Mimo jiné dnes v Církvi rezonuje otázka FSSPX a jejich plán vysvětit pro Bratrstvo dva nové biskupy a to i navzdory nesouhlasu Apoštolského stolce. Probíhá kole toho bouřlivá diskuse, zda je tento krok nepřípustný, a navodí další rozdělení a automatickou exkomunikaci nebo je za daných okolností, ve kterých se FSSPX nachází, legitimní.
Svůj pohled na problematiku nabízí Karol Dučák:
Nelze si ani představit, jakou nenávist pociťuje ďábel vůči lidem. Dělá vše proto, aby lidi svedl ke hříchu, a používá přitom excelentní strategii, díky které triumfuje při svádění lidí ke vzpouře proti Bohu. Největší nebezpečí geniální strategie ďábla spočívá ne v tom, že nás dokáže svést k hříchu, ale v jeho genialitě, s jakou dokáže změnit náš pohled na hřích. Často nás dokáže s jemu vlastní genialitou přesvědčit o tom, že je-li hřích spáchán s „dobrým“ úmyslem, v takovém případě to už není hřích, nýbrž bohulibý skutek. Takto ďábel dokázal zlákat na scestí i arcibiskupa Lefebvra, velkého francouzského teologa 20. století.
Svést ke hříchu tak zbožného, ušlechtilého a morálně bezúhonného katolického teologa, jakým byl arcibiskup Lefebvre, nebylo pro ďábla jednoduché. Běžné hříchy, kterými ďábel dokáže svést na scestí obyčejné smrtelníky, neměly šanci zkazit takového příkladného muže svatého života, jakým byl arcibiskup Lefebvre. Tady mohl pomoci jen mimořádně rafinovaný trik. Proto ďábel využil mnoha selhání katolických teologů před Druhým vatikánským koncilem (dále už jen DVK), ale i během něho a po něm, aby vyvolal v arcibiskupu Lefebvrovi potřebu prohlásit se za samozvaného zachránce těžce zkoušené Katolické církve a rozpoutat revoltu proti papeži, zástupci Ježíše Krista na zemi. A svou rafinovaností dosáhl ďábel úspěchu.
Arcibiskup Lefebvre podlehl vlastní malověrnosti a sedl ďáblu na lep. Rozbil jednotu Katolické církve, když 30. června 1988 bez papežského mandátu (souhlasu papeže Jana Pavla II.) vysvětil spolu s biskupem Castro Mayerem jako spolusvětitelem čtyři kněží (byli jimi Bernard Fellay, Bernard Tissier de Mallerais, Richard Williamson a Alfonso de Galarreta) na biskupy FSSPX a tím všichni upadli do automatické exkomunikace latae sententiae.
Arcibiskup Lefebvre totiž porušil kánon 1382 Kodexu kanonického práva, který stanoví, že „biskup, který bez papežského mandátu vysvětí někoho na biskupa, a také ten, kdo od něho konsekraci přijme, upadají do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci.“ (CIC, kán. 1382).
Exkomunikace latae sententiae platí automaticky, samotným spácháním trestného činu. (srov. CIC, kán. 1314).
Jinými slovy, arcibiskup Lefebvre de facto sám sebe, biskupa Castro Mayera, i čtyři nově vysvěcené biskupy, exkomunikoval konsekrací biskupů bez papežského mandátu, čímž se všichni automaticky (samovyloučením) dostali mimo společenství Církve. Na rozdíl od exkomunikace ferendae sententiae v tomto případě není třeba zvlášť vynášet rozsudek pro každý jednotlivý případ.
Kodex kanonického práva v kánonu 1364 uvádí:
„§ 1: Odpadlík od víry, bludař a schismatik upadá bez dalšího do samočinné exkomunikace se zachováním předpisu Kánon 194 § 1, bod 2...
§ 2: Žádá-li si to dlouhotrvající vzdor nebo velké pohoršení, mohou být přidány i jiné tresty, dokonce i propuštění z duchovního stavu.“ (CIC, kán. 1364)
V příslušném kánonu 194, § 1 je uvedeno:
„Mocí samého práva je odstraněn z církevního úřadu:
1. kdo ztratil duchovní stav,
2. kdo veřejně odpadl od katolické víry nebo od společenství Církve,
3. klerik, který se pokusil uzavřít manželství, i když toliko civilní.“ (CIC, kán. 194, § 1)
A Kodex kanonického práva uvádí i to, že „schisma je odepření podřízenosti nejvyššímu veleknězi nebo odmítnutí společenství s členy Církve, jemu podřízenými.“ (CIC, kán. 751).
