„Neobyčejný“ student by mohl být prvním svatým z generace Z.
Tak zní titulek nedávného článku BBC News o Pedrovi Ballesterovi. Jeho příběh nadále inspiruje mladé lidi po celém světě, kteří v Pedrovi poznávají své vlastní životy – svá univerzitní studia, přátelství i sny do budoucna. Nic z toho není samo o sobě výjimečné... až na způsob, jakým Pedro svůj obyčejný život prožíval.
Příběh
Pedra Ballestera, studenta z Manchesteru, který zemřel ve věku 21 let, přitáhl mezinárodní pozornost a nedávno se mu věnovala i zpravodajská stanice BBC. Katolická církev v současné době zkoumá jeho život v rámci kanonizačního procesu, což by z něj mohlo učinit jednoho z prvních svatých
generace Z.
Mnoho mladých lidí ho dnes vnímá jako někoho blízkého; ne jako vzdáleného hrdinu z dávných časů, ale jako přítele, který ukazuje, že i uprostřed všedních dní a utrpení je možné žít hluboce, opravdově a s nadějí.
Právě proto jeho příběh stále roste jako prostá připomínka: svatost není věcí minulosti... ani není vyhrazena jen pro
„ty druhé“.
Pedro Ballester: Svatost ve všedním životě
Pedro Ballester studoval chemické inženýrství, když mu byla diagnostikována agresivní
rakovina kostí. Zemřel v roce 2018, ale čas, který strávil na univerzitě, v nemocnici a se svou rodinou či přáteli, zanechal v těch, kdo ho znali, nesmazatelnou stopu.
Jeho otec shrnuje jeho životní postoj větou, která je často citována:
Pedro žil „obyčejný život neobyčejným způsobem.“
Tato myšlenka vystihuje podstatu jeho svědectví: nekonal skutky, které by v očích světa vypadaly velkolepě, ale žil s hlubokou vírou, stálou radostí a velkým darem pro přátelství.
Obětování utrpení: Gesto, které vtisklo ráz jeho příběhu
Když Pedro onemocněl rakovinou, neuzavřel se do sebe. Pokračoval v péči o druhé, navazoval nová přátelství, nacházel ve svém utrpení smysl a svou víru žil přirozeně a radostně.
Své utrpení Pedro obětoval za papeže a za církev. Setkal se dokonce s
papežem Františkem, přičemž si necenil ani tak slov, která si vyměnili, jako spíše láskyplného pohledu, kterým na něj Svatý otec hleděl.
Stejnou schopnost blízkosti projevoval i v onkologické nemocnici v Manchesteru, kde se snadno seznamoval a vytvářel společenství, kdekoli se ocitl. V nemocnici se spřátelil s pacienty různých vyznání a poprosil je, aby podepsali přání adresované papeži Františkovi.
Když jej mohl Svatému otci osobně předat, řekl mu, že svou nemoc obětuje
„za papeže a za církev“. Toto gesto odráží jeden z klíčů jeho spirituality: proměnu utrpení v smysluplnou oběť.
Neobyčejná schopnost vytvářet společenství
Zprávy opakovaně vyzdvihují jeho přístupnou povahu a lehkost, s jakou navazoval přátelství. V nemocnici, na univerzitě i ve svém okolí vytvářel Pedro pouta zcela přirozeně.
Jeden z jeho přátel ho popsal jako mladého muže, který byl
„úplně normální a velmi hodný“, vážný, ale přitom veselý, s hlubokou vírou, kterou sdílel, aniž by ji komukoli vnucoval.
Tato přirozenost vysvětluje, proč se na jeho pohřbu sešlo více než
500 lidí – zástup, který překvapil i jeho vlastní rodinu.
Rostoucí úcta po celém světě
Od jeho smrti úcta k Pedrovi výrazně vzrostla. Jeho hrob v Manchesteru navštěvují poutníci a bylo zaznamenáno již více než
150 vyslyšení připisovaných jeho přímluvě.
Modlitba s prosbou o jeho pomoc byla přeložena již do
28 jazyků, což je znamením, že jeho svědectví překročilo hranice.
Vzor pro dnešní mladé lidi
Proces blahořečení, podporovaný prelaturou
Opus Dei, zdůrazňuje, že Pedrův život může pomoci mladým lidem jeho generace nalézt Boha a štěstí.
Jeho příběh oslovuje zejména mladé, protože ukazuje, že svatost není nic vzdáleného či mimořádného, ale že je reálnou možností uprostřed studia, přátelství, nemoci i každodenního života.
Článek přeložený a upravený z
https://opusdei.org/
v originálním znění ho naleznete
zde.
