Karol Dučák: První přímý střet Lucifera s Bohočlověkem Ježíšem Kristem

V tomto svém článku nám Karol Dučák nabízí pohled na Ježíšovo pokušení na poušti, kterým se inspiroval mystičkou Marií z Agredy a jejím dílem Mystické město Boží.





První přímý střet Lucifera
s Bohočlověkem Ježíšem Kristem

V Božím plánu spásy, ve kterém byly od počátku věků zahrnuty všechny události historie tak, jak se později odehrávaly v průběhu věků, bylo zakotveno i pokoušení Božského Spasitele padlým andělem Luciferem na poušti. No bylo tam taky zakotveno i to, že po smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení našeho Pána Ježíše Krista napíší povolaní osvícení lidé knihy Písma svatého a skrze ně bude Bůh promlouvat ke všem pokolením lidského rodu až po samotný konec světa, aby jim takto otevíral oči pro pravdu. Pokoušení Ježíše na poušti není náhodnou událostí v dějinách spásy. I přes tuto událost, podobně jako přes všechny v Bibli zachycené momenty ze života Ježíše, Bůh promlouvá k lidem a vychovává je. Jsou psány pro poučení všech lidí, které Bůh vystříhá před nástrahami Zlého a ukazuje člověku, jak má v životě chránit svou nesmrtelnou duši před pádem do věčného zatracení.

Božský Učitel si sám přál učit nás křesťanské dokonalosti a ukázat nám názorně, jak máme posilovat naši slabou přirozenost a zastrašit nepřátele naší spásy neustálým zápasem, abychom nebyli poraženi pro naši lidskou nedokonalost. Pokoušení Ježíše na poušti má být poučením pro věřící, jak mají bojovat proti pokušením pekla, protože všichni smrtelníci jsou nedokonalí a potřebují poučení, návod, jak mají přemáhat ďábla.

Ježíš, ač byl Bůh, přál si i jako člověk porazit Lucifera, tohoto původce zla, proto vystavil své svaté člověčenství tvrdé zkoušce a dovolil, aby ho Lucifer pokoušel. Jenže ještě předtím, než Bůh Syn dovolil ďáblu, aby ho pokoušel, přišel Ježíš k řece Jordán nedaleko městečka Betánie, aby se dal pokřtít. Svatému Janu Křtiteli, jeho předchůdci, bylo zjeveno, že se k němu přibližuje Nejvyšší, „Král králů a Pán pánů.“ (Zj 19, 16)

Po tomto mimořádném osvícení tedy Křtitel věděl, kdo k němu přichází, a proto cítil posvátnou pokoru. Když ho Ježíš požádal o křest, zpočátku se zdráhal. Padl k nohám Spasitele světa a řekl slova, která nacházíme v Matoušově evangeliu: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ (Mt 3, 14)

Jenže Ježíš naléhal: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.“ (Mt 3, 15)

Svatý Jan Křtitel se tedy podvolil naléhání Boha Syna. Při křtu Ježíše se otevřelo nebe a z nebe zazněl hlas Otce na nebesích: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ (Mt 3, 17)



A tehdy Ježíš „viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj.“ (Mt 3, 16)

Otec v nebesích chtěl jako první potvrdit božství Syna člověka, který je dokonalý Bůh i dokonalý člověk. Z Ježíšovy strany to byl úkon pokory. Ježíš jako pravý Bůh přece nepotřeboval křest. Neměl dědičný hřích a nikdy ve svém pozemském životě nezhřešil, proto nepotřeboval svátost křtu ke svému očištění. Jako Bůh byl imunní vůči každému hříchu. Když však Kristus přijal křest ve společnosti hříšných lidí, obětoval Otci v nebesích tento akt pokory jako úkon uznání podřízenosti lidské přirozenosti, která u něj pocházela od praotce Adama tak, jako u každého jiného člověka. Zároveň on sám ustanovil svátost křtu, která bude skrze jeho spasitelské zásluhy smývat hříchy všech lidí, přijímajících tuto svátost.

