Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





KUČEROVÁ HELENA * 6.2.1929, Dobroměřice + 8.1. 1966, Brno
Helena Kučerová se narodila v Dobroměřicích nedaleko Loun v rodině majitele stavební firmy Františka Kučery a jeho manželky Heleny, rozené Stejskalové; měla ještě mladší sestru. Podle vlastních slov byla vychovávána v harmonickém prostředí, ale v nenáboženském duchu. V důsledku okupace přišel otec v roce 1939 o většinu majetku. Helena Kučerová po pěti letech obecné školy chodila čtyři roky do měšťanské školy (hlavní dívčí školy) a v roce 1943 odešla studovat mimo domov a bydlela u známých. Ihned po válce nastoupila na dvouletou veřejnou obchodní školu, kterou ukončila v roce 1947. Tato inteligentní a cílevědomá dívka, ovládající čtyři světové jazyky, nastoupila nejprve jako korespondentka u soukromé firmy, od prosince 1947 pak začala pracovat jako sekretářka na generálním sekretariátu Hospodářské rady u úřadu představenstva vlády. Pro své kontakty s občany Jugoslávie však již v roce 1948 odtud musela odejít. Poté byla zaměstnána u soukromé stavitelské firmy a poslední dva roky před zatčením pracovala jako vedoucí referentka na ředitelství národního podniku MIRA.

Osudovým se jí stalo seznámení s vedoucím pražské kanceláře americké tiskové agentury Associated Press Williamem Nathanem Oatisem počátkem července 1950, kterému pak poskytovala běžné informace především z ekonomické oblasti. Státní bezpečnost označila Oatise za amerického špiona v dubnu 1951 jej zatkla. Následovalo zatčení spolupracovníků z jeho údajné špionážní sítě, mezi nimi 5.6. 1951 i Heleny Kučerové. Při vyšetřování ve vazební věznici v Praze – Ruzyni s ní vyšetřovatel StB hrubě zacházel, byla vystavena šikanám a ponižování. Ve dnech 13. až 15. 3. 1952 pak před Státním soudem v Praze probíhal vykonstruovaný proces (v návaznosti na proces s W.N.Oatisem), v němž byla souzena s 11 dalšími obžalovanými, vesměs mladými lidmi do třiceti let. Tresty vynesené soudem byly exemplarní (1 trest smrti, 1 doživotí, ostatní o odnětí svobody od 12 do 25 let), rozsudek pro Helenu Kučerovou zněl 15 let vězení za vyzvědačství (§86).
Trest krátce vykonávala v Jihlavě, poté v Chrudimi, kde byla nasazena do pracovního útvaru v cihelně v nedalekých Stíčanech. Od 10.2. 1953 pak byla umístěna do ženské věznice v Pardubicích, přitom ve spise je zachována douška ohledně střežení: „při provádění eskort a při práci zvýšit ostražitost“. Prostředí pardubické věznice znamenalo pro Helenu Kučerovou zlom v jejím dosud instinktivním odmítání poúnorového režimu. Seznámení s hluboce věřícími ženami v okruhu Růženy Vackové ji přivedlo k víře a přijetí katolictví se stalo zásadním východiskem pro její životní jednání. Slovy Václava Vaško v jeho pamětech: Setkání s Růženou Vackovou, Jitkou Malíkovou a dalšími „našimi děvčaty“ ji ovlivnilo natolik, že navždy přilnula k mukovsko-katolickému prostředí. V následujících letech byla vedením věznice hodnocena jako „osoba silně nábožensky založená, u které není předpoklad, že by se v budoucnu někdy změnila“. Patřila také mezi 64 „nejnebezpečnějších“ politických vězeňkyň, většinou věřících žen, které byly v listopadu 1953 umístěny do izolačního oddělení věznice (tzv. Hrad). Zde se počátkem května 1954 podílela na zorganizování protestní hladovky za zlepšení hygienických podmínek. Za trest byla v březnu 1955 převezena do NPT Želiezovce na zemědělské práce, jež byly často nad síly vězeňských žen. Poměry v tomto pracovním táboře otevřeně popsala v pozdější stížnosti: Jako příklad uvádím, že jsem byla nucena nosit pytle s obilím do druhého patra sýpky, na zádech po schodech. Neunesla jsem více než 25 kilogramů, takže jsem tuto cestu dělala o dvakrát až třikrát více. Ve dvou jsme byly nuceny nakládat 80 kilogramové pytle s obilím na vagóny. Na polích jsme pracovaly i za špatného počasí, mnohdy i za deště. Od září minulého roku, při nesplnění normy, jsme dostávaly základní vězeňskou stravu, která byla po tak těžké práci naprosto nedostačující, často jsme měly hlad. Po promoknutí nebo v zimních měsících za mrazu jsme mnohdy neměly možnosti si zatopit a usušit věci pro svévoli velitelů, kteří odmítali z neznámých důvodů vydat uhlí. Oblečení bylo nedostatečné, např. gumové holínky, kterých byl nedostatek, nebylo možno si vyměniti, a tak v době, kdy bylo největší bláto, doslovně až po kolena, jsme chodily v botech, do kterých teklo…



