Žena po potratu vypráví, jak roky bojovala se zoufalstvím, dokud nenašla uzdravení.
Theresa Bonapartisová trpěla po potratu dlouhá léta pocity viny a depresemi, a to i poté, co se vrátila do Církve. Po uzdravení se nyní s ostatními dělí o to, co jí pomohlo.
Katolická mediální skupina sdílela příběh ženy, která po potratu po léta bojovala se zoufalstvím, než našla uzdravení, a nyní pomáhá přinášet takové uzdravení tisícům dalších žen prostřednictvím své služby.
Theresa Bonapartis nedávno vyprávělaHyperdulia Media srdcervoucí příběh o tom, jak v 17 letech pod silným tlakem svého otce podstoupila potrat a poté se dostala do spirály úpadku.
Když Bonapartis vyrůstala v 60. letech, sexuální revoluce byla v plném proudu a ona si vzpomíná, jak se zdálo, že „všichni spí se všemi“ kromě ní. „A pamatuji si, že jsem měla pocit, že se mnou něco není v pořádku, protože já jsem to nedělala,“ řekla.
Poté, co otěhotněla během vztahu, prožívala celou řadu emocí, „od nadšení až po strach“. Dokázala své těhotenství před rodiči tajit až do čtvrtého měsíce, kdy jim to nakonec prozradila.
„Reakce byla úplně jiná, než jsem čekala. Otec vstal ze židle a řekl mi, abych odešla z domu, že zapomene, že jsem jeho dcera, a že já bych měla zapomenout, že jsem jeho dcera,“ řekla Bonapartisová. Vzpomíná si, že ji matka pak „pronásledovala po celém domě“ a nadávala jí.
Byla nucena opustit dům svých rodičů a dočasně bydlela u kamarádky. Během té doby se začala hádat se svým přítelem. „Řekla jsem mu, ať mě nechá na pokoji, a on to udělal"
„Každý den můj otec posílal mou sestru, aby mi volala a řekla mi, že chce, abych šla na potrat. A já jsem řekla: „Ne, na potrat nepůjdu.“ … A tak to pokračovalo den za dnem, až jsem nakonec souhlasila, že půjdu na potrat."
Bonapartis si vzpomíná, že jí lékařka píchla injekci s fyziologickým roztokem, který podle jejího vysvětlení „spálí dítě k smrti“, ačkoli v té době „neměla tušení“, jak potrat funguje – a o několik hodin později začala rodit.
„A po mnoha hodinách jsem nakonec porodila mrtvého chlapečka. Pamatuji si, jak jsem si říkala: ‚Jak je to možné?‘ Chtěla jsem ho vrátit zpátky do sebe, což samozřejmě nebylo možné.“ Okamžitě ji přemohla beznaděj a vzpomíná si, že chtěla vyskočit z okna.
Nakonec sledovala, jak do místnosti vešla sestřička a uložila jejího syna do nádoby.
„Říct, že se mi poté změnil život, je slabé slovo,“ svěřila se Bonapartis. „Nenáviděla jsem sama sebe. Moje rodina se mnou stále nemluvila, i když jsem souhlasila s potratem. Můj život se dostal do úplně špatného stavu, protože jsem byla plná viny a hanby za to, co jsem udělala. Cítím se, jako bych byla odsouzená do pekla, není cesty zpět.“
Trvalo několik let, než s ní její rodina začala znovu mluvit, „ale nikdo se o potratu nezmínil“, jako by „se nikdy nestal“.
Vdala se za muže, který měl problémy s drogami a alkoholem, a vysvětlovala, že si v té době myslela, že si to „zaslouží“. Zároveň se vyhýbala kostelu, protože si myslela, že je „odsouzena do pekla“. Když se problémy s manželem vyostřily a on jednoho dne přišel domů opilý, vzala své dvě děti do náruče a utekla.
Během pobytu u své sestry se vrátila do školy a stala se poradkyní pro závislé na drogách a alkoholu. Setkala se s mnoha pacientkami po potratu, protože závislost na alkoholu často doprovází nezřízený sexuální život a potraty, vysvětlila.
Bonapartisová řekla: „Nemohla jsem se s nimi vyrovnat, protože jsem se nedokázala vyrovnat ani se svým vlastním potratem.“ Přestože během terapie s manželem zmínila, že podstoupila potrat a že ji to trápí, její terapeut její pocity neuznal, stejně jako její rodina.
„A tak jsem se ze svého potratu vůbec nevyléčila. A nakonec jsem se úplně zhroutila,“ svěřila se.
I když se sama vyhýbala kostelu, přála si, aby její synové vyrůstali s náboženskou výchovou, a proto je poslala do katolické školy. Vzpomíná si, jak byli rodiče pozváni na schůzku před první zpovědí, a ona se na ni s váháním dostavila.
„Vyšel kněz a začal k nám mluvit … o Boží lásce, milosrdenství a odpuštění,“ řekla a dodala, že až do té doby trpěla dlouhá léta úzkostmi, depresemi a sebevražednými myšlenkami. Bylo to tak zlé, že byly dny, kdy se nemohla přimět vstát z postele.
Pak kněz začal jmenovat konkrétní hříchy, které Bůh odpouští, a zmínil potrat.
