Úcta k Jezulátku, Dítěti, v němž se sám Bůh stal člověkem, sahá do dob vzniku Církve. Někteří svatí měli tuto úctu ve zvláštní oblibě. Přitom k tomu není potřeba mnoho, stačí se na něj podívat a odevzdat se jeho lásce. Na Dítě Ježíše bychom se neměli soustředit pouze o Vánocích, je tu přece stále pro nás, po celý rok.
Stále mějme na paměti, že máme být jako malé děti a přestože jsme dospělí, právě toto Dítě nás může vést úspěšnou cestou.
Svatý Jeroným žil přes třicet let svého života jako poustevník u betlémské jeskyně Narození, kde s pohledem na Jezulátko bojoval proti vášním lidské přirozenosti a také tam vznikla většina jeho teologických děl. Svou úctu a lásku k Dítěti projevoval i těmito slovy:
„
Obdivuji Pána, Stvořitele nebe a země,
který se nenarodil uprostřed zlata, drahokamů, stříbra a hedvábí,
ale na hlíně.
Ve stáji, ve které byly nashromážděny naše hříchy jako špína.
Přišel na svět uprostřed smetí celého světa, aby napravil ty, kteří se topí v nečistotě.
Chci se Dítěti, které pláče v jeslích na slámě klanět a naslouchat mu. Chci ho vzít do svého náručí a klanět se mu jako Božímu Synovi."
I ve svatém
Františkovi z Assisi, který byl velkým ctitelem ukřižovaného Spasitele, se od jeho pouti do Svaté země probudila zvláštní láska k Ježíšovu dětství a Vánocům až do takové míry, že v roce 1223 oslavil Vánoce způsobem, který svět dosud neviděl ani neznal.
Svému příteli řekl, že v lese u kláštera najde skalní jeskyni a tam ať postaví jesličky, naplněné senem a dodal: "
Musí tam být také vůl a osel, jako tehdy v Betlémě. Chci slavit příchod Pána docela vážně a vidět na vlastní oči, jak chudý a potřebný chtěl být Pán."
Bratři se pak na Štědrý den sešli o půlnoci u jeskyně, kam přišli i lidé z okolí se zapálenými pochodněmi a svíčkami. Jeden kněz sloužil mši svatou, na které jako oltář sloužily jesle, aby božské Dítě přišlo pod způsobem chleba a vína opět jako tehdy v Betlémě.
Příteli se najednou zdálo, že v jeslích vidí skutečné spící dítě. Svatý František ho vzal s láskou do náruče a dítě se probudilo. Usmálo se, hrálo si s jeho vousy a hrubou kutnou.
Touto zvláštní oslavou Vánoc tak založil svatý František
tradici jesliček a betlémů.
Ani
svatá Klára z Assisi nezaostávala v této úctě, jak svědčí slova, která napsala:
"
Dobře si všimni chudoby toho, který leží v jeslích ovinutý plenkami. Obdivuhodná pokora, úžasná chudoba! Král andělů, Pán nebe a země je položen v jeslích!"
Snad nejznámějším svatým, o kterém víme, že měl velkou úctu k Jezulátku, je
Antonín Paduánský, který se na obrazech původně zobrazoval pouze s lilií v ruce. Teprve od 15. století má
na obrazech v náručí i malého Ježíška. Jak k této změně došlo?
Když byl Antonín jako kazatel v jednom městě hostem bohatého měšťana, hostitel ho ubytoval v pokoji, aby mohl nerušeně rozjímat. Když obcházel dům, chtěl se z úcty a péče přesvědčit, jak se mu daří a přitom nakoukl přes okno. Celý překvapený uviděl, jak světec drží v rukou nádherné Dítě a přemýšlel, odkud se tam vzalo.
Malý Ježíšek ho spatřil a upozornil svatého Antonína, že ho domácí pán pozoruje. Když pak Jezulátko zmizelo, Antonín zůstal dlouhou dobu v hlubokém rozjímání.
Potom poprosil svého hostitele, aby o tom, co viděl, nikomu neříkal, dokud Antonín nezemře. Šlechtic dodržel slib a o této příhodě vypovídal pod přísahou až po Antonínově skonu. Věrohodnost této zprávy potvrdil Pius XII. v apoštolském listě, ve kterém jmenoval svatého Antonína církevním učitelem.
