... Jak nezbytný je odchod do pouště k novému nalezení svého autentického lidství, ukazuje názorně vyjití Izraele z Egypta. Proroci o možném návratu do země na řece Nilu mluvili vždy s podezřívavostí a odrazovali od něj
V POUŠTI O SAMOTĚ S BOHEM
Cesta lidského srdce k chudobě a plnosti ducha
V Abrahámovi Bůh ukazuje, že biblická víra je osobní vztah s ním: „já“ a „ty“. Ovšem ten je možno zdravě pěstovat a rozvíjet jen v prostředí pouště, která nás učí kázni srdce a duchovní chudobě. Zde vždy začíná obnova, která vede k naplnění života i poslání.
Z hlediska přírodovědy k tomu je třeba nejen odejít několik kilometrů od civilizace do pouštních skalnatých roklí a písčitých dun. Atmosféra tohoto prostředí se stává obrazem prohloubeného lidského prožívání. Vnitřní poušť vzniká tam, kde člověk odchází do samoty srdce.
Ta je správná, nebo ne?
Patří k člověku jako nepříjemný nouzový stav, nebo je bytostnou součástí jeho lidství?
DAR JMÉNA A SAMOTY
Je pozoruhodné, že právě poušť – prostor, který není stvořen k plnému životu, se Božím plánem stává místem, kde má obnova života začít.
Pomůže nám Abrahámova zkušenost. On je první, kdo v dějinách spásy slyšel mocné Boží vyzvání:
„
Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu“ (Gn 12,1). Z biblického textu je zřejmé, že prorok se sám vydává do pouště svého srdce. Má opustit zakořeněné rodinné a kulturní vztahy. Z následujícího textu sice víme, že neodchází úplně sám, bere s sebou ty nejbližší: manželku Sáru a synovce Lota a skupinu čeledínů a stáda (srov. Gn 12,5). Ale Hospodin oslovuje a vede jen jeho. Utváří se tu to, co Bible nazývá vírou.
Víra je od těchto základních Abrahámových kroků vztah, ve kterém Bůh člověka volá jménem; Abrahámovi ho potom i změnil – z Abráma na Abraháma (viz Gn 17,5). A se jménem se utváří vztah s Hospodinem, který je ryze osobní: „Já“ a „ty“. Tím se každý před Pánem ocitá o samotě, ale ne v izolaci. Vedle Abraháma i vedle nás mohou být další lidé, nevěřící i věřící. Ale tím, že mě Bůh volá jménem, vyčleňuje mě z ostatních jako někoho, kdo je jedinečný a neopakovatelný a kdo má od něj také nezastupitelné poslání.
Odpovědnost za vlastní jméno, o které se nikdo nedělí s nikým jiným, nás činí osamocenými před Pánem. Víra jako živý vztah k němu je svou povahou eremitská – poustevnická. Pak je třeba pochopitelně nalézt způsob, jak žít a spolupracovat s ostatními „jmény“, která Bůh dává jiným lidem, věřícím, s nimiž žijeme. Z toho tedy plyne jeden velmi důležitý důsledek a úkol pro celý náš život.
Učím se přijímat svou jedinečnost, ve které jsem sám. Jedině v této samotě se mohu postavit před Boha bez jakéhokoli rozptylování, rozřeďování svého „já“ jinými dojmy, zážitky, setkáváními s lidmi. Tento poustevnický zážitek není ovšem samoúčelný. Když ho opakuji v pravidelném cvičení modlitby, naslouchání, ztišení před Pánem, dozrávám v takové lidství, které pak bude i pro druhé pokladem – jako byl Abrahám pro Sáru, Lota a potom i syna Izáka.
Z EGYPTA DO POUŠTĚ: OČISTA OD MODLÁŘSTVÍ
Jak nezbytný je odchod do pouště k novému nalezení svého autentického lidství, ukazuje názorně vyjití Izraele z Egypta. Proroci o možném návratu do země na řece Nilu mluvili vždy s podezřívavostí a odrazovali od něj (viz např. Iz 30,1–7; 31,1–3).