Když se Ježíš ponížil přijetím křtu, který on sám pro sebe nepotřeboval, dosáhl u Otce v nebi všeobecného odpuštění pro každého hříšníka, který s upřímnou snahou o očištění přijme tuto svátost. Spasitel světa použil tento lék k zahojení lidských duší, zraněných hříchem, aby je tak vysvobodil z moci ďábla a hříchu. Tím dosáhl toho, že i nebeský Otec byl zavázán akceptovat tuto svátost. I když si byl Kristus vědom toho, že během celé dlouhé historie množství lidí tuto svátost zneužije a masy jiných smrtelníků ji zanedbají, nenechal se odradit od ustanovení této svátosti, která vyléčí mnohé hříchem zraněné lidské duše.

Dokázal to tak, že s nevšední pokorou přijal tělo jako je tělo hříšníků, a v tomto „těle hřích odsoudil ke zničení.“ (Řím 8, 3)

V tomto smyslu musíme chápat Ježíšova slova: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.“ (Mt 3, 15)

Věčný Otec si chtěl uctít Boha Syna, vynahradit mu jeho pokoření, potvrdit svátostný obřad křtu a upevnit jeho velkolepé účinky, a tak otevřel nebesa a svým mohutným hlasem prohlásil Ježíše za pravého Boha Syna. Nato z nebe sestoupil Duch Svatý a Nejsvětější Trojice ve všech třech osobách schválila svátost křtu.

A když tohle všechno skončilo, „byl Ježíš vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.“ (Mt 4, 1)

Na této cestě byl Spasitel doprovázen zástupem svatých andělů, kteří mu nejen posluhovali, ale zároveň se klaněli jeho božské velebnosti a prozpěvovali mu božské chvály, vztahující se k tomu, co Ježíš plánoval podniknout pro spásu světa. Ježíš se chtěl tady, na poušti, v tichu a daleko od hlučného světa, postit 40 dní. Když si zde našel skrytou jeskyni, která vyhovovala jeho potřebám, padl na tvář a vzdával chválu Otci v nebesích. Jako Bůh Syn s nejhlubší pokorou vzdával vděk Bohu Otci za jeho ušlechtilá díla a za tuto pouštní samotu. Poděkoval ovšem přiměřeným způsobem i poušti za poskytnutí úkrytu a odloučení od hlučného světa, aby se nerušeně mohl oddat svým svatým povinnostem. Začal se modlit, ležíce tváří na zemi a s rozpjatýma rukama, takže jeho tělo vytvářelo podobu ležícího kříže. Takto vypadala jeho nejčastější činnost během tohoto postního období. Takto trávil Ježíš dny půstu na poušti v modlitbách a přísném půstu, ukrytý před zrakem Lucifera.

Blížil se konec Ježíšova půstu a během této doby Lucifer marně slídil a pokoušel se najít Ježíše. Až před skončením čtyřicetidenního půstu Ježíš dopustil, aby ho původce zla našel a mohl pokoušet. Tento čas dostal Lucifer k dispozici, aby zkoušel na Spasitele své intriky.

Ježíš, aby předčasně neodhalil své záměry před protivníkem, kterému chtěl dát za vyučenou, rozhodl se ponechat Lucifera v iluzi, že je obyčejný člověk, byť mimořádně svatý. Zatajil před pekelníkem svůj božský původ a svým nenápadným chováním se snažil ukolébat pozornost Lucifera, aby tak vyprovokoval ďáblovu samolibost, marnomyslnost, aroganci a domýšlivost, s níž původce zla tak často slavil úspěch u lidí.

Proto dal Ježíš i svým andělům pokyn, aby se ukryli před zraky Lucifera a jeho služebníků. Pokud by démoni spatřili, že Ježíš je obklopen anděly, pochopili by, že mají co do činění s Bohem, ale Ježíš se nechtěl prozradit dříve, než vykoupí lidstvo svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním.

