „
Lidská práva – ženská práva!“ křičí na nás, jako by sami v sobě cosi utloukali, něco jako drásavý hmyz, s nímž si neví rady. O co jiného jde nám, než o ženská práva?
Protivníci se k nám blíží nebezpečně blízko, takřka cítím jejich dech. Avšak naděje, že bych se jich zeptal, o co přesně jim v tomto boji jde, se ukáže lichou. I kdybych je mírumilovně oslovil, odpovědí by mi byla jen stále se opakující sborově vyvolávaná hesla. Spílají nám do tváří a sestry přidávají na hlase. Zdrávasy se v jejich pojetí mění v protizbraň, zprvu tichá modlitba se stává sloganem skandovaným v ústrety levičáků. Cítím se trochu trapně. Myslím, že hrubému násilí by zde nejlépe odpovídal jejich tichý a pokorný hlas, popřípadě mlčení. Taková reakce sluší těm, kteří mají morálně na vrch a vědí, že se na ně ostatní lidé dívají, sledují, jakým způsobem hájí svoji víru. Neboť nejen slova, ale i forma je důležitá. Chápu sestry, jsou ještě mladé a plné nadšení stejně jako zdivočelé ženy oblečené ve vesměs černorudých šatech.
Dívám se do jejich očí. Je v nich více prázdnoty než nenávisti, jsou to oči bez obsahu, to spíš hrdla dávají průchod heslům, z nichž občas mrazí. Chce-li však křesťan zůstat věrný učení Ježíše, musí projít i touto uličkou hanby.
Chvíli se zdá, že se dál nedostaneme. Ale kdo ví, snad i proto, že je anarchistům trapné zakročit proti tak malému hloučku, můžeme projít škvírou mezi nimi a zdí domů a pokračujeme dál. A zde nás čeká další zkušenost: Už bez odporu procházíme Staroměstským náměstím, kde nás anarchisté nečekali. Přesto je přeplněné turisty, jimž nestojíme ani za zamávání nebo výkřik. Procházíme kolem zahrádek před restauracemi, kde u stolků sedí spousta „slušných lidí“. Sotva k nám zvednou od svých pokrmů a nápojů unylé pohledy. A my kráčíme kolem nich jako tiché memento. Sestry se mohou modlit tišeji. Dál zní růženec a my procházíme vystaveni neúčasti sekularizované společnosti. Za celou dobu jsem neviděl jediný pohled, který by mi něco řekl, ať už nenávistného, soucitného či inspirativního. Míjíme jen panoptikum pohodářů a lovců městských atrakcí. Tu a tam se zdá, že jim překážíme. Jeden mladík hmátne po rudém praporu s logem Pochodu pro život. Ale i on jen tak líně. Aby se neřeklo.
***
Docházíme na Václavské náměstí. Jsme v obležení policistů a těžkooděnců. Nad hlavou nám krouží vrtulník, jehož rachot se odráží od střech domů a přelévá se z jedné strany náměstí na druhou.
Policejní vrtulník –
Rachot motorů
přehlušuje zdrávasy.
Připadám si trochu jak ve válce. Jsme tu paradoxně první, protože větší průvody se musely utkat s mohutnější blokádou. S hlavními proudy se zjevují hordy grassroots. Jak se blíží, sílí i jejich skandování. Člověk by ani neřekl, že je mezi nimi většina mladých žen. Muži, kteří je doprovázejí, ať už oděním či projevy, jsou poněkud zženštilí, zůstanu-li u tradičního vnímání genderu.
Z anarchistických hloučků vystupují bojovnice, které si počínají nenávistněji, než jejich mužské protějšky. Ty spíš ustupují do pozadí. Není divu, stavějí se především za ženská práva, ne za mužská. Ale i na naší straně je více příslušnic něžného pohlaví, a nejen řádových sester, kterým by aktivisté mohli po právu vyčítat, že se nemají co stavět za práva žen na interrupci, když ony samy se mateřství vzdaly. Přišlo i hodně maminek s malými dětmi. A pro ně je program určen především.
U pódia vyletují z nějakého stroje bublifukové bubliny a repráky hrají písničky z Večerníčků. Jedna ze skladeb na chvilku nabídne cestu ke smíření. Několik protestujících s nejodvážnějším oblečením a nejdivočeji zbarvenými vlasy, číry a dredy začne v jejím rytmu tančit. Pravda, trochu teatrálně, přesto si vyslouží od jedné katoličky uznalý potlesk. Ale chvíle porozumění se opět ztrácí v ryku dalšího skandování, které se stává trochu monotónním.
