„
A osobu, která se obrátí na vyvolávače duchů a na věštce, proti takové osobě obrátím svůj obličej a vyhubím ji z jejího lidu.“
(Lv 20,6)
Na svatbách se zavzpomíná ledacos. – Jistý panák-křikloun obviňoval kněze, že proč neodnaučují pospolitý lid pověrčivosti. – Rozveseloval společnost vyprávěním různých pověrčivých zvyků, které poznal mezi lidem. Besedování udělal konec domácí pán tímto vyzváním: „
Páni, posedejte si, nesou nám polévku!“ Hosté si posedali, když tu najednou ten panák-křikloun celý bledý vyskočí zpoza stolu, volajíc, že on u takového stolu nebude jíst, u kterého jich třináct sedí.
"
Cože je to za pověrčivost? zvolal jsem namrzeně, - vždyť tento pán jen před chvílí káral nás, kněze, že nevyučujeme lid, a hle, tady ho máš, on sám se přidržuje pověry."
– „
Tohle je docela jiné, – zajíkal se překvapený ten pán, –
neboť od dávných dob je známá věc, že když třináct sedí u stolu, do roka jeden z nich umře.“
– „
Jedna pověra jako druhá, – odvětil jsem mu, –
každá pověra je zapíráním Boha, ďábel zasel takové hříšné názory do lidského srdce, když naší pramatce Evě řekl, že pokud z toho stromu budou jíst, že se stanou takovými, jako Bůh, že všechno budou vědět, avšak ani podle přírody, ani z nařízení Božího ten strom jí nemohl dát takové poznání. Takovou ďáblovou řečí je i Váš příběh přísloví o třinácti u stolu, křesťan tomu nevěří.“
Moje ostrá řeč utišila toho pověrčivého pána, od té doby uplynulo více let, chvála Bohu, ještě všichni žijeme, kteří jsme tam byli.
A takto se má věc i s jinými pověrami,
každá pověra se protiví prvnímu Božímu přikázání a proto, kdo je pověrčivý, ten hřeší proti Bohu. Zmíním zde několik příkladů, ze kterých se přesvědčíte, že každá pověra je buď hloupost, nebo nepravost, křesťan jí nikdy nevěří, ani se jí nebojí. Začněme tedy s tím nejobvyklejším:
s vykládáním snů.
V knize syna Sirachovce čtu tato moudrá slova: „
Jakoby chytal stín a hnal se za větrem, tak dělá ten, kdo si všímá falešných vidění.“ (Sir 34, 2). Někdo se večer hodně nacpe jídlem, pak se mu v noci o všelijakých hloupostech sní, ráno celý bledý a vystrašený vstane, bojí se jakéhosi neštěstí, neboť se mu přisnilo. Avšak odlehne mu tíha, když uplynou dva-tři dny a sen se mu neplní. Nuže jestli to není směšná pověra dát něco na sny? Příteli, navykej si takto: na večer moc nejez, ani nepij, pak v noci nebudeš muset zápasit s těžkými sny. Dej si svědomí do pořádku, neboť jen bezbožný vidí strašidla ve snu. Člověk čistého svědomí se večer pomodlí, sladce usně a netrápí ho špatné sny.
Ani bych nebyl věřil, kdybych nebyl viděl na vlastní oči, že někteří hloupí lidé ještě
i v těch nejsvětějších modlitbách pověry hledají. Jsou lidé ďábelského ducha, kteří ze ziskuchtivosti poskládají všelijaké modlitby, např. „
Sedm nebeských zámků“, „
Sen Matky Boží“, „
Tajná muka našeho Pána Ježíše Krista“ atd., na konci takových modliteb stojí slova: „
Kdo tuto zázračnou a tajné síly modlitbu každodenně vykoná, na krku nosí, nebo si ji pod polštář vloží, ten bude ochráněn nečekané smrti, ten nebude zatracen a po smrti hned se dostane do království nebeského.“ Kdo by se nerozhněval a nepohoršil, když slyší takové hanebné lhářství?
A co je nejsmutnější, že já sám jsem viděl v křesťanských domech takové špinavé spisy, ba co víc, i modlí se z nich a svatě v ně věří.
Kde a kdy to učil Kristus nebo Církev Kristova, že už jen sama modlitba tě ochrání před vším zlým a před věčným zatracením? Nuže či ne to ohlašoval Pán Ježíš: „
Amen, říkám vám, nebudete-li činit pokání, všichni zahynete“? Máme tedy takové ďáblovy cedule, když se nám do rukou dostanou, roztrhat a do ohně hodit. Na každé modlitební knížce a vůbec na každém náboženském tiskopisu, byť jen ceduli, má být schválení církevní vrchnosti, pokud to nemá, je třeba to odvrhnout a do ohně hodit.
Ve své lidské slabosti se bojíme nebezpečí.