Když Ježíš přestal skrývat místo svého pobytu před zraky Lucifera, ďábelský pokušitel ho konečně dokázal vypátrat. Na tuto chvíli Lucifer už netrpělivě čekal. Tak dlouho ho hledal, tak dlouho slídil, ale nakonec se přece jen dočkal. To Všemohoucí dovolil peklu tyto intriky.

Lucifer chápal, že i v tomto případě je jen součástí plánů, jejichž režii má v rukou Nejsvětější Trojice, ale přesto tuto výzvu přijal. Věděl, že může dělat jen to, co mu dovolí Nejvyšší, vládce vesmíru. Uvědomoval si, že nemá reálnou šanci na vítězství nad Božím královstvím, ale pokud si měl uchovat alespoň mlhavou naději na ovládnutí lidstva a uštědření co nejbolestivějšího úderu Bohu, nesmí ani na chvíli zaváhat. Musí neustále útočit, útočit, útočit! Kdykoli, kdekoli, jakkoli. Neúnavně, neustále, využít i tu nejmenší šanci byť na jen hypotetické vítězství. Ztratit už neměl co. Už všechno ztratil. Když tedy Stvořitel světa dovolil silám temna pokoušet Ježíše Nazaretského, původce zla nezaváhal ani na moment.

Když Lucifer spatřil Ježíše osamoceného, velmi se zaradoval, protože konečně měl příležitost o samotě komunikovat s Nazaretským. Osamocenost Ježíše a především nepřítomnost Matky, od které tak často utržil porážky původce zla i jeho pekelníci, způsobila, že v první chvíli Lucifer pocítil naději na vítězství v chystaném duchovním duelu.



Když se však ďábelský pokušitel spolu se svými služebníky přiblížil k Ježíšovi, najednou zaváhal. Znejistěl. Tak, jako mnohokrát předtím, Lucifer byl i nyní na pochybách a neuměl s jistotou určit, kdo je vlastně ten muž, jehož skutečné poslání toužil odhalit. Původce zla věděl, že má před sebou svatého muže, ale nebyl si úplně jist tím, kdo to je. Je to snad ten tak dlouho ohlašovaný Mesiáš, nebo je to prorok, mimořádně svatý muž? Lucifer váhal. Stále tápal v mlhách. Ta nekončící mučivá nejistota ho už tak strašně dlouho sžírala a nedopřála mu ani chvilku klidu. Pohled na Ježíše ho mátl. Viděl sice, že ten muž je svatý, avšak stále mu připadal nějak málo vznešený. Bůh by měl být podle jeho úsudku mnohem vznešenější člověk, žijící v přepychu a pohodlí. Jenže tento jednoduchý muž mu jaksi nezapadal do rámce jeho představ o Bohu a to ho neustále znepokojovalo.

Nevěděl, jestli je to přislíbený Mesiáš, Boží Syn, ale přece viděl jeho vznešenost a zdrženlivost a poznal jeho hrdinské a dokonalé činy. To ho hrozně děsilo. Proto se Lucifer narychlo radil s ostatními ďábly a vyjádřil před svými služebníky neskonalý údiv nad tímto člověkem. Nešlo mu do hlavy, jak může být jeden člověk tak dokonalý, tak neomylně odmítat zkažené náklonnosti, natolik pohrdat světem a udržovat své tělo v tak dokonalé podřízenosti své mysli. Lucifer najednou vážně zapochyboval o úspěchu své akce a otevřeně se přiznal, že ho trápí pochybnosti, zda se mu podaří zvítězit v tomto duchovním zápase.

Lucifer však nemohl donekonečna vyčkávat a tak si po krátkém zaváhání dodal odvahu. Nechal průchod své pýše a namyšlenosti a chystal se do útoku. Přistoupil k Ježíšovi a představil se jako cizinec, který ho nikdy předtím neviděl a ani ho neznal.

