Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





RYGAL VOJTĚCH * 10.4. 1910, Hulín + 27.3. 1948, u Aše
Narodil se v Hulíně na Kroměřížsku do rodiny drobného zemědělce. Od mládí ministroval a vyrůstal pod vlivem výrazné kněžské osobnosti, hulínského faráře P. Alberta Jadrníčka, který ho mimo jiné nadchl pro skauting. V letech 1921-1927 absolvoval prvních šest ročníků středoškolského studia na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, od septimy pak pokračoval na kroměřížském státním reálném gymnáziu, kde v červnu 1929 složil maturitu. Poté se podle vzoru P. Jadrníčka rozhodl zasvětit život poslání kněze a vstoupil do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. Na tamní Cyrilometodějské fakultě absolvoval první tři ročníky studia, další dva roky ( 4 semestry) pokračoval na bohosloveckém učilišti v Brně a studium dokončil opět v Olomouci. Kněžské svěcení přijal 5.7. 1934 z rukou arcibiskupa Leopolda Prečana.

Na své první místo nastoupil jako kooperátor do farnosti Pavlovice u Přerova. Pobyl zde jen několik týdnů a poté absolvoval v Praze a Brně vojenskou službu ( říjen 1935-únor 1936). V březnu 1935 byl ustanoven za kooperátora v Bystřici pod Hostýnem, kde pak působil osm let. Od roku 1943 sloužil ve stejné funkci ve farnosti Náklo u Litovle. Po druhé světové válce nastoupil v roce 1946 na farní úřad v Holešově, kde jako katecheta učil náboženství na obecné a měšťanské škole. Mezi mladý lidmi si brzy získal velkou oblibu. Byl aktivním sportovcem (hrával především kopanou, házenou a stolní tenis), významně se angažoval ve skautském hnutí, působil jako vzdělavatel holešovské jednoty Orla, byl agilním dopisovatelem katolického tisku.

Po únorovém převratu, znechucený politickým vývojem v zemi a prvními zásahy proti Orlu, neskrýval ani na veřejnosti své kritické názory vůči komunistickému režimu. V březnu 1948, bezprostředně poté, co mu státní orgány zakázaly vyučovat na školách, se rozhodl odejít do emigrace. Spojil se v té věci s bývalým československým vojákem ze západní armády, svým dobrým známým, Karlem Bednaříkem, kterého koncem února tajně a beze svědků oddal s jeho snoubenkou Andělou Hejníkovou v holešovském kostele. Přidali se k nim i další západní vojáci, bratři Miloslav a Jaroslav Kratochvílovi, kteří se svými blízkými rovněž připravovali útěk do zahraničí. P. Rygal odjel z Holešova 23.3. 1948, aniž by o svých záměrech někoho informoval. S dalšími členy skupiny se na Velký pátek 26.3. sešel v Aši a hned v noci je měly dvě tamní německé převaděčky za úplatu 35 000 Kč převést přes hranici. Krátce po půlnoci se skupina 5 mužů a 4 žen, vedena právě Karlem Bednaříkem, pokusila přejít hranice do Německa v prostoru Aš – Selb. V momentě, kde přecházeli železniční trať, zakopl někdo z nich o dráty na stahování závor a upozornil tak pohraniční hlídku Sboru národní bezpečnoti (SNB), která na prchající zahájila palbu ze samopalu. Prvním dvěma ze skupiny, Miloslavu Kratochvílovi a jeho kolegovi Machkovi, se přes otevřenou louku podařilo doběhnou za hraniční kameny, avšak P. Rygal byl smrtelně zraněn. Další z uprchlíků zalehli na zem a doufali, že se o to pokusí po uklidnění situace. Při prohledávání terénu je však příslušníci SNB odhalili a zadrželi. Byli to právě Karel Bednařík se svoji ženou a Jaroslav Kratochvíl. Jediným, kdo z této skupiny zahynul, byl P. Vojtěch Rygal; podle úředního záznamu SNB v Aši byl zastřelen půl hodiny po půlnoci 27.3. 1948 za železniční tratí na louce u pily Lauer a Weigel. Stal se tak první kněžskou obětí po nástupu komunistů v únoru 1948.



