Nabízíme první (ze tří) částí článku Karola Dučáka, ve kterém se zabývá situací Církve v Africe, která je biblickým kontinentem, kde v útlém věku prožil několik let i Ježíš. Severní Afrika patřila k nejstarším křesťaským územím, kde se rozvíjel mnišský život, konaly důležité ekumenické koncily, ve kterých se utvářela nauka Církve a řešily důležité otázky např. v otázkách pravosti Ježíšova božství a jeho lidské podstaty ...
Katolická církev v Africe včera, dnes a zítra
1. část
Afrika patří mezi nejstarší křesťanské kontinenty. Pochází odtud mnoho světců. Důležité je uvědomit si, že biblické krajiny se nacházejí jen na dvou kontinentech a jedním z nich je právě Afrika. Ježíš Kristus se sice narodil jako Asijec a většinu svého života přežil v Asii, kde je nejvíce biblických zemí, ale v útlém dětství náš Spasitel přežil několik let v Egyptě na africkém kontinentu.
Egypt sehrál velmi důležitou roli v Božím plánu spásy, jak to dosvědčuje i Písmo svaté v textech Starého i Nového zákona. Egyptské země se dotýkaly nohy našeho Spasitele Ježíše Krista i jeho matky Marie a adoptivního otce Josefa ještě před vznikem Církve. Již krátce po Ježíšově narození musela Svatá rodina uprchnout do Egypta, protože byl ohrožen život Božího Dítěte, které chtěl zabít král Herodes. Svatá rodina tedy od útlého dětství Ježíše poznávala egyptskou zemi. V Matoušově evangeliu čteme, že po odchodu mudrců od východu
„
zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: ‘Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil.’ Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti.“ (Mt 2, 13–15).
Sever Afriky tvoří jedno z nejstarších křesťanských území, které bylo v té době součástí Římské říše a řecko-římského kulturního světa. Po vzniku Kristovy církve se křesťanství šířilo v Africe především tam, kde žili Židé. Zakladatelem první křesťanské komunity v Egyptě byl podle tradice „
Petrův učedník Marek, autor jednoho z evangelií. Křesťanství se ujalo pravděpodobně nejprve v Alexandrii, kde již čtyři století žila početná komunita Židů v diaspoře.“ (1)
Písmo svaté zmiňuje jednoho z prvních misionářů Afriky. Tím misionářem byl Žid, který se jmenoval „
Apollos a pocházel z Alexandrie. Byl to dobrý řečník a výborně se vyznal v Písmu.“ (Sk 18,24)
K rozvoji křesťanství v této oblasti výrazně přispěla katechetická škola v Alexandrii, „
která se stala jedním ze dvou hlavních středisek starověké křesťanské teologie (vedle podobné školy v Antiochii).
Pronásledování egyptských křesťanů za císaře Décia a Diokleciána svědčilo o značném vlivu křesťanství v Egyptě. Ve třetím století se v Egyptě zrodil mnišský život, který později velmi ovlivnil život Církve vůbec.“ (2)
Významnou roli mezi egyptskými poustevníky sehrál sv. Pavel Thébský, nazývaný také Pavel Poustevník, který je mnoha církevními historiky označován za prvního poustevníka, žijícího v poušti. Jeho životopis napsal sv. Jeroným. (3)
Sv. Pavel Thébský pocházel z Egypta a narodil se bohatým rodičům v Thébách kolem roku 228. Jeho rodiče mu zanechali velký majetek a to vzbuzovalo závist jeho lakomého švagra, který ho během pronásledování křesťanů za císaře Décia (249 - 251) chtěl udat, že je křesťan. Naštěstí se to příští velký světec a poustevník včas dozvěděl a „
utáhl se do hor Egypta nedaleko Rudého moře. Zde našel svůj nový domov v jeskyni, kde žil úctyhodných 91 let. Oblékal se do palmových listů a jeho potravu tvořily datle a chléb, který mu každý den přinášel krkavec. Těsně před smrtí ho navštívil poustevník svatý Anton Veliký (251 – 356), který také žil v Thébské poušti a kterému Bůh ve vidění odhalil existenci svatého Pavla. Jejich setkání bylo symbolem jednoty dvou velikánů poustevnického života... První dvě poustevnické komunity inspirované životem svatého Pavla Thébského vznikly v Uhersku již ve 13. století. V roce 1308 kardinál Gentilis, legát papeže Klementa V. (1305 – 1314) schválil paulínům jménem Svatého stolce Reguli svatého Augustina a tím oficiálně potvrdil Řád svatého Pavla Prvního Poustevníka.“ (4)
Svatý Antonín Poustevník (Opat), rodák z Kome v Egyptě, prožil podobný život jako sv. Pavel Thébský, se kterým se svatý Antonín Poustevník osobně znal. I když se tento světec narodil v bohaté rodině, po čase se rozhodl vést poustevnický život v modlitbě, sebezapírání a v manuální práci. Dlouhou dobu žil ve skalní jeskyni, která se nacházela v Libyjské poušti, a později se odstěhoval do vrchů v oblasti mezi Rudým mořem a řekou Nil.