Pokušitel se rozhodl zaútočit na Ježíšovo lidství. Bohočlověk byl nejen úplný Bůh, ale zároveň byl i úplný člověk a potřeboval jíst, pít, spát, měl prostě běžné lidské potřeby, bez kterých nemohl jako člověk normálně existovat. Ježíš byl po dlouhém půstu velmi vyhládlý a zesláblý. Ideální šance zaútočit! Lucifer začal výborně. Vždyť co bylo jednodušší než zlákat vyhladovělého pozemšťana na tak přepotřebnou skývu chleba? Nuže, přiblížil se pekelný pokušitel k Ježíšovi a vyslovil provokativní větu: „Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“ (Mt 4, 3)

Jsi-li syn Boží! Toto trápilo Lucifera! To nejlépe dokazuje trýznivou nejistotu, kterou původce zla pociťoval. Nevěděl, zda tento svatý muž, se kterým má co do činění, je přislíbený Mesiáš, Boží Syn, nebo je to jen dokonalý prorok, ale přece viděl jeho vznešenost a zdrženlivost a poznal jeho hrdinské a dokonalé činy. Chtěl proto vyprovokovat Ježíše k jasnému postoji, aby konečně vypátral to, co ho nejvíc sžíralo. Chtěl mít konečně jistotu a definitivně vědět, jestli je tento člověk onen Boží Syn, který má dovršit jeho zkázu, nebo ne.

Lucifer je velmi inteligentní tvor. Šel na to dobře. Vždyť je-li ten svatý muž, kterému se chtěl dostat pod kůži, skutečně nejen člověkem, ale i Bohem, co mohlo být pro něho snažší, než přeměnit kameny na chleby? Vždyť Bůh je přece Všemohoucí!

Jak jednoduché! A opravdu, kdyby byl Ježíš chtěl, mohl by zázračně stvořit tolik chlebů, že by nemusel dál hladovět. Ale právě tohle on nechtěl. Nechtěl využívat neomezenou moc Boha Ježíše ve prospěch lidských potřeb člověka Ježíše. Nechtěl si svůj životní kříž zlehčovat, ale právě naopak, co nejvíce se chtěl svým životním křížem připodobnit masám těch nejchudších. Chtěl dokončit čtyřicetidenní půst. Nechtěl žádné výhody pro sebe. Ne na sebe myslel den co den, kdy se připravoval na svoji jedinečnou misi. Později zázračně nasytí tisícové davy a vloží svou nadpřirozenou moc do služby té nejušlechtilejší mise, jakou kdy kdo konal, ale nikdy ne pro své sobecké potřeby. Takový Ježíš nikdy nebyl a ani nikdy nebude.

On nepřišel na poušť proto, aby se zde sytil. Naopak, přišel se postit. Pokud by se chtěl sytit chlebem, nemusel se utáhnout do samoty pouště. Jenže v této zdánlivě nevinné provokaci pokušitele se skrývala i jiná zákeřná zrada. Pokud by se Ježíš nechal vyprovokovat a udělal zázrak, odhalil by předčasně svůj božský původ, jenže toto Ježíš nechtěl, protože to nebylo v souladu s Božím plánem.

Kterýkoli člověk, obyčejný smrtelník, by se však v takové situaci chtěl vytáhnout, dokázat své schopnosti, triumfovat, zahanbit protivníka a nechat se obdivovat. Co? Já že nedokážu takový lehký úkol?! Tak se dívej! Uvidíš, co dokážu? Dívej se a obdivuj!

Marnomyslnost byla pro síly temna spolehlivým klíčem k mnoha lidským duším. Člověk je tvor, který se rád vychloubá svými schopnostmi. Záleží mu na poctě, uznání a obdivu.