„Ten večer jsem se vrátila domů s nadějí, kterou jsem po letech poprvé pocítila. Trvalo mi to několik dní, ale nakonec jsem sebrala odvahu a zavolala tomuto knězi, jestli bych za ním mohla přijít,“ řekla Bonapartisová. „Stále si velmi živě pamatuji, jak jsem šla k farnímu úřadu a měla strach vejít dovnitř.“
„Bylo to tak neuvěřitelné, protože jsem měla pocit, jako by mě někdo poprvé vyslechl. Jako by někdo vyslechl mou bolest, smutek, zármutek, hanbu. Bylo to opravdu úžasné,“ řekla. Svěřila se knězi a ten jí dal zázračnou medaili, kterou od té doby nosí na krku.
Od té chvíle se vydala „na cestu za poznáním Boha“. Začala chodit každý den na mši, modlit se křížovou cestu a trávit čas před Nejsvětější svátostí. „Řekla jsem (Bohu): ‚Neopustím tě, dokud mě neuzdravíš‘,“ vzpomíná.
Nakonec se zasvětila Panně Marii pomocí 33denní přípravné metody svatého Ludvíka z Montfortu, společně se svou farností.
„Tento akt zasvěcení zcela změnil můj život... Je to už 37 let, co jsem se zasvětila, a kdybych měla jmenovat jednu věc, která zcela změnila můj život, byla by to právě tato.“
Její uzdravení však nepřišlo okamžitě. Absolvovala poradenství po potratu a mluvila se svým knězem o svém potratu, ale cítila, že jejímu uzdravení brání nějaká „překážka“. I přes to, že se modlila a přijímala svátosti, stále bojovala s pocitem beznaděje.
V určitém okamžiku se jí její terapeut zeptal, jestli se někdy Panně Marii omluvila za potrat. Jelikož to neudělala, učinila tak v kostele, když klečela před sochou Panny Marie.
Ta noc byla emocionálně bouřlivá. Poté, co uložila děti do postele, šla do koupelny, klekla si a opakovala: „Ježíši, věřím v tebe.“
Byla jsem tam několik hodin a opakovala tato slova. A někdy uprostřed noci jsem pocítila, jak mnou prochází vlna tepla, a věděla jsem, že se mě dotkl Bůh. Prostě jsem to věděla. Neexistují slova, která by dokázala popsat, co se stalo. Té noci jsem šla spát a druhý den, když jsem vstala, cítila jsem se úplně jinak.
Když se uzdravila, uvědomila si potenciál i potřebu služby uzdravování pro jiné ženy a muže po potratu. Začala pracovat v kanceláři pro rodinný život arcidiecéze New York, kde v té době působil kardinál John O’Connor.
„Říkám, že jsem ho s tím pronásledovala, že jsme potřebovali nějakou formu pomoci,“ řekla Bonapartisová a dodala, že věděla, že jsou i jiné ženy jako ona, které po potratu tiše trpí. Kardinál O’Connor nakonec slíbil, že založí řeholní řád Sisters of Life (Sestry života) a Bonapartisové slíbil, že jedna z jejich apoštolských činností bude pomoc ženám po potratu.
A skutečně, sestry pokračovaly v poskytování poradenství ženám po potratu jako součásti své služby. Bonapartis se k nim připojila, aby jim pomohla organizovat jednodenní duchovní cvičení pro tyto ženy.
Nakonec, poté, co ji americká konference katolických biskupů oslovila a zeptala se jí na pojmenování této služby, se Bonapartisová modlila za odpověď. Jednoho dne, když stála před Nejsvětější svátostí, se jí stále vracelo jméno „Kanaán“. Nechápala, co to má společného s uzdravováním, ale když začala číst zmínky o Kanaánu v Písmu svatém, uvědomila si, že uzdravení z potratu je podobné vstupu do Kanaánu, zaslíbené země.
Později, když se modlila novénu k Panně Marii Čenstochovské, pocítila, jak jí říká: „Toto je moje poslání, chci být patronkou tohoto díla. " Jedna z věcí, která Bonapartis na Panně Marii Čenstochovské zaujala, bylo to, že její původní obraz měl jizvu na tváři, která se stále znovu objevovala i po pokusech o její odstranění. Připomínalo jí to ženy, které podstoupily potrat: jejich jizvy se stále vracejí, i když lidé „předstírají, že tam nejsou“.
Nyní, v roce 2026, pomohla služba Entering Canaan tisícům lidí a existuje mnoho svědectví žen i mužů, kteří díky ní byli uzdraveni.
Bonapartisová řekla, že zatímco potrat je „konečným selháním lásky“, kříž je „konečným naplněním lásky“ a „ani potrat nemůže zastavit Boží lásku a odpuštění“, které nám nabízí kříž.
Chce i nadále šířit poselství, že ženy po potratu „nemusí trpět samy. Existuje uzdravení. Existuje odpuštění. Bůh na ně čeká. Je milosrdný. A Marie čeká, aby je k Němu přivedla.“
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak.
Na obsah tohoto webu si FATYM nevyhrazuje žádná autorská práva! Obsah můžete dále používat, pokud není někde stanoveno jinak. Používáme phpRS - redakční systém zdarma.