Rebelující arcibiskup Lefebvre se vymlouval na stav nouze, jenže jeho výklad stavu nouze se neshoduje s katolickým učením, podle kterého stav nouze nastane v případě přerušení kontaktů některé země nebo regionu s Apoštolským stolcem, nebo v případě perzekuce či izolace papeže světskou mocí. Představme si zemi, jakou je dnes například Severní Korea, ve které dojde k zákazu činnosti Katolické církve na území země a přerušení jakýchkoli kontaktů se Svatým stolcem. Katolická církev v takové zemi existuje jen v podzemí a v tomto případě může biskup nebo více biskupů podzemní Církve v dané zemi vysvětit biskupa nebo více biskupů bez oficiálního mandátu Apoštolského stolce, protože není možné oficiální mandát papeže legitimně získat.
Historie zná i případy izolace papeže světskou mocí zejména v obdobích politických konfliktů. Nejznámější byly případy uvěznění papežů Napoleonovými jednotkami na přelomu 18. a 19. století. I v případech dlouhodobé izolace hlavy Katolické církve, během níž by papež nemohl svobodně udělit souhlas s vysvěcením biskupů, by bylo možné konsekrovat biskupy i bez udělení papežského mandátu, avšak jen po dobu izolace papeže.
Jenže v případě arcibiskupa Lefebvra ke stavu nouze nedošlo, protože nebyl v izolaci ani arcibiskup Lefebvre ani papež. Arcibiskup Lefebvre byl před svou exkomunikací v pravidelném, ničím nerušeném kontaktu s Apoštolským stolcem a jeho výmluvy tedy nelze akceptovat. Nejhorším hříchem arcibiskupa Lefebvra je to, že svým počínáním podněcoval katolíky ke kolektivní neposlušnosti vůči hlavě Katolické církve a uvrhl do exkomunikace nejen sebe, ale i další lidi, kteří dodnes následují jeho příklad rebelie vůči papeži.
Arcibiskup Lefebvre sám sebe ustanovil do role zachránce Katolické církve, ale jaksi „pozapomněl“ na to, že Katolická církev už jednoho zachránce má a je jím sám Ježíš Kristus. Rebelující arcibiskup ignoroval slova, která řekl Ježíš Kristus apoštolům, prvním biskupům Církve, v čele s prvním papežem Petrem: „
Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ (Mt 28, 20)
Tak, jako byl Ježíš v nepřetržitém spojení s apoštoly a prvním papežem Petrem, tak byl v nepřetržitém spojení s papeži i biskupy po celou dobu existence Katolické církve a byl s Katolickou církví neustále spojen i během života arcibiskupa Lefebvra. Ježíš Kristus nepotřeboval nějakého samozvaného zachránce, který by zachraňoval Katolickou církev. Katolická církev nepatří nám, ale Bohu.
Bylo by projevem nedůstojné malověrnosti obávat se, že Bůh si ve své Církvi nedokáže udělat pořádek. Je přece všemohoucí. Nejlepší, co může udělat každý věřící katolík, je bezmezně důvěřovat Bohu, intenzivně se modlit a žít svátostným životem. Malověrní utíkají, věrní zůstanou a nebudou ohrožovat jednotu Katolické církve, ale naopak budou bojovat za ni proti úkladům ďábla až do konce. Budou se modlit růženec za papeže místo toho, aby podněcovali ostatní katolíky ke kolektivní neposlušnosti vůči hlavě Katolické církve.