Velký německý mystik
svatý Jindřich Suso se kvůli Jezulátku zřekl šlechtického titulu při těchto slovech:
„
Vzdej se falešných radostí svých přátel a ve své zvrhlosti se zcela skloň k Děťátku v jeslích, aby tě povýšilo ke své věčné důstojnosti.
Kam toto milé Dítě přijde, tam se zvlčilý člověk změní v něžného, hněvivý v tichého, zamračený v sladkého a mírného.
Co bylo namyšlené, bude pokorné, co bylo netrpělivé, bude vlídné, neboť když se vznešené božstvo snížilo k Dítěti, kdo by mohl zůstat namyšlený? Je někde člověk, který by z lásky opustil víc než Boží Syn? Není.
Proto se zastav a odlož svou panovačnost. Skloň se k jesličkám a podívej se, jak mlčí věčná Moudrost. Nemůže mluvit! Ten, který byl v nebi, leží ve stáji, ten, který byl mezi anděly, leží mezi dobytkem."
Obrácení svatého
Ignáce z Loyoly jde také „na vrub“ Jezulátku. Jako voják se zranil a když ležel v lazaretu, uviděl Jezulátko a jeho Matku, jak sám říkal: „
Když jsem jednou ležel a nemohl jsem spát, uviděl jsem obraz Panny Marie s Ježíškem. Při tomto pohledu jsem pocítil na dlouhou dobu nesmírnou úlevu. Naplnilo mě to hlubokým odporem k mému dosavadnímu životu, zvláště k hříchům proti tělu. Z mé duše zmizely všechny představy, které jsem tam předtím zasadil. Od té doby jsem nesouhlasil se žádným pokušením, ani v tom nejmenším."
Svatá Terezie od Dítěte Ježíše nemá tento přívlastek pouze náhodou. Měla totiž zvláštní vztah k božskému Dítěti a viděla to jako své poslání následovat ho. Malému Ježíškovi se odevzdala ještě před vstupem do Karmelu:
"
Řekla jsem Ježíškovi, aby se mnou zacházel jako s bezcenným míčem, který můžeme hodit na zem, kopnout do něj, propíchnout ho, nechat ho ležet v koutě, nebo přitisknout k srdci, když nám to dělá radost. Chtěla jsem se úplně přenechat jeho dětským rozmarům.“
To pro Terezii znamenalo zcela podřídit svou vůli Boží vůli a ze zvláštní úcty přijala pak i své řeholní jméno.
Je velmi dobře známo, že
svatý Páter Pio nesl na svém těle 50 let rány našeho Pána. Méně už se ví, že byl
velkým ctitelem božského Dítěte.
Jedné duchovní dceři napsal:
„
Při narození Ježíše pastýři slyšeli zpěv andělů, jak nám to říká Písmo svaté.
Ale neříká nic o tom, že by svatá Panna a svatý Josef, kteří byli zcela blízko u Ježíška, slyšeli hlasy andělů, nebo viděli nebeský jas.
Co slyšeli? Pláč novorozeného Dítěte.
Co viděli v polotmavé stáji? Očka Dítěte, zalitá slzami a zimou se chvějící jeho malé tělíčko.
Ptám se vás, kde byste zůstala, kdybyste si mohla vybrat? V temné stáji, kde pláče novorozenec, nebo s pastýři při sladkých melodiích a jasu nebeského světla?
Zapřísahám vás, abyste milovala jesličky stejně jako Golgotu našeho ukřižovaného Pána."
Se svatým Dítětem Ježíšem, či laicky řečeno s malým Ježíškem, mělo své zkušenosti i vícero mystiček:
Josefa Menéndezová či Marta Chambonová, Markéta Parigot,
která se jako dospělá na určitou dobu stala dítětem,
také "Ježíškova trpitelka",
Teresa Musco,
ale také
Edita Steinová - sestra Benedikta, která poznala Jezulátko v Kolíně a další.
Převzato z
Verím a Dôverujem
, článek z 25. 12. 2025 naleznete
zde.
