Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





KUŠKA JOSEF * 24.2. 1873, Zdice + 25.1. 1953,Liberec
Narodil se ve Zdících u Berouna v rodině zemědělce. Po pěti třídách obecné školy v rodné obci začal v září 1883 svá středoškolská studia v Praze. Roku 1887 přešel do Kvinty státního gymnázia v Příbrami, kde v červenci 1891 složil maturitu s vyznamenáním. Poté vstoupil do Arcibiskupského kněžského semináře v Praze a v letech 1891-1895 absolvoval na Teologické fakultě české Karlo-Ferdinandovi univerzity bohoslovecká studia. V katedrále sv. Víta přijal 14.7. 1895 kněžské svěcení a následující den sloužil svou první mši svatou v kostele sv. Rocha v Praze na Olšanech. Na první kaplanské místo nastoupil počátkem září 1895 do Vejprt (Weipert) a po dvou letech se roku 1897 stal kaplanem v Radnicích na Rokycansku. Od 1.9. 1899 pak působil jako kaplan a katecheta v Praze ve farnosti u Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. V říjnu 1900 byl ustanoven do farnosti u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kladně, kde jako kaplan sloužil devět let. Poté přešel do litoměřické diecéze, kde se stal k 1.8. 1909 farářem, později osobním děkanem a arciděkanem v Kováni na Mladoboleslavsku a v této farnosti působil až do konce života téměř 44 let.

Patřil k průkopníkům křesťanského socialismu v Čechách, byl členem užšího vedení Strany katolického lidu (od 1908) a České strany křesťansko-sociální (od 1912). Výrazně se angažoval v české Katolické moderně a Jednotě katolického duchovenstva. Vedle kněžských povinností se věnoval spolkové činnosti, rád sadařil, zahradničil a včelařil. Byl znám svým vlasteneckým cítěním a získal si oblibu u farníků i představených. Vynikal organizačními schopnostmi, pořádal poutě a náboženská setkání. Za jeho činnost ho představení oceňovali – v roce 1931 byl jmenován biskupským notářem, osobním děkanem a vikariátním sekretářem. V roce 1937 se stal osobním arciděkanem. Po přijetí mnichovské dohody a odstoupení Sudet bylo rozhodnuto, že pro české části litoměřické diecéze (Boleslavsko, Nymbursko, Mělnicko) bude zřízen samostatný generální vikariát. Do jeho čela s titulem generálního vikáře jmenoval biskup Antonín Alois Weber 13.8. 1939 právě P. Josefa Kušku. Spravoval 8vikariátů, 102 far, na kterých působilo 145 diecézních a 7 řádových kněží, přičemž v této části diecéze žilo 195 611 katolíků.

Generální vikář Josef Kuška, který nadále zůstával na faře v Kování, se stal členem litoměřické konzistoře a papež Pius XII. Jej jmenoval svým tajným komořím s titulem monsignore (mons.). Dne 10. 1. 1943 byl jmenován čestným kanovníkem katedrální kapituly sv. Štěpána v Litoměřicích. Mons. Kuška však k 1.1. 1944 na funkci generálního vikáře rezignoval (oficiálně z důvodu nemoci, je však možné, že na nátlak nacistické správy) a krátce nato byl jmenován okrskovým vikářem boleslavským.



Po skončení války nemohl Anton Weber vzhledem ke své německé národnosti biskupský úřad vykonávat, a tak 16.6. 1945 ustanovil Mons. Kušku generálním vikářem, nyní opět celé diecéze. Přitom po odsunu německých kněží musel Josef Kuška v diecézi řešit velmi situaci. Podle kanonického práva však mons. Weber zůstával nadále biskupem až do ledna 1947, kdy sám podal rezignaci. Poté se stal apoštolským administrátorem diecéze pražský arcibiskup Josef Beran a zůstal jim až do listopadu 1947, kdy ujal úřadu nový litoměřický biskup Štěpán Trochta. Mons. Kuška svěřený úkol vykonával do 1.4. 1947, kdy ho správce diecéze arcibiskup Beran odvolal a generálním vikářem ustanovil Františka Vlčka (ten nahradil Josefa Kušku v úřadu generálního vikáře již podruhé; poprvé tomu bylo od 1.1. 1944 pro protektorátní část diecéze). Poté se Josef Kuška vrátil jako farář do Kováně a po nástupu nového biskupa byl jmenován apoštolským protonotářem.

