Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





SCHNEEWEIS STANISLAV * 35.5. 1905, Chobyně + 30.12. 1962, Boskovice
Pocházel z malé vsi Chobyně, která je nyní součástí obce Šubířov a leží nedaleko Konice na severním okraji Drahanské vrchoviny. Narodil se do rodiny rolníka Jana Schneeweise a jeho ženy Marie, narozené Navrátilové, které provozovali také hostinskou živnost, a byl druhorozený ze čtyř sourozenců- měl dva bratry a sestru. V roce 1917 rodiče vyslali dvanáctiletého Stanislava do arcibiskupského malého (chlapeckého) semináře do Kroměříže, kde studoval na zdejším arcibiskupském gymnáziu. Po maturitě nastoupil na podzim 1924 do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. Během studií se aktivně zapojil do činností několika kroužků, zejména Mariánské družiny, a byl předsedou Stojanovy literární jednoty bohoslovců. Poté, co absolvoval pětileté teologické studium, ho 5.7. 1929 olomoucký arcibiskup Leopold Prečan vysvětil na kněze.

Po návratu z bohoslovecké poutě do Říma nastoupil v srpnu 1929 na místo kooperátora (kaplana) ve Slušovicích u Zlína, kde také po určitý čas farnost spravoval jako administrátor. Po pěti letech byl 25.8. 1934 jmenován kooperátorem v Olomouci – Hodolanech, později se stal zdejším farářem a sloužil zde šestnáct let až do svého zatčení. Vedle pastoračních povinností učil náboženství na místní občanské i měšťanské škole a na škole pro výchovu farních sester a laických katechetek v Přerově. Zastával funkci předsedy okresní Charity pro město Olomouc, byl ředitelem Arcidiecézní katolické akce a členem výboru několika arcidiecézních sdružení. Věnoval se i literární a publikační činnosti – napsal spis Hodolany farnosti (1940), Kronika rodiny Jana Schweeweise z Boskovic L.P. 1624-1960 a řadu textů především o liturgii. Byl rovněž znalcem a propagátorem uměleckého mezinárodního jazyka esperanto.

S nástupem nového olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy v květnu 1948 patřil jako děkan Velkobystřického děkanátu, arcibiskupský konzistorní rada a představitel několik církevních institucí v arcidiecézi ke členům jeho nejužšího poradního grémia. Když mons. Matocha v červnu 1948 zřídil při arcibiskupském ordináriu v Olomouci pastorační referát ve snaze přizpůsobit metody pastorace novým potřebám doby, do jeho čela postavil právě P. Schneeweise. Spolu s ředitelem kanceláře tohoto referátu P. Brunem Sklenovským a vedoucími jednotlivých odborů se intenzivně podílel na koordinované pastorační strategii, jejímž cílem bylo oživit náboženský život křesťanských laiků a více je zapojit do života církve v arcidiecézi. V době narůstajícího tlaku státních orgánů v roce 1949 se pak významně podílel na zpracování, rozmnožování a distribuci pastýřských listů.



Dne 2.8. 1950 po poledni ho na hodolanské faře zatkla Státní bezpečnost. Do počátku března 1952 byl držen v krajské věznici v Olomouci a poté následovala soudní vazba v Praze na Pankráci. Žaloba mu kladla za vinu, že v kostele četl pastýřské listy a vatikánský exkomunikační dekret proti státní Katolické akci, že jako předseda pastoračního referátu rozesílal státem neschválené tiskoviny a propůjčil farní kancelář k rozmnožování pastýřských listů. Byl souzen v největším procesu s tzv. pomocníky biskupů, označeném jako „Kosatík a spol.“, který se od 28. do 30. dubna 1952 konal před Státním soudem v Praze. Mezi 16 souzenými, kteří pocházeli převážně z olomoucké arcidiecéze, byl jediným duchovním a pro zločin velezrady byl odsouzen 11 letům vězení, propadnutí celého jmění a ztrátě čestných práv občanských na 10 let po odpykání trestu. Výkon trestu nastoupil 11.8. 1952 ve Valdicích u Jíčína a poté od 24.3. 1953 prožil sedm let ve věznici na Mírově. Jeho spoluvězni vzpomínali, jak se navzdory vlastním fyzickým obtížím choval statečně, byl morální posilou pro ostatní a vždy projevoval velkou víru a důvěru v Boha. Dlouholeté věznění se velmi negativně projevilo na jeho zdraví. Trpěl chorobami dýchacího a krevního ústrojí a zažívání. Ve vězení se musel podrobit operaci nádoru na čele a akutního zánětu slepého střeva. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu byl 25.4. 1960 převezen do vězeňské nemocnice v Brně – Bohunicích a na amnestii se 10.5. 1960 konečně dostal na svobodu.

Vrátil se s těžce poškozeným zdravím a útočiště nalezl u své matky a v rodině bratra v Boskovicích. Nedostal státní souhlas k vykonávání kněžské služby a marně hledal nějaké zaměstnání, nakonec byl převeden do invalidního důchodu. Po roce ho v červenci 1961 postihl srdeční infarkt, načež pobýval šest týdnů v boskovické nemocnici. Bezprostředně po druhém infarktu 30.12. 1962 pak ve svých 57 letech zemřel. Hned po novém roce byl 3.1. 1963 pohřben do rodinné hrobky v Bosovicích vedle svých rodičů a členů rodiny.

P. Stanislav Schneeweis byl rozhodnutím krajského soudu v Ostravě z 2.7. 1969 soudně plně rehabilitován. Prosté verše P. Stanislava Schneeweise, vzniklé ve vyšetřovací vazbě, které byly citovány při soudním přelíčení a označeny za projev náboženské naivity, jsou výrazem jeho hluboké víry a pokorné odevzdanosti: Co sešle Bůh, nes tich a rád, / a ptej se, co chce od tebe. / Bůh nemíní Tě sužovat, / on křížem vodí do nebe.