Tento poustevník se však nedistancoval od lidské společnosti, ale ochotně pomáhal těm, kteří byli v ohrožení. Během pronásledování křesťanů za císaře Maximina Dazy začátkem 4. století posiloval pronásledované a uvězněné křesťany v Alexandrii. Později, už ke konci svého života, opustil na prosbu alexandrijského biskupa sv. Atanáše svou samotu, aby sv. Atanášovi pomohl v boji proti bludu arianismu.
Sv. Anton Poustevník „
sám nezaložil žádnou mnišskou instituci a pro své učedníky nenapsal žádná pravidla... To, co se později označovalo za pravidla svatého Antona, byl pouze souhrn rad a pokynů, převzatých většinou ze životopisu svatého Antona, který napsal kolem roku 370 svatý Atanáš.“ (5)
Z Egypta se šířilo křesťanství po africkém kontinentu dvěma směry: podél Nilu směrem na jih a podél pobřeží severní Afriky západním směrem. Od začátku 3. století se křesťanství rozvíjelo také v Kartágu. Zdejší křesťané byli známí jako „nazaréni“. Vládou Konstantina Velikého (306-337) začíná období tří století vzkvétajícího křesťanství v severní Africe, které ukončila až arabská invaze v 7. století. (6)
Severoafrická církev se proslavila osobnostmi křesťanské patristiky, jako jsou Tertulián († 240), Cyprián († 258) a Augustin (354-430). Tyto osobnosti významně přispěly k rozvoji křesťanské teologie.
Pronásledování severoafrických křesťanů římskými císaři ve 3. století způsobilo utrpení a smrt mnoha mučedníků. Byly mezi nimi i ženy sv. Perpetua a sv. Felicita, patřící „
mezi svaté, kteří zanechali trvalou památku jak v lidové úctě, tak v církevní spisbě (literatuře)
a nakonec i v liturgii, kde se jejich jména dostala do kánonu mše svaté.“ (7)
Mučednickou smrtí však zemřel i kartaginský biskup sv. Cyprián a mnozí další muži, jejichž mučednická krev se stala semenem nových křesťanů. Církev v severní Africe dosáhla v prvních staletích své existence pozoruhodných úspěchů. Historie dokonce zaznamenala i tři svaté papeže z Afriky. Byly to sv. Viktor I. (189/190–198/201), sv. Miltiades (311–314) a sv. Gelasius I. (492-496).(8)
Slibný rozvoj křesťanství severní Afriky však měl jen dočasné trvání. V 7. století začala severoafrické křesťanství ohrožovat invaze muslimských Arabů, kteří postupem času ovládli celou severní Afriku a způsobili postupný zánik Církve na tomto území. Je však třeba konstatovat, že zánik Církve v severní Africe nelze připisovat jen islámské invazi, ale i vnitřním rozporům v Církvi, které způsobilo především heretické učení donatistů. Dílo zkázy dokonali severoafričtí Vandalové, kteří krutě pronásledovali křesťany severní Afriky. (9)
Kromě severní Afriky se však křesťanství šířilo i v jiných oblastech afrického kontinentu. Již v 5. století se křesťanství rozšířilo z Egypta směrem na jih podél Nilu do Núbie, nacházející se v oblasti středního Nilu. Zde křesťanství existovalo ještě dalších osm století jako dominantní náboženství, ovlivňující kulturu a společenský život. V období let „
750 - 1050 byla Núbie prosperujícím křesťanským královstvím. Jeho zánik začal v roce 1315, kdy islámští mamelukové dosadili za núbijského krále prince, který předtím konvertoval k islámu.“ (10)
Bohužel, Církev v Núbii, zpočátku pravověrná, byla postupem času zasažena herezí a stala se monofyzitskou. Hereze monofyzitismu vznikla jako reakce na herezi nestorianismu, pojmenovanou podle cařihradského patriarchy Nestoria, který učil, že dvě Kristovy přirozenosti, božská a lidská, nebyly v našem Spasiteli spojeny v jednu osobu. Proto Nestorius „
ve svých kázáních upíral Marii titul ‘Bohorodička’, protože Maria prý porodila jen člověka Ježíše.“ (11)
Nestoriovo učení však Církev zavrhla na všeobecném církevním koncilu v Efesu v roce 431, kde byla vyhlášena platnost titulu Bohorodička pro Pannu Marii, matku Spasitele Ježíše Krista.