A peklo jen na to čeká. Ano, lidé, vždyť jen ukažte své schopnosti a my vás náležitě oceníme! Zahrneme vás poctami, uznáním, obdivem, ovacemi. Ba co víc! Nabídneme vám takové možnosti, jaké vám svět nemůže nabídnout. Budete si užívat netušené rozkoše. Jen vložte své schopnosti do našich služeb a dostanete odměnu, o jaké se vám ani nesní!

Potřebujeme jako sůl takové, jako jste vy. Schopné, chytré, šikovné! Svět, ten vás neocení, ale zato peklo ano! Služte nám a budete si užívat blahobytu!

Mnozí lidé padli do této pasti. Nechali se obdivovat peklem a pak mu pomalu začali sloužit. Boží Syn ne. On nepotřebuje ukazovat služebníkům pekla své schopnosti. Nepotřebuje být obdivován a oceňován. Chce být milován, ale ne pro své výjimečné schopnosti, ale pro dobro Svého Otce, který by tak moc chtěl zahrnout každého člověka věčnou blažeností v nebesích. Bude-li opravdu chtít udělat zázrak, učiní ho až tehdy, když to bude vůle Jeho Otce v nebesích, ne tehdy, když si to zažádá démon.



Boží Syn odhalil taktiku pekelníka. Podíval se na pokušitele a tvrdě mu odpověděl: „Je psáno: ‘Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.’ “(Mt 4, 4)

Tato slova převzal Ježíš z osmé kapitoly starozákonní 5. knihy Mojžíšovy, ve které se píše, že „člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Hospodinových úst.“ (Dt 8, 3)

Ježíš se často odvolával na starozákonní spisy, ve kterých byly předpovědi jeho vykupitelské mise na tomto světě. Až do svého umučení na kříži často citoval ze starozákonních spisů, aby prokázal kontinuitu své vykupitelské mise s písmy židovského národa. Díky tomu byl později Nový zákon koncipován na základě kontinuity se Starým zákonem.




2 ČÁST


Pokušitel dostal od Ježíše poprvé za vyučenou, ale nevzdal se. Není nad služebníky temna vytrvalejších snaživců. Pán dovolil Luciferovi přenést ve svých rukou Ježíše do Jeruzaléma na vrchol chrámu. Přítomní andělé, které pekelní démoni nemohli vidět, byli šokováni, když viděli, že Ježíš dovolil pokušiteli, aby ho nesl ve svých rukou. Když se ocitli na vrcholu chrámu v Jeruzalémě, Lucifer začal Ježíše pokoušet slovy: „Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‘Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.’ “ (Mt 4, 6)

Brilantní taktika pekelníka! Zaútočit na lidskou marnomyslnost! Ano, vždyť je tomu opravdu tak. Pokud by Ježíš skutečně skočil, andělé by ho zachránili před zraněním a nakonec, Ježíš ani nebyl odkázán na pomoc andělů, protože byl sám schopen levitace. Ale on, Boží Syn, přece nepotřebuje dokazovat své schopnosti odpornému pekelnému potkanovi. K čemu plýtvat předrahou svatostí? K čemu házet sviním perly? K čemu by on, Boží Syn, měl prokazovat odporné chlupaté obludě z pekla své schopnosti?! Pokud by šlo o ubohého človíčka, o záchranu jeho nesmrtelné duše, tehdy by Ježíš ukázal své schopnosti jen proto, že tak nedůvěřivý tvor, jako je člověk, nejprve potřebuje vidět velké divy k tomu, aby se probudilo jeho nechápavé srdce. Ale Lucifera, tuto ztracenou existenci, už zachránit nemůže, protože ta je definitivně zatracená. Nebude tedy plýtvat převzácnými skvosty nebes, aby je hodil do bláta k nohám této smradlavé chamradi z říše temna. Je příliš svatý na to, aby se nechal zatáhnout do machinací pekla. Proto Ježíš odpověděl démonovi: „Také je psáno: ‘Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.’“ (Mt 4, 7)