Arcibiskup Lefebvre se zachoval stejně jako malověrní apoštolové během plavby v bouři, o které se v Písmu svatém píše: „
Když Ježíš vstoupil na loď, jeho učedníci ho následovali. Na moři se najednou strhla velká bouře, takže se vlny převalovaly přes loď. On však spal. Přišli tedy k němu, budili ho a volali: ‘Pane, zachraň nás! Hyneme!’ On jim odpověděl: ‘Proč se bojíte, malověrní?’ A vstal, pohrozil vichřici i moři, a nastalo úplné ticho.“ (Mt 8, 23–26)
I malověrný arcibiskup Lefebvre propadl panice, protože si myslel, že Ježíš spí a nevidí, jak se Katolická církev ve druhé polovině 20. století zmítá v bouřkách. Jenže Ježíš neustále bdí! Od roku 33, kdy Kristus založil svou Církev, neustále bdí nad svým stádem! V dobách dobrých i špatných. Ani na zlomek vteřiny nepřestal dohlížet na svou Církev!
Katolická církev není pro malověrné, ale pro ty, kteří ani na chvíli nezapomínají na Ježíšova slova: „
Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, můžete říci této hoře: ‘Přesuň se odtud tam!’, a přesune se; a nic vám nebude nemožné.“ (Mt 17, 20).
Rebelující arcibiskup „pozapomněl“ i na to, že kromě neviditelné hlavy Katolické církve, kterou je Ježíš Kristus, má Církev také viditelnou lidskou hlavu, kterou je papež, tedy Kristův zástupce, latinsky Vicarius Christi. Každý papež je Kristův zástupce na zemi. Nezapomínejme, že Pán Ježíš řekl svatému Petrovi: „
A já ti říkám: Ty jsi Petr ‒ Skála ‒ a na té skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ (Mt 16, 18-19)
Toto nikdy nepřestalo platit. Ani před DVK, ani během něj a ani po něm. Pokud někdo o tom pochybuje, pochybuje zároveň o Ježíšových slovech.
Tou skálou, na které stála Katolická církev v pohnutém roce 1988, byl papež Jan Pavel II., ne arcibiskup Lefebvre! To papež Jan Pavel II. dostal klíče od nebeského království a příslib, že pokud něco sváže na zemi, bude to svázáno i na nebi a pokud něco rozváže na zemi, bude to rozvázáno i v nebi. Pokud by byl arcibiskup Lefebvre v té době hlavou Katolické církve, měl by absolutní právo dělat to, co dělal a nikdo by nemohl nic namítnout proti jeho rozhodnutím. Jenže arcibiskup Lefebvre se nikdy nestal papežem! Viditelnou hlavou Kristovy Katolické církve je vždy papež bez ohledu na to, jaký tento papež je, a i bez ohledu na to, v jakém stavu je Katolická církev.
Ježíš Kristus od samého začátku postavil Katolickou církev na hierarchickém principu. Záměrně a cíleně. Člověk má v sobě již od stvoření našich prarodičů v ráji hluboce zakořeněnou potřebu dobrovolně se podřizovat autoritám. To Bůh takto stvořil člověka, protože věděl, že poslušnost vůči autoritě je základním předpokladem přežití a konsolidovaného fungování lidské společnosti. Celý život člověka od narození až po hrob je postaven na principu poslušnosti vůči autoritě. Výchova dětí a jejich vzdělávání ve školách je založeno na principu poslušnosti vůči autoritám rodičů a učitelů. I normální fungování společnosti je naprosto nemyslitelné bez poslušnosti vůči světským autoritám. Už od pravěku měli primitivní kmeny své náčelníky a později měli civilizované národy své panovníky. Vědecké výzkumy dokonce naznačují, že mozek člověka je doslova „naprogramován“ na vnímání hierarchie a dominanci autority.
