Vždy když mám pocit, že svět toho po mně chce příliš mnoho, vždy když se začínám cítit přetížený a zdrcený, úzkostlivý a deprimovaný, vyčerpaný a uzavřený, přistoupím ke svatostánku a prosím Ježíše, aby mě tam zamkl se sebou.
Tam zakouším pokoj, který převyšuje všechno chápání,
pokoj, který dokáže dát jen Bůh.
Tam si připomenu:
Ó, ano, ty jsi Bůh.
Ty jsi všechno, co potřebuji.
Ty všechno zvládneš.
A nejsem sám. Faustina píše:
,,
Od chvíle, kdy jsem vyšla z noviciátu, zavřela jsem se do svatostánku s Ježíšem, mým Učitelem. Sám mě uchvátil do ohně živé lásky, kolem něhož se všechno soustřeďuje“
(Deníček, 704).
Jak jsem výše zmiňoval:
vždy když mám pocit,
že svět toho po mně chce příliš mnoho,
vždy když nevládnu,
modlím se u svatostánku,
neboť ve svatostánku nacházím
Ježíšovo milosrdné Srdce.
Čeká mě.
Chce mě milovat,
uzdravit
a naplnit pokojem.
Text a obrázek připravil: Mikuláš Maria Lipták – Rytíř Neposkvrněné
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/, článek ze 17. 2. 2026 naleznete
zde.
