Marie Simma nikdy netvrdila, že každý, kdo spáchá sebevraždu, jde automaticky do pekla.
Podle jejího svědectví se jí zjevovaly i duše, které si vzaly život, a tyto duše se nacházely v očistci, ne v pekle.
Uváděla, že Bůh posuzuje vnitřní stav člověka: míru zodpovědnosti, psychický tlak, strach, zoufalství a okolnosti, které člověka k činu dovedly.
Duše, které spáchaly sebevraždu a nacházely se v očistci, jí říkaly, že:
svého činu hluboce litují,
nechtěly urazit Boha, ale v rozhodující chvíli byly ve stavu velké tmy,
největší bolestí pro ně není samotná smrt, ale pohled na promarněný čas a nevyužité milosti, které jim Bůh ještě chtěl dát.
Simma zdůrazňovala, že tyto duše vidí svůj život Božíma očima:
chápou, že jejich utrpení mělo smysl,
vidí, kolik dobra ještě mohly vykonat,
a trpí právě tímto poznáním, ne tělesným trestem.
Zároveň však opakovaně zdůrazňovala:
• že očistec je místem naděje,
• že tyto duše mají jistotu spásy,
• a velmi prosí živé o modlitby, mše svaté a oběti, které jejich očištění zkracují.
Sebevražda je vážný hřích, ale Bůh není soudce bez milosrdenství.
Nikdo z nás nezná vnitřní boj druhého člověka.
Modlitba za zesnulé má reálný účinek i pro ty, kteří zemřeli tragicky.
Největším varováním duší z očistce není strach z trestu, ale lítost nad promarněným časem, který mohli ještě darovat Bohu a lidem.
Zdroj: Dostaňte nás odsud!, svědectví Maria Simma (rozhovory s Nicky Eltzem). Soukromá zjevení – ne dogma, v souladu s Katechismem KC (§2282–2283).
Převzato z
Očistec a iné tajomstvá viery, článek z 27. 2. 2026 naleznete
zde.