Po únoru 1948 ho biskupTrochta zapojil do skryté organizační struktury litoměřické diecéze, kterou vytvořil v obavě, že bude internován ve své rezidenci pod kontrolou příslušníků StB a bude mu tak znemožněn kontakt s kněžími. Mons. Kuška, jmenovaný tajným oblastním vikářem, pak přijížděl na biskupství za biskupem Trochtou, případně jeho sekretáři Šmídlem a Krutílkem, dostával od nich pokyny a informace o vývoji vztahů mezi církví a státem, které pak tlumočil kněžím. Po odhalení těchto sktruktur v litoměřické diecézi a uvěznění samotného biskupa Trochty byl také P. Kuša ve svých 80 letech na své faře 16.1. 1953 zatčen a převezen do vazby v Liberci. O této skutečnosti se zachovalo svědectví jedné z farnic z Kováně: V roce 1953 16.1. šel ráno sloužit mši svatou do Katusic a na cestě ho potkali StB. Chtěli, aby hned nastoupil do auta, že je zatčen a jel s nimi do Liberce. Řekl, že ho musí odvézt na faru, aby si mohl vzít s sebou léky, protože bez nich by nemohl žít. Obrátili zpět auto a jeli zpět na faru. Pan kanovník si vzal léky a odjel s nimi. Víc už nic nevíme, až 1.2. nám přišel telegram na faru, že 25.1. zemřel a je už pochván. Zákaz zvonění byl též.

V Liberci při výslechu 22.1., trvajícím asi jeden a půlhodiny, vyšetřovaný údajně „budil dojem svěžesti“. Dle vyšetřovacího protokolu měl přiznat své kontakty s biskupem Trochtou a jeho sekretáři Šmídlem a Krutílkem a předávání jejich instrukcí kněžím v severních Čechách. Vyšetřovatelé mu rovněž předhazovali, že v roce 1949 četl pastýřské listy. Od svého zatčení musel být Josef Kuša třikrát předveden k lékaři, který ve zprávě o zdravotním stavu vyšetřovaného konstatoval: Lékařský nález říká, že výše jmenovaný jest dosti sešlý stářím a jest dosti vysílen. Dal návrh (lékař), aby vyšetřovanec mohl volně ležeti v každé době, což mu bylo ve věznici povoleno a dodržováno.



Mons. Josef Kuša ve vazbě 25.1. 1953 ve 21.15 zemřel. O jeho úmrtí dohlížející dozorce stržm. Vladislav Rajn uvedl: Když jsem nastoupil službu na stanoviště, pozoroval jsem, že vyšetřovanec číslo 774 spí, a bylo mi podezřelé hluboké dýchání. Asi v 21 hodin vyšetřovanec 774 sebou začal na lůžku pohybovat, tak jsem se ho zeptal, co mu je, a on mi neodpověděl, otočil se na stranu a místo dýchání pouze zachrčel. Ihned jsem volal pomocí zvonku velitele stráže, který přišel a ihned šel pro lékaře. Asi po 20 minutách se dostavil MUDr. Kalous, který jej prohlédl a chtěl mu dáti injekci. Při tomto jsme vynesli vyšetřovance na ošetřovnu, kde jej lékař opět prohlédl a prohlásil, že již je zbytečné mu nějakou injekci dávat. Při tomto lékař konstatoval, že vyšetřovanec je již mrtvý. O tomto jsme podali zprávu a zařídili převezení do nemocnice.

Ve svědectví Ladislava Zvonaře, které se jinak plně shoduje s výše uvedenými fakty, je zmíněno, že Mons. Kuška byl ponechán na vězeňském dvoře několik hodin na mrazu, a v důsledku toho následujícího dne 25.1. zemřel na zápal plic. Podle pitevního protokolu z 27.1. 1953 z krajské nemocnice v Liberci byla příčinou smrti náhlá nedostatečnost srdeční (arterioskleróza myocardosis). V závěru protokolu pak lékař provádějící pitvu uvedl: Pitvaný Kuška Josef zemřel na povšechnou arteriosklerózu, zvláště srdečních tepen. K smrti přispěl značnou měrou jistě zápal plic, který sám o sobě nebyl rozsáhlý, ani sám o sobě by nevedl ke smrti. Byla to kombinace arteriosklerózy postiženého srdce se zánětem postižených plic, jež byla vlastní příčinou smrti. Nutno podotknout, že podobně jako v mnoha jiných případech úmrtí vězňů se nezachoval originál pitevního protokolu, ale pouze jeho opis z 18.3. 1953, navíc s nečitelným podpisem lékaře. To vše ukazuje na skutečnost, že původní protokol musel být přepsán, neboť pravděpodobně obsahoval pro StB nepřijatelnou anamnézu.

Mons. Josef Kuška byl pohřben 29.1. 1953 na hřbitově v Liberci. V roce 1965 bylo povoleno vyzvednutí jeho ostatků a jejich uložení na hřbitově v rodných Zdicích.