Vnější tvář Egypta je obrazem jeho duchovní skutečnosti. V Egyptě dochází k prolínání a slévání více oblastí, a tak vnáší do života zmatek a chaos. Veletok Nil vytváří na svých březích slitinu božského a lidského, hvězdných sfér se zvířecím světem, světa živých se záhrobím, náboženství a přírody, času a věčnosti, moci a otroctví, nebe a země. V tomto světě se jedinec ztrácí a nemá valnou cenu a nemá cenu ani malý národ. Izraelité jsou ve svých narozených chlapcích vyvražďováni a dospělí muži dávají svou životní sílu za oběť těžké práci na impozantních a kolosálních stavbách. Tato přebujelá a vše pohlcující civilizace navzdory uctívání božstev žije pouze na pozemské rovině a dusí a zháší všechno vpravdě duchovní.
Proto Mojžíš stále naléhá na faraóna: „
[...] dovol nám jít do pouště tři dny cesty a tam obětovat Hospodinu, našemu Bohu“ (Ex 5,3). V Egyptě nelze oslavovat Hospodina a přinášet mu oběti. Egypt je totiž místo spojování Boha s tvory, což je modlářství; všichni tvorové jsou z nízké lidské perspektivy zbožšťováni. A tím se vytrácí pravdivý pohled na Boha, který všechno stvořené převyšuje, je mu blízko, ale odlišný. Jedině v samotě a strohosti pouště je možno vzhlédnout čistě vzhůru a pokorně vyznat Pánovu velikost.
MOJŽÍŠOVA SAMOTA A CHUDOBA
Mojžíš dostal takový hluboký mystický vhled do Boží přítomnosti, že kniha Deuteronomium prohlašuje: „
V Izraeli už nepovstal prorok, jako byl Mojžíš, s nímž Hospodin jednal tváří v tvář“ (Dt 34,10). Hovořil s ním jako přítel s přítelem (srov. Ex 33,7–11.18–23). Měl důvěru v celém Božím domě, tj. v izraelském lidu. Hospodin s ním mluvil „
tváří v tvář, jasně a ne v hádankách“ (Nm 12,8). Proto se proti Mojžíšovi obrátila žárlivost i jeho sestry Mirjam a bratra Árona. Se svými jedinečnými dary a posláním je sám; jen Bůh ho chápe. Mojžíš se učí svou samotu a jedinečnost přijímat a v ní nacházet plnost svého života.
Mojžíš ale jako nikdo z nás není ve svých darech soběstačný. Jeho vášeň pro Boha je částečně nadlehčována blízkostí bratra Árona, který současně potvrzuje bratrovu chudobu. Mojžíš zná Boha, důvěrně s ním hovoří, ale neumí mluvit k lidem. Áron zase mluvit umí, ale neví, co by jim měl říct. A tak spojením dvojí chudoby dvou bratří Bůh uskutečňuje velkolepé poslání, když s jejich pomocí vyvede zotročený lid do svobody pouště. Samota srdce a chudoba patří k sobě a jsou východiskem k plodné spolupráci s druhými.
Poušť je blahodárná krajina, kde se člověk nerušeně setkává s Hospodinem. Jde o to, abychom se nechali inspirovat tou vnější jednoduchostí a zdánlivou prázdnotou a přijali ji jako kázeň srdce. Ve své jedinečnosti potřebujeme být sami a hrdinně obejmout svoji samotu. Tudy vede cesta až k mystickému setkání s Bohem jako „přítel s přítelem“. A v takto poznané chudobě rádi přijmeme chudobu druhých, abychom spolu tvořili něco velikého pro Boha.
Text: P. Jaroslav Brož
Převzato z
Salvator Mundi, salva nos, článek naleznete
zde.