Efezský koncil sice potvrdil platnost titulu Bohorodička pro Pannu Marii, nevyřešil však zdlouhavé teologické spory, týkající se spojení božství a lidství v Ježíši Kristu.
Přímou reakcí na šíření nestorianismu byla hereze monofyzitismu, kterou začal hlásat mnich Eutyches z alexandrijské teologické školy, rozhodný odpůrce nestorianismu. Eutyches chtěl zdůraznit Kristovo božství, ale nakonec upadl do opačného extrému a zpochybnil Kristovu lidskou podstatu. Učil, že po spojení božské a lidské přirozenosti zůstala už jen božská přirozenost Ježíše Krista. Jenže „
tím bylo zpochybněno Ježíšovo lidství a zároveň vlastní podstata jeho vykupitelského díla a tajemství spásy. Eutychovo učení bylo nazváno monofyzitismem (jedna přirozenost = fysis v Kristu).“ (12)
Zdlouhavé teologické spory, týkající se dvou přirozeností Ježíše Krista v jedné osobě vyřešil všeobecný církevní koncil v Chalcedonu v roce 451. Na tomto koncilu byl přijat text kristologického dogmatu, který učí „
vyznávat jednoho a téhož Krista, Syna,
Pána, Jednorozeného ve dvou přirozenostech bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení, nikdy nezanikla odlišnost přirozeností jejich sjednocením, ale zůstaly zachovány vlastnosti obou přirozeností, které se sbíhají v jedné osobě a jedné hypostáze. Ne rozděleného nebo rozloučeného na dvě osoby, ale jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha, Slovo, Pána Ježíše Krista...“ (13)
Četné hereze způsobily raně křesťanské církvi větší škody, než invaze muslimských Arabů. Rozhodujícím faktorem totiž často nebyla síla muslimů, ale slabost rozděleného křesťanství. Jak uvádí Bučko, ke vzniku a triumfálnímu rozmachu islámu přispěla i některá selhání křesťanů v té době, především nejednotnost křesťanů, způsobená herezemi nestorianismu, monofyzitismu, atp.
Křesťanství oslabovalo i politické rozdělení tehdejších křesťanů, ze kterých někteří byli připoutáni k Byzantské říši, jiní k Perské říši, či Etiopii. A problémem byla nakonec i skutečnost, že arabské kmeny v době vzniku islámu neznaly Bibli, protože v té době neměly k dispozici arabský překlad Písma svatého, ačkoli již tehdy existoval syrský, perský, koptský a jiné překlady Bible. (14)
Křesťanství se v té době nerozvíjelo jen na severu Afriky a v Núbii, ale také v Etiopii na východě Afriky, kam podle tradice přinesl křesťanství apoštol Matouš. Do Etiopie se přes Rudé moře "
dostali lidé semitského typu, kteří kolem 5. století před Kr. ve městě Aksum a jeho okolí založili království. Od poloviny 4. století po Kr. se v Aksumském království ujímalo křesťanství, které se prosadilo nejprve na královském dvoře." (15)
Etiopské křesťanství však začalo v 15. století upadat pod náporem arabského islámu a tato země „
byla po roce 1637 pro Evropany zavřená.“ (16)
(pokračování)
Odkazy k textu:
1) Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 325)
2) Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 325)
3) srov. Ondruš, R.:
Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých, s. 533)
4)
Pustovnícki borci: svätí Pavol Tébsky a Ján Chatrčník
5) Ondruš, R.:
Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých, s. 32
6) srov. Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 325
7) Ondruš, R.:
Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy Svätých, s. 91
8) srov. Judák, V.:
Pápeži v dejinách, s. 122-124
9) srov. Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 325-326
10) Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie., s. 326
11) Fischer-Wollpert R.:
Malý teologický slovník. Přehled papežů, s. 107
12) Fischer-Wollpert R.:
Malý teologický slovník. Přehled papežů, s. 104
13) Paločko, Š.:
Teológia dogmy Chalcedonského koncilu, s. 140
14) porov. Bučko, L.:
Misijná a charitatívna činnosť, s. 107
15) Bučko, L.:
Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 326
16) Kumor, B.:
Cirkevné dejiny: Novovek obdobie absolutizmu a osvietenstva, s. 142
Vyšlo také na:
http://www.priestornet.com/2026/01/katolicka-cirkev-v-afrike-vcera-dnes.html