Ale mnozí pověrčiví lidé místo toho, aby svou důvěru skládali do otcovské ochrany Pána Boha, od kdejakých darebných kouzelníků, čarodějů očekávají ochranu proti zlému. Na déšť vyhodí pekařskou lopatu, že s tím prý zastaví krupobití. Když vypukne oheň ve vesnici, převrátí stůl a položí na něj chléb, aby prý na to místo nepřišel oheň. Do cedníku kladou čarodějnický trn, aby prý nikdo nemohl uškodit krávě. Že když pes zavíjí, tam prý kdosi umře. Mít kousek provazu z oběšence, že je to prý štěstí. V pátek že je prý špatný začátek, aby si prý tehdy nezačínal práci. Pověrčivý příteli, ne den páteční je nešťastný, ale ten den, kdy si smrtelný hřích spáchal. A nejnešťastnější ti bude ten, když bez zpovědi umřeš a do Pekla přijedeš.
Ve škole a v kostele není nikdy slyšet takové a podobné hloupé pověry, proto ani pochopit nedokážu, jak se jen mohou zrodit takové šílené myšlenky v zabedněných hlavách některých hlupáků.
Boj se Boha, chraň se hříchu, tak potom i ve sto nebezpečích tě bude chránit otcovská ruka Boží; pokud ale bezbožně žiješ, ani milion kouzel tě nevysvobodí z trestající ruky Boží.
Avšak kněz může jakkoli přísně napomínat z tohoto svatého místa, mnozí křesťané neposlouchají dobré slovo, ve svém trápení jdou ke věštcům, čarodějnicím, obrátí se ke kouzelníkům. Tak učinil izraelský král, Ochoziáš. Když ležel nemocný, ne že by dal zavolat proroka Eliáše, aby se pomodlil nad ním, ale poslal své sluhy do města Akkaron k modlám pohanským, aby se ptali té modly, jestli musí umřít? A právě to bylo jeho smrtí, za jeho nevíru Bůh mu odebral život (srov. Lv 20,6).
Podobně činí
malověrní, polovičatí, povrchní křesťané: místo toho, aby se ve svém trápení obrátili ke svému duchovnímu otci, za drahé peníze hledají podlou radu v cizině. Nezapomínejme, drazí moji, že spásu ne kouzelník, ale sám Pán Bůh rozdává. Pamatujme, že vstupné do Nebe ne mastnými bankovkami, ale jen mravním životem můžeme si koupit.
Když tě však trápí tělesná bída, ne u kouzelníků hledej lék na svou nemoc, ale navštiv učeného lékaře. – Člověk se zdravým rozumem jak může následovat takovou radu, že hřebík z podkovy vyléčí žloutenku? Proti zimnici že prý je třeba kousat provaz ze zvonu, nebo ušní nemoc že je třeba léčit hřebíkem z umrlčí truhly.
Pověra je hřích a škodu ti zapříčiní, čarodějovi daný peníz je jako bys ho do vody hodil. Horko-těžko dosvědčí mi totéž můj ubohý známý, který na jedno oko oslepl.
Jeden čaroděj se mu nabídl za dobrou odměnu, že mu navrátí zrak, ale že ten tajný lék je poněkud příliš drahý. Ubožák prodal pozemek, jen aby mohl dostat ten tajný lék. Čaroděj mu dal jeden sáček, aby ho ve dne v noci na krku nosil. Celé dva roky nosil ten sáček, ale i nadále zůstal slepý na své oko. Omrzel se mu ten obojek na krku, rozpáral sešitý sáček, a našel v něm papírek s takovými slovy: „
Oslepni i na to druhé oko!“ Ten ubožák sice opravdu draze zaplatil za svůj tajný lék, přece však jeden užitek z toho měl - vyléčil se z pověry.
Kéž by takový užitek přineslo i moje dnešní svaté kázání. Věz tedy člověče a
nezapomeň, že první Boží přikázání zakazuje pověru. Pověrou ctít Boha je tak, jak se to víře katolické protiví.
Pověrou je některé věci takovou sílu připisovat, jaké ona ani od přírody, ani z nařízení Božího, ani následkem modlitby Církve nemá. Pověra je hřích, neboť potupuje Boha, jako by on nemohl nebo nechtěl nám pomáhat, proto pověrčivý člověk hledá u ďábla pomoc.
Pravý křesťan-katolík jak v tělesném, tak v duševním svém trápení jedině k Bohu se utíká. Amen.
Text kázání vyšel původně v knize Katechizmus v kázňach, II. zväzok – O prikázaniach, kterou napsal Jozef Baráczius, děkan-farář v Szendrö, dnešní Maďarsko, do slovenštiny přeložil slovenský kněz Viktor Milan, farář v obci Krivá na Orave a knižně vydal v Ružomberku 1921; pro uveřejnění na stránke Christianitas.sk (i Fatymu) bylo kázání ještě mírně upravené.
Převzato z https://christianitas.sk/, článek naleznete zde.