Spasitel si znovu posloužil starozákonní 5. knihou Mojžíšovou, ve které se píše: „Nepokoušejte Hospodina, svého Boha, jako jste ho pokoušeli v Masse.“ (Dt 6, 16)

To už dostal pekelník podruhé na vyučenou, ale on se nenechal odradit a chtěl dále zkoušet své mistrovské umění, kterým už ovládl masy bídných lidských duší. Vyvlekl Ježíše do výšin, odkud bylo vidět všechna království světa a jejich slávu. Nechal ho prohlédnout si tu, pro pozemský zrak nepopsatelnou nádheru, a vzápětí řekl: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ (Mt 4, 9)

Ano, tohle byl vrcholný mistrovský kousek ďábla. Lepší od tohoto neměl, ale nachytal by na něj miliony lidí. Vždyť po čem jiném touží člověk víc, než po světské moci a bohatství?! Proč jinak by ten bláznivý pozemský brouk vyzbrojoval mohutné armády, ne-li proto, aby co nejvíce rozšířil hranice své moci a vlády? Který člověk by nevyužil ďáblovy nabídky bez námahy dobýt celý svět?! Ani římští císaři, co jak se natrápili, nikdy neovládli celý svět. A najednou ďábel nabízí k nohám celý širý svět! Cosi, co ještě nikdy nikomu nenabídl! Který člověk by se nepotěšil takové nabídce? Který člověk by odolal takové nabídce? A proč ne i Ježíš? Je sice Boží Syn, ale zároveň i plnokrevný člověk! Jeho Otec v nebesích mu nabídl jen bídu, utrpení, potupu a kříž, ale syn pekel mu nabízí světskou vládu bez bolesti a utrpení. Proč by měl tesař duší z Nazareta umírat na kříži jako ten nejodpornější zločinec za nevěrné lidi, z nichž mnozí stejně nikdy neocení jeho oběť, když může snadno ovládnout svět i bez nesmírné bolesti a utrpení? Takovou lákavou nabídku od ďábla ještě nedostal ani jeden pozemšťan!!! Stačilo by odmítnout poslání, ke kterému ho předurčil Otec v nebesích. Zaváhal snad Ježíš, když dostal takovou fantastickou nabídku?! Ani na vteřinu!

Ježíš byl Boží Syn. Věděl, že nic z toho, co ďábel nabízí, mu ve skutečnosti nepatří. Všechno stvořila Nejsvětější Trojice. Ďábel se chlubil cizím peřím. Ten slizký odporný had z pekel neměl ani zrnko písku, které by patřilo jemu. Lhal, když chtěl Ježíšovi nabídnout to, co mu nikdy nepatřilo, protože všechno na tomto světě patří Bohu. Lucifer je ve skutečnosti „lhář a otec lži“. (Jn 8, 44)

V ďáblově řeči není ani jedno slovo pravdy. Lucifer neměl nic, co by bylo pro Ježíše cenné. Ne moc a vláda je sladká a přitažlivá. Sladká je pokora, sladký je kříž, neboť kříž je láska a láska je sladší než hory cukru!

Syn zůstal věrný svému Otci v nebi i sám sobě. Ten člověk v něm se bezvýhradně podřídil Bohu v něm. Pokud by byl chtěl, zařídil by Nebeský Otec, aby se narodil v královském paláci. Vždyť na to čekali farizeové a zákoníci, ty židovské vybělené hroby, jak je nazval sám Ježíš během své spasitelské mise. Pokud by Ježíš přišel na svět jako mocný král, jako druhý král David, farizeové a starší z lidu, kteří měli srdce tvrdší než to nejtvrdší dřevo, by ho nosili na rukou a klaněli se mu. Jenže Bůh Otec nechtěl, aby jeho vyvolený národ ovládl svět mečem, ale misí spásy. Proto tohle všechno muselo být.