Ještě nikdy na mě nikdo neřval tolikrát, že jsem fašista. Toutéž nálepkou mě označili i proruští fanatici, když jsem jel vloni na Ukrajinu. Jak se v tom má člověk vyznat? Jednou jsem ukrajinský fašista a pak zase ruský? Proč by měl být účastník tohoto pokojného pochodu bránícího život nenarozených dětí pod vlivem jakési páté kolony Rusů? Co s tím mají společného nenarozené děti a lze označit fašisty tu drobotinu, která jásá nad letícími balonky a kreslí na asfalt barevnými křídami srdíčka s nožičkami?
Vybavilo se mi heslo anarchistů z dávné doby, kdy jsem ještě v jejich řadách bojoval na demonstraci za právo obsadit neobydlené budovy. „
Skvótujeme, skvótujeme, obsadíme prázdný dům!“ vyzpěvovali jsme v ulicích Prahy. Tehdejším anarchistům jsem rozuměl. Líbilo se mi jejich skvělé heslo: „
Nevíme, co chceme, ale víme, jak toho dosáhnout!“ Ale od těch časů už uplynulo více než třicet let. Tenkrát byli našimi nepřáteli skinheadi. A dnes? Staly se jejich
nepřáteli mámy s kočárky?
Netvrdím, že se podivné existence neobjevily také v našem táboře. Mé pozornosti neunikli dva mládenci v hábitech, zpod kterých jim vykukovaly růžence připomínající spíš zbraň než modlitební pomůcku. Páteříky tvořily ocelové kulky a visel na nich ohromný kříž zdánlivě připomínající ten německý, válečný. Ani dva svalnatci z Polska, jejichž bundy a trička zdobil erb s tváří Bohorodičky se zkříženými meči a nápisem Wojownicy Maryi, nebudili moc důvěry. Ale copak může někdo vyčítat tatínkovi s nemluvnětem v ruce, který přiběhl k policejnímu zátarasu a začal na anarchisty křičet: „
Vy jste vrazi!“, že neudržel nervy? Zkuste stát poklidně na místě a po dvě hodiny poslouchat ohlušující nadávky.
Několik ran –
aktivistka LGBT
propichuje dětem balónky.
***
Stoupám si na lavici za policejními zátarasy. Vedle mě stojí dvojice teenagerů. Jeden z nich si vylezl až na stolek a mává krucifixem na kříži, ve druhé ruce drží výtisk bible a tiskne si jej na hruď, jeho kamarád mává praporem. Také já si vzal bílý prapor se siluetou lidského embrya a tak jsme tu tři, dva jinoši a já o dvě generace starší dědek.
Nechápu, čím jsme vyvolali tolik averze. Cožpak progresce za zátarasy někdo z nás zakazuje jít na interrupci? Nebo přítomným dámám zkoumáme vagínu? Drze se díváme anarchistům do tváří a mlčíme. Dívám se pozorně do očí demonstrantů, mezi nimiž nám kynou vztyčené prostředníky.
Čekám, že se na chvíli střetnu s pohledem některého z nich. Marně. Hledí neznámo kam a opět jsou to jen ústa, která do omrzení volají tatáž hesla: „
Hanba! Celá Praha zpívá s náma, do prdele s fašistama! To my jsme pro život!“
Občas ani nechápou, jak si protiřečí. Jedněmi ústy volají: „
Ježíš by šel s náma!“ A vzápětí: „
Každá děloha obejde se bez Boha!“ Jako básník oceňuju snad jen rytmicky bezvadný slogan: „
Menstruace, ovulace, revoluce!“
Oba chlapci, s nimiž jsem teď ultralevici snad nejvíc na ráně, jsou patrně z nějaké protestantské církve. Přijeli nás podpořit až z Belgie. Na mě mluví bohužel jen anglicky. Rádi by rozuměli, co anarchisté křičí, ale nejsem s to jim to ve změti hlasů přeložit. Tlumočím jim jen poněkud směšný výkřik: „
Ježíš měl dva táty!“. A tak se jen díváme do tváří rozzlobených protestujících a smějeme se. Je to nakonec přece i trochu happening. Mohl by to být i rockový koncert. Divoké publikum už máme. Jen se nesvíjíme v rytmu punku. Důstojně stojíme pod svými rozevlátými prapory.
Čirá nenávist je vždy slepá. Pochopil jsem to ve chvíli, kdy u pódia pouštěl někdo balónky. „
Zatleskáme balónkům,“ chtěl povzbudit děti, aby přišly na jiné myšlenky. Hromové „
fúúúj“ bylo jim odpovědí. Tou dobou jsem stále mával svou vlajkou na hranici mezi katolíky a levicovými ultras. Ještě chvíli jsem se smál a pak jsem, myslím, posmutněl. Zároveň se mě zmocnil hluboký pokoj. Stále nás před zlobou zvenčí chránil kordon policistů, kterým jsem byl podezřelý kvůli tyči. Báli se, že mi praskne a mohl bych z ní vytvořit provizorní zbraň. Je přece známé, jak se ocitají v hledáčku policie fotbaloví fanoušci zvaní vlajkonoši. Ale obavy byly zbytečné. Tyč byla pevná a z mé tváře museli vyčíst, že jsem v klidu. A nebylo to jen díky těm policistům a zábranám.