Osobní vzpomínku na tento neúspěšný pokus o přechod hranic zanechal plukovník Karel Bednařík: Hned 27.2. 1948 za mnou přišla předsedkyně odborového hnutí a řekla mi, že v továrně končím. Rozhodl jsem se k útěku do Anglie. Dva dny předtím jsme měli s Andělou svatbu v holešovském kostele. Naše sedmičlenná skupina, ve které byl kromě nás dvou také můj dobrý známý, místní katecheta a vzdělavatel Orla pater Rygal, měla domluvený tajný přechod hranic nedaleko Aše. Dojeli jsme tam a na Velký pátek v noci jsme se vydali na cestu. Měsíc byl v úplňku, viditelnost skoro jak ve dne. Nakonec nás převáděly dvě Němky, které nám řekly: „My teď půjdeme napřed a vy se vydejte za námi v padesátimetrovém odstupu.“ Nevěděli jsme, že je to estébácká past. Dva z naší skupiny asi něco vytušili, rychle se rozběhli k hranici a podařilo se jim přejít. V tu chvíli začala bez vyzvání střelba. Patera Rygala na místě zastřelili. My jsme byli až na konci skupiny, a tak jsme padli k zemi. Po chvíli nás ale našli a přitáhli k umírajícímu knězi. Estébák na mě zařval: „Kdo jste?“ Odsekl jsem mu: „Ministerský předseda!“ Několik měsíců jsme pak byli zavřeni v Chebu….

Podrobně popsal Karel Bednařík dramatické okolnosti, které jeho skupinu provázely, při pokusu překročit hranici, ve svých vzpomínkách. Zmiňuje zde i brutální chování příslušníků SNB vůči umírajícímu P. Rygalovi: Před půlnocí z Velkého pátku na Bílou sobotu jsme se s převaděčkami vydali směrem k nedaleké hranici. Za městem jsme museli přejít přes železniční trať a pak asi 100 metrů přes louku k hranici. Byla jasná měsíční noc. Při přechodu trati někdo z naší skupiny nešťastnou náhodou zakopl o dráty na stahování závor, což v nočním tichu způsobilo silné zařinčení. V tom okamžiku byli Machek, P. Rygal a ještě jeden člen skupiny na louce. Hluk upozornil hlídky, které byly patrně blízko a začaly bez vyzvání střílet ze samopalu. Střelba přivolala další posily. A já si uvědomil, že vběhnout na louku by znamenalo sebevraždu. Proto jsme zalehli u živého plotu a doufali, že po uklidnění situace ve vhodný okamžik přeběhneme. Co se předtím odehrálo na louce jsme nevěděli. Esenbáci pak ale pročesávali celé okolí a tam nás našli. Vedli nás s rukama nahoře k ležícímu tělu, a když se nás ptali, jestli byl mezi námi kněz, uvědomil jsem si, že zastřelili P. Vojtěcha. Když jsem viděl, jak tyto lidské zrůdy kopou do umírajícího, ještě se hýbajícího těla kněze, pocítil jsem nepopsatelnou nenávist k esenbákům. Vždyť to byla sprostá vražda.

Státní úřady povolily převézt tělo P. Rygala do rodného Hulína, kde byl 2.4. 1948 po zádušní mši svaté v kostele sv. Václava pohřeben do rodinné hrobky na hulínském hřbitově. Přes všechna opatření StB se posledního rozloučení s ním zúčastnilo velké množství věřících a duchovních a jeho pohřeb byl vnímán jako politický protest proti komunistickému režimu. Očitý svědek, Ing. František Rýznar, popsal tuto událost následovně: Pohřeb se kon 2.4. 1948 z jeho rodného domu v Palackého ulici. Bílou rakev pokrytou kněžským ornátem s kalichem nesli jeho hlučínští vrstevníci a omladina, doprovázeni družičkami. Celebrovali tři kněží a ostatní šli v průvodu. Bylo mi ctí, že jsem mohl při pohřbu ministrovat. Pohřeb samotný, to byla obrovská manifestace hulínského obyvatelstva. Z velké části to byli zemědělci a sedláci, mezi něž patřili i Vojtěchovi rodiče. Z domu smutku šel smuteční průvod ulicemi Palackého, vrchlického Stojanovou na náměstí a odtud do kostela. Po obřadech v kostele pak přes náměstí ulicí Poštovní a Záhlinickou na místní hřbitov. Otce Vojtěcha uložili do rodinné hrobky…

V katedrále sv. Václava v Olomouci je P. Vojtěch Rygal připomenut na pamětní desce, věnované obětem obou světových válek a komunismu z řad kněží olomoucké arcidiecéze, kterou na Zelený čtvrtek 13.4. 2017 požehnal arcibiskup Jan Graubner.