Luciferův čas, vyhrazený pro pokoušení Ježíše, se však naplnil. Skončilo 40 dní Ježíšova půstu a Spasitel světa se musel vydat zpět do hlučného světa, aby plnil svou spasitelskou misi, kvůli které přišel na tento svět. Proto Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: ‘Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.’“ (Mt 4, 10)

Ježíš si znovu posloužil textem z 5. knihy Mojžíšovy, ve které se píše: „Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu sloužit...“ (Dt 6, 13)

Tím chtěl dát Ježíš příklad i nám, chtěl nám být vzorem. My se nemáme spoléhat na naši vlastní moudrost. Nemáme se pokoušet porazit ďábla svojí duchaplností, protože ďábel je pro nás příliš silný protivník. Máme místo vlastního slova používat Boží slovo, vždy se odvolávat na Boží moudrost a používat výroky z Písma svatého. Když přijde pokušení, máme prosit Boha, aby nám on Božím slovem pomohl zvítězit nad ďáblem.

V prvním přímém střetu s člověkem Ježíšem Kristem utrpěl Lucifer zdrcující porážku. Ježíš vyšel ze zkoušky jako excelentní morální vítěz a svrhl Lucifera i jeho pekelníky na tři dny do nejtemnějších hlubin pekla. Až po třech dnech se ďáblové mohli vzchopit a opustit nejhlubší pekelné propasti. Tato tvrdá lekce ještě více utvrdila podezření Lucifera i jeho pekelníků, že takovou porážku jim mohl způsobit Boží Syn, který se stal člověkem. Jenže jistotu neměli a skutečný stav věcí odhalili až po Spasitelově smrti na kříži.

Božský Spasitel však po svém triumfu na poušti poděkoval Otci v nebesích za vítězství nad silami temna hymnami chvály a díků. Jelikož byl Ježíš po dlouhém půstu oslabený, „přistoupili andělé a sloužili mu.“ (Mt 4, 11)

Pekelný pokušitel utrpěl zdrcující porážku, ale v žádném případě nemínil kapitulovat. Naopak, zapřísahal se, že bude s ještě větší horlivostí strojit úklady tomuto muži, který bez ohledu na to, zda je přislíbeným Mesiášem nebo ne, vážně ohrožuje jeho pekelné plány.

Jenže teprve když Kristus porazil smrt svou vlastní smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním, získal Lucifer definitivní jistotu, že ten muž, kterého pokoušel na poušti, je skutečně Boží Syn.

Ježíš svým čtyřicetidenním půstem na poušti udělal pro lidstvo nesmírnou službu. Je pro nás velkou inspirací a návodem k tomu, jak máme bojovat s nástrahami ďábla. V boji s nástrahami pekla se nemůžeme spoléhat na vlastní síly, protože sami, bez Boží pomoci, nemůžeme přemoci ďábla. Musíme se otevřít pro nebe ve vzývání Boha a modlitbě a jen s pomocí Nejvyššího můžeme zdolat nástrahy ďábla.

Ježíš zároveň poukázal na důležitost půstu. Už u starozákonního proroka Joela nacházíme slova: „Proto nyní – praví Hospodin – obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči!“ (Joel 2, 12)

Pokání a půst zachránili před záhubou Ninive, jak uvádí prorok Jonáš:

„Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se do žínic, velcí i malí. Zpráva o tom se dostala až k ninivskému králi. Vstal ze svého trůnu, odhodil svůj háv, oblékl se do žínice a sedl si do popela. Dal provolat: ‘V Ninive, z rozkazu krále a jeho velmožů: Lidé ani dobytek, skot ani brav, nesmějí nic jíst, nesmějí se pást ani pít vodu. Obléknou se do žínic, lidé i dobytek, úpěnlivě budou prosit Boha; každý ať změní své hříšné chování a odvrátí se od nepravosti, která mu lpí na rukou. Snad se Bůh obrátí a smiluje, snad upustí od svého hrozného hněvu, a my nezahyneme.’ Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.“ (Jon 3, 5-10)