Možná policisté nechránili nás před protestujícími volnomyšlenkáři. Možná chránili je, aby neubližovali sami sobě, jak se ukázalo po chvíli v praxi: Zahalil nás kouř z dýmovnice hozený k nám z tábora ultralevice. Ale kouř se rozptýlil a vyhnal ze svých stanovišť ty, kteří chtěli uškodit nám.
Myslím, že by mi bylo jedno, kdyby policisté ustoupili a pustili by ty pomatence na nás. Vlastně jsem si tak trochu přál vzdorovat jako Mahátmá Ghándí pasivní rezistencí. Byl jsem vyrovnán s celým světem. Rozšklebené mnohobarevně pomalované tváře se přede mnou proměnily v oceán, ve kterém se všechna nenávist rozpouští. Vlny toho oceánu zpomalovaly a hlasy ztratily své ostré hrany. A nadávky se měnily v požehnání. Už jsem nestál na lavici ale na loďce těsně poté, co Ježíš utišil bouři. Na hladině se zrcadlily hvězdy. Vzpomněl jsem si na slova Ježíše, která pronesl k vystrašeným učedníkům, když k nim prošel zavřenými dveřmi: Pokoj vám. Tento druh pokoje není vázán na bezpečí, které nabízí tento svět.
Ocitám se v přítomném okamžiku vzdálen každému soudu. Najednou nechci věřit svým uším. Z obou táborů běží si v ústrety slovo solidarita. „
Naší zbraní je solidarita!“ křičí anarchistky ve stejnou chvíli, kdy se od pódia ozývá hlas řečnice, také ženy: „
Solidarita“ Míní tím solidaritu s těhotnými matkami vehnanými nezodpovědným mužem či společností do úzkých. A tak se ta dvě slova zdvojují v pravou geminaci, obejmou se a zaniknou v hluku dalších hesel.
***
Na závěr shromáždění nás nepřátelé obklopili ze tří stran. Jen od sochy Svatého Václava jim v tom brání hradba z policejních aut. Projevy nenávisti se stupňují, přidávají se píšťalky, megafon. Na pódiu zpívá profesionální pěvec do mikrofonu slavný chorál Svatý Václave. A lidé, kteří by bez jeho hlasu byli řvouny přehlušeni, se přidávají. Stojíme a zpíváme.
Moje vzpomínky letí do doby komunismu, kdy jsme tento chorál zpívali s hrdostí, cítili jsme, jaká je v něm síla. Byl to náš způsob, jak vyjádřit naši víru v době, která by nás nejraději umlčela.
Až později se na stránkách facebooku dozvídám, proč financuje Hnutí pro život Moskva. Jejím cílem je prý destabilizovat západní demokracie a vyostřit kulturní válku. Obklopeni hurónským řevem bez náznaku úcty k dědictví staletí prožívali jsme v tu chvíli autentickou válku kultur: Na jedné straně se věřící dovolávají pomoci našeho patrona a na druhé stojí šílenci vrhající se do kulturní revoluce připomínající tu kdysi v Číně. Domnívají se naši oponenti, že oni jediní jsou nositeli západních hodnot? Před odchodem si slibujeme, že příští rok půjdeme zase. Budu-li živ. Možná stejně jako vloni ani napřesrok do cíle nedojdeme. Zloba našich odpůrců bude silnější. I oni jsou odhodlaní a uvyklejší pouličním strkanicím.
V neděli ve farní kavárně líčím vykuleným věřícím, čeho jsem byl svědkem. Místo argumentů pro a proti interrupcím mi Láďa Marek vypravuje prostý příběh: Znal ženu, která čekala už bůhvíkolikáté dítě. Chvíli se jí zdálo nemožné, že ho uživí, že zvládne ten psychický nápor, který musí ženy s více dětmi unést. Rozhodla se pro potrat. Jela do nemocnice doprovázená svým mužem. A v nemocniční bráně si to rozmyslela. Otočila se a vrátili se domů. Narodila se jí dceruška. Jednoho dne do Láďovy půjčovny lyží přišla dívka. Chtěla lyže na sjezdovku a vyšlo najevo, že je to ona, ta, které šlo kdysi v lůně její maminky o život. A tak jí Láďa lyže půjčil. Samozřejmě nechtěl ani korunu.
Roman Szpuk