Po ročním pobytu v Želiezovcích se 2.3. 1956 znovu ocitla na izolovaném oddělení v Pardubicích. Zde byla koncem června 1956 jednou z iniciátorek proslulých dopisů generálnímu tajemníku OSN Dagu Hammarskjöldovi, v němž 12 odsouzených popsalo své vlastní případy i podmínky v československých věznicích. Jako „zatvrzelé a nábožensky založené“ byly kázeňsky potrestány a následně dva roky ( od 13.8. 1956 do 2.9. 1958) vězněny v izolaci na pražské Pankráci. Její postoje a názory názorně vystihuje záznam pohovoru v březnu 1957: Jmenovaná jest podle jejího prohlášení spokojena se vším, co jest, i když jest to dobré nebo zlé. Říká, že jest idealistkou, a to ji nutí k tomu, aby brala každou věc tak, jak jest. Jest prý jí úplně lhostejné, zda bude ve vazbě 10 let nebo doživotně. Vždy prý bude spokojena. Se zřízením socialistickým nesouhlasí prý v zásadě a to proto, že jest jen materiální a ona zůstává nadále jen idealistkou. Jelikož toto zřízení nedává volný průchod těmto názorům, nemůže prý tak souhlasit s tímto zřízením…. Helena Kučerová po celou dobu věznění svou vinu odmítala, trest chápala jako nespravedlivý a považovala se za politického vězně. Z protestu vědomě neplnila pracovní normy, odmítala pracovat v neděli, raději přijala kázeňské tresty. Vůči příslušníkům ostrahy se chovala odměřeně a v jednání s nimi byla velmi neústupná. Jednoznačně rovněž odmítala žádat o milost.

Helena Kučerová byla propuštěna na amnestii 10.5. 1960, přestože posudky upozorňovaly na její „idealistické“ smýšlení. Nejprve pracovala jako umývačka nádobí, poté nalezla zaměstnání jako průvodčí v pražských Dopravních podnicích a rychle se integrovala do prostředí amnestovaných katolických vězňů. Po absolvování přípravy byla pokřtěna rovněž bývalým vězněm P. Jiřím Holubem, kmotrem byl další vězeň, pozdější kronikář katolické církve Václav Vaško. Angažovala se ve vzájemné materiální výpomoci mezi amnestovanými.

Již 12.6.1961 ji však Státní bezpečnost opět zatkla a zařadila do „ženské větve“ fiktivní skupiny tzv. ilegální křesťansko-demokratické strany. Čtyři amnestované katoličky – Antonie (Nina) Svobodová, Milada Rumerskirchová, Lidmila Tučná a Helena Kučerová – byly obviněny, že již při předchozím věznění chystaly vytvoření takové strany a po amnestii se setkávaly s dalšími propuštěnými politickými vězni(mj. dr. Vojtěchem Jandečkou, ing. Jaroslavem Cuhrou), aby se domlouvali na konkrétních krocích v případě změny režimu v ČSSR. Tyto čtyři ženy byly Městským soudem v Praze 18.10. 1961 zcela absurdně odsouzeny – Helena Kučerová ke dvěma rokům odnětí svobody pro trestný čin podvracení republiky (§79), a navíc se započítáním posledního zbytku předchozího trestu, tedy dalších 6 let (měla být propuštěna až v roce 1969). K výkonu trestu nastoupila znovu do ženské věznice v Pardubicích a v listopadu 1963 byla předána do Opavy. Ve vězeňském dotazníku z června 1963 se k novému odsouzení vyjádřila jednoznačně: Na moji trestnou činnost neměl vliv ani způsob života, ani mě nikdo neovlivňoval. Trestná činnost vyplynula z důsledného uplatňování svého světového názoru, ke kterému jsem došla životní praxí, přemýšlením a studiem. Na tomto postoji v následujících letech nic nezměnil ani zhoršující se zdravotní stav. Podle záznamů o kázeňském řízení se dokázala zastat i práv dalších odsouzených, a jak se konstatovalo v hodnocení vězeňských referentů, „povahy je přímé, jedná nekompromisně, vše řekne, jak si to myslí…“

Přes zjevné zdravotní problémy byla vyňata z amnestie v květnu 1965 a teprve razantní zhoršení jejího stavu vedlo v prosinci 1965 k převozu z opavské věznice na infekční oddělení Fakultní nemocnice v Brně. Zde byla 21.12 operována na rozsáhlý zhoubný nádor v břišní dutině s metastázami do dalších orgánů. Vzhledem k nevyléčitelnému onemocnění, bezprostředně ohrožujícímu život, měla být podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze z výkonu trestu „propuštěna“. Záhy po operaci však 8.1. 1966 na vězeňském oddělení brněnské nemocnice zemřela. Poslední její zachovaná slova zaznamenala spoluvězeňkyně Dagmar Šimková v knizeByly jsme tam taky: Helenka zemřela první. Pár dní před slíbenou rehabilitací. Mnoho měsíců měla velké bolesti, ale nikdo to nebral vážně. Prožily jsme spolu mnoho let v různých věznicích. Večer před odjezdem do nemocnice mi dala na památku hřeben. „To kdybychom se dlouho neviděly. Asi budu propuštěna před tebou. Kdyby ne, tak na shledanou v nebi…“



Helena Kučerová měla jistě na výběr. Kdyby nekompromisně nepřipomínala věznitelům svou víru, její posudky by vypadaly jinak a také rozhodování o propuštění by mělo jiné konotace.

Zemřela v nedožitých 37 letech, přitom od svých osmnácti byla na svobodě pouhých 5 let, více než 13 let pak strávila ve vězení.