I svou Katolickou církev Kristus od samého začátku postavil na principu hierarchie v čele s papežem jako nezpochybnitelnou doktrinální a jurisdikční autoritou. Všechna společenství, která se kvůli schismatům oddělila od těla Kristovy Katolické církve, skončila beznadějnou dezintegrací a nekonečným štěpením, protože ztratila ústřední integrující prvek, dominanci autority papeže jako hlavy Katolické církve. Například počet protestantských denominací se v současnosti pohybuje v řádech desítek tisíc. Je krutým paradoxem, že arcibiskup Lefebvre, který zpochybňoval ekumenický dialog s nekatolíky a tvrdil, že Katolická církev je jediná pravá Kristova církev, sám svou neposlušností ohrožoval institut papeže, který je zárukou jednoty a síly Katolické církve. Nešťastný arcibiskup Lefebvre „pozapomněl“ na slova sv. Ambrože, biskupa milánského: „
Ubi Petrus, ibi Ecclesia.“ (Kde je Petr, tam je Církev)
Existence papeže jako nejvyšší autority Kristovy katolické církve je nezpochybnitelné požehnání i přesto, že ne všichni papeži v dějinách dělali dobré jméno Katolické církvi. Bůh nám nedával jen dobré, ale dával nám i nehodné papeže a dělal to záměrně. Ježíš nám slíbil ráj až po smrti, ale do ráje se dostanou jen ti, kteří plní Jeho vůli. Náš Spasitel neslíbil své Církvi bezproblémovou cestu, ale cestu plnou křížů, obtíží a bolestných zápasů. Ježíš nám neslíbil ani dokonalé papeže, ani dokonalé biskupy, kněze, řeholníky či řeholnice. Ale to, že Katolická církev prožívá těžké časy, přece neznamená, že ji Kristus opustil.
Vždyť Spasitel to i veřejně přiznával. V Písmu svatém přece čteme: „
Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel rozdvojit syna s otcem, dceru s matkou a snachu s tchyní: lidé z vlastní rodiny se s člověkem znepřátelí.“ (Mt 10, 34–36).
I kdyby papež selhal, i kdyby selhaly tisíce biskupů a kněží, Katolickou církev vždy vede neomylná ruka Ježíše Krista. I když papež není jako člověk dokonalý, Kristus je dokonalý a neomylný. On ví, proč se v jeho Církvi dějí takové věci, jakých jsme často svědky.
Uvědomme si, že dějiny Katolické církve nejsou dílem náhody, ale již od počátku věků existovaly v podobě plánu v Božím géniu. Nic se neděje náhodně. Bůh už od počátku věků věděl o tom, co se bude odehrávat ve 20. a 21. století.
Pokud Bůh dopustil, aby se konal DVK, měl pro to své pádné důvody. My jsme příliš ubozí na to, abychom pochopili Boží záměry. V Písmu svatém se píše: „
neboť nejsou mé myšlenky myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho.“ (Iz 55, 8–9).
Nikdo z lidí nemá právo tvrdit, že rozumí Božím záměrem, a pokud to někdo udělá, je lhář a není v něm pravdy. A už vůbec nemá jakýkoli člověk právo kritizovat Boží záměry.
Bůh často vystavuje svou Církev zkouškám, ale žádá od nás bezmeznou důvěru.
Svatý Augustin řekl: „
Nic se neděje, co Všemohoucí nechce, aby se dálo, buď tím, že toto dění dopustí, nebo že tak učiní sám.“
A v Písmu svatém se uvádí: „
Důvěřuj v Hospodina celým svým srdcem a nespoléhej na vlastní chytrost!“ (Přís 3, 5).
Arcibiskup Katolické církve nemá právo řešit krizové situace v Církvi rozbíjením jednoty katolíků a vytvořením schismatu! Problémy v Katolické církvi se přece neřeší partyzánskou válkou. Naše Církev není demokratická instituce, ale je to konsolidovaná instituce s přísnou hierarchickou strukturou. Hierarchická poslušnost není dobrovolná záležitost, ale povinnost! Pokud takovou triviální věc nepochopí arcibiskup Katolické církve, kdo potom?
Když první papež svatý Petr v Antiochii zakolísal, apoštol Pavel ho přísně napomenul (srov. Gal 2, 14). Vždy však uznával autoritu Kéfase (srov. Gal 1, 18; 2, 7–9). Apoštol Pavel nikdy nevypovídal poslušnost svatému Petrovi tak, jak vypověděl poslušnost arcibiskup Lefebvre papeži Janu Pavlovi II. Nikdy nerozbíjel jednotu mladé raně křesťanské Církve. Nikdy nedával věřícím příklad neposlušnosti vůči papeži a nevytvářel v Církvi opoziční struktury, namířené proti papeži. Naopak s nasazením vlastního života usiloval o jednotu, protože věděl, že v opačném případě je všechno zbytečné.