Člověk často hřeší kvůli žádostem lidského těla, ale Bůh nežádá, abychom nenáviděli své tělo. Vždyť Všemohoucí stvořil člověka jen „o málo menším než jsou andělé.“ (Ž 8, 6)

Náš praotec Adam byl stvořen k Božímu obrazu a před svým pádem do hříchu byl dokonalým tvorem, klenotem Stvořitele světa. Bůh však chce, aby byl člověk pánem svého těla a ne jeho otrokem. Duch musí vládnout nad tělem. Důležité je, aby se člověk naučil svou vůlí dokonale ovládat své tělo, potlačovat hříšné tělesné sklony, vyhýbat se špatným náruživostem, odříkat si a cvičit se ve střídmosti.

Pokud se člověk naučí spolehlivě ovládat své tělo, stane se jeho tělesná schránka skutečným požehnáním nejen pro něj samotného, ale také pro jeho bližní. Duchem ovládané lidské tělo umožňuje člověku zahrnout dary lásky své bližní a konat mnohočetné bohumilé skutky. Takový člověk může svýma rukama dodělávat chléb na obživu sebe i svých bližních, konat charitu, pomáhat bližním v nouzi, starat se o děti, nevládní lidi a všechny ty, kteří jsou odkázáni na pomoc bližních. Lékařům, sloužícím Bohu, umožňují jejich těla uzdravovat lidi, léčit tělesné i duševní rány svých bližních, ale také přivádět na svět děti. Křesťanským rodičům umožňují jejich těla plodit děti, vychovávat je a vést k Bohu, kněžím umožňují kázat Slovo Boží, vysluhovat svátosti a zachraňovat duše před věčným zatracením. Duchem ovládané lidské tělo je tedy skutečným požehnáním a důstojnou schránkou duše.

Také Ježíš užíval svého těla a materiálních darů tohoto světa, ale nedovolil, aby mu světské záležitosti překážely v jeho spasitelské misi. Ve Skutcích apoštolů čteme, že „Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.“ (Sk 10, 38)

Celé své pozemské tělo postavil Ježíš do služeb své spasitelské mise. Vždyť díky tomu, že se se svým pozemským tělem nechal přibít na kříž a pak se svým zmrtvýchvstalým tělem vystoupil na nebesa, mohl uskutečnit spásu světa.

Jenže pokud lidské tělo ovládne Zlý, stává se takové tělo skutečnou pohromou. Člověk, ovládaný Zlým, může ubližovat sobě i svým bližním, ba může i vraždit. Ďáblem ovládaný lékař už nepřivádí na svět živé děti, ale usmrcuje je v lůnech matek. Ďáblem ovládaný rodič vede děti ne k Bohu, ale k věčnému zatracení. Společnost, ovládaná ďáblem, směřuje do záhuby. Ale jak dosáhnout toho, aby se naše tělo nestalo kořistí Zlého, ale bohumilým chrámem ducha a požehnáním pro nás i naše bližní?

Abychom dokázali udržet své tělo ve službě Bohu a bližním, musíme se inspirovat příkladem Ježíše Krista, jeho čtyřicetidenním půstem. Bůh Syn projevil poslušnost přikázáním Boha Otce, který chtěl, aby Ježíš nejen spasil svět, ale aby i jako člověk zažil pokušení, kterým jsou vystaveni běžní smrtelníci. Přál si, aby lidé nebyli zklamáni a překvapeni, že jsou vystaveni pokušením, proto nechal pokoušet i Boha Syna. Chtěl nám názorně předvést, že nad ďáblem je možné zvítězit, ale jen tehdy, budeme-li neustále spojeni s Bohem na nebesích přes modlitby, půst, svátosti, umrtvování nezřízených náruživostí a poslušné nesení životních křížů a tak se s Boží pomocí budeme usilovat, aby se naše tělo dokonale podřídilo duchu. Toto je jediná zaručená strategie a taktika, díky které můžeme s jistotou porazit ďábla a získat věčnou spásu v nebesích.

Karol Dučák