Pokud by byl arcibiskup Lefebvre zůstal při kritice papežů, neupadl by do schismatu. Mnozí světci podrobili kritice počínání chybujících papežů. Byly mezi nimi sv. Kateřina Sienská, sv. Brigita Švédská, sv. Bernard z Clairvaux a mnozí jiní světci. Dokonce sv. papež Pius V. dříve, než se sám stal papežem, tedy když byl ještě jenom kardinál Ghislieri, tvrdě kritizoval svého předchůdce papeže Pia IV. kvůli praktikování nepotismu. Jenže tito světci, kritizující papeže, nerozbíjeli jednotu Církve, a proto nebyl důvod k jejich exkomunikaci. Nikdy nevytrhli z Kristova mystického těla některý z jeho údů, aby ho postavili do opozice s Kristovým mystickým tělem!
Bohužel velkému arcibiskupovi Lefebvrovi, který měl tolik ušlechtilých ctností, chyběla jedna - poslušnost. Proto byl vlastní vinou exkomunikován spolu s dalšími pěti biskupy, a přestože papež Benedikt XVI. v roce 2009 jako gesto dobré vůle zrušil exkomunikace biskupů FSSPX, které v roce 1988 vysvětil Lefebvre, FSSPX dodnes nemá v Katolické církvi řádné právní postavení. A to i přes velké úsilí papežů vytvořit podmínky pro bezpodmínečné podřízení se FSSPX doktrinální autoritě a jurisdikčnímu primátu papeže.
Po papeži Benediktovi XVI. projevil vstřícnost vůči FSSPX papež František, který v roce 2015 udělil kněžím Bratrstva pravomoc platně zpovídat a v roce 2017 povolil místním diecézním biskupům, aby umožnily kněžím FSSPX slavit slavnostní obřad manželství.
Naděje na dosažení kánonické jednoty FSSPX s papežem však navzdory jisté naději na úspěch ztroskotala na přetrvávající neposlušnosti biskupů Bratrstva.
A nejnovější vývoj událostí signalizuje nové obtíže v procesu sbližování FSSPX s Apoštolským stolcem. Bratrstvo totiž v únoru 2026 oznámilo, že 1. července 2026 hodlá vysvětit dva nové biskupy, a přitom dalo jednoznačně najevo, že tato vysvěcení nových biskupů uskuteční bez ohledu na to, zda získá souhlas Apoštolského stolce nebo ne.
Tím dalo Bratrstvo najevo, že bude pokračovat ve šlépějích svého rebelantského zakladatele, arcibiskupa Lefebvra. Je však třeba zdůraznit, že pokud Bratrstvo nechá vysvětit biskupy bez souhlasu Apoštolského stolce, upadne světící biskup, případně světící biskupové, ale i nově vysvěcení biskupové do samočinné, neboli automatické exkomunikace latae sententiae. Jednoznačně půjde o další schizmatický čin, který musí být bezpodmínečně odsouzen.
Katolická církev přece nemůže dovolit, aby kdokoli kdykoli vydíral papeže pokaždé, když je
Katolická církev v krizi! To by pak v Katolické církvi zavládla anarchie, hlava Katolické církve by se stala bezmocným nástrojem vydírání a Kristovo mystické tělo by se rozpadlo na mnoho údů. A to by bylo naplňováním strategie ďábla, který bojuje s Kristovou církví rozbíjením její jednoty podle hesla: Divide et impera! (Rozděluj a panuj!)
Dokud biskupové Bratrstva nenajdou v sobě dost poslušnosti a pokory a nevrátí se do klína mateřské Katolické církve, každý upřímně věřící katolík se nutně musí distancovat od FSSPX. Pokud chce FSSPX setrvat mimo Kristovo mystické tělo, kterým je Katolická církev Kristova, nikdo v tom Bratrstvu nemůže zabránit. Není však nic horšího než trvalé vyhnanství. Po Prvním vatikánském koncilu se od Katolické církve odštěpili starokatolíci. Dodnes jsou v dobrovolném vyhnanství, mimo blahodárného pramene Božího požehnání, který proudí skrze Katolickou církev. Byla by velká tragédie, kdyby FSSPX následovalo jejich příklad. Je třeba modlit se za biskupy Bratrstva, aby Duch svatý osvítil jejich srdce a přivedl je k poslušnosti a ochotě bezpodmínečně se podřídit doktrinální autoritě a jurisdikčnímu primátu papeže.
Karol Dučák
