Přinášíme závěr článku K. Dučáka mapujícího historii vzniku mariánských titulů, které dokládají a popisují úlohu Panny Marie a svědčí o úctě k ní.
Vyjadřuje, že žádný mariánský titul nemůže postavit Pannu Marii na úroveň jejího Syna, což však nevylučuje její spoluúčast na vykupitelském díle Pána Ježíše. To je realita, kterou titul Spoluvykupitelka vyjadřuje.
1. část článku najdete zde
Karol Dučák:
II. Vatikán precizně definoval spoluvykupitelskou misi Panny Marie,
sám však nevyhlásil páté mariánské dogma
- 2. část
V křesťanském novověku se rozšířily jiné tituly Panny Marie. Svátek Marie Pomocnice křesťanů byl v Katolické církvi ustanoven v roce 1815 papežem Piem VII. (1800-1823), ale úcta k Panně Marii pod titulem
Pomocnice křesťanů se v Evropě rozšířila mnohem dříve.
V 15. a 16. století nebezpečně ohrožovala křesťanskou Evropu agresivní rozpínavost Osmanské říše, proto Evropané hledali nadpřirozenou pomoc. Když došlo 7. října 1571 k triumfálnímu vítězství křesťanského loďstva nad početnější flotilou Osmanské říše v námořní bitvě u Lepanta, začali křesťané vzývat Pannu Marii jako Pomocnici křesťanů. Tehdejší papež Pius V. (1566-1572) připsal zásluhy na tomto triumfu Panně Marii a na počest tohoto vítězství křesťanství nad Osmanskou říší zavedl Pius V. v Katolické církvi „
Slavnost svatého růžence.“[16]
V roce 1573 papež Řehoř XIII. (1572-1585), který se stal hlavou Katolické církve po smrti Pia V., ustanovil svátek Panny Marie Růžencové na 7. října, tedy na den výročí vítězné bitvy u Lepanta. Úcta k Panně Marii Pomocnici se nejvíce rozšířila „
v Bavorsku a Rakousku... Papež Pius VII. (1800-1823), propuštěn z Napoleonova zajetí 10.3.1814, zavedl v r. 1815 svátek Marie Pomocnice křesťanů (šiřitelem svátku se stal Jan Bosco, †1888). Pius VII., velký mariánský ctitel, zavedl v r. 1806 pojmenování Rozdělovatelka všech milostí.“ [17]
V 19. a 20. století přibyly další tituly Panny Marie. Papež Pius IX. (1846-1878), který se nesmazatelně zapsal do dějin 8. prosince 1854 vyhlášením dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie, nazval Pannu Marii „
Obnovitelka rodičů (rodiče, které bylo třeba obnovit, jsou Adam a Eva) a Usmiřitelka světa.“ [18]
Papež Lev XIII. (1878-1903) byl velký mariánský ctitel a vydal úctyhodný počet mariánských encyklik. V encyklice
Octobri mense, vydané v září 1891, Lev XIII. píše, že nic z toho nesmírného pokladu Boží milosti, který Pán přinesl, odkdy byly milost a pravda stvořeny skrze Ježíše Krista, nám nemůže být uděleno jinak, než „
skrze Marii.“ [19]
V encyklice
Adiutricem populi, vydané v září 1895, papež Lev XIII. napsal, že Panna Maria, která byla spolupracovnicí při uskutečňování vykoupení lidstva, bude navždy udělovat milosti, plynoucí z našeho vykoupení, „
skrze téměř bezmeznou moc, která jí byla udělena...“ [20]
Papež Pius X. (1903-1914) pokračoval v díle svých předchůdců a také on připomínal spoluúčast Panny Marie na Kristově díle vykoupení světa. V encyklice
Ad diem illum z února 1904 papež Pius X. upozorňuje na to, že život a dílo Matky a Syna nebyly nikdy odděleny. [21]
Mezi Kristem a Pannou Marií existovala jednota utrpení a záměru a prostřednictvím společenstva bolestí a vůle mezi Matkou a Synem si Panna Marie „
zasloužila stát se nejdůstojnější obnovitelkou ztraceného světa (Eadmeri Mon.
De Excellentia Virg, Mariae, c. 9.),
a tedy rozdělovatelkou všech darů, jež nám Ježíš získal svou smrtí a prolitou krví.“ [22]
Papež nepopírá, že všechny tyto dary byly získány Kristovou smrtí na kříži a že sám Kristus je svou mocí jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, takže Matce Boží nepřipisujeme moc vytvářet nadpřirozenou milost, která patří pouze Bohu. Ale pro společenství bolestí a utrpení Matky se Synem, bylo této vznešené Panně dáno, aby byla nejmocnější prostřednicí a orodovnicí celého světa se svým jednorozeným Synem. A „
protože ona převyšuje všechny ve svatosti a sjednocení s Kristem, a protože byla Kristem vybrána, aby byla jeho spolupracovnicí v díle vykoupení lidstva, získává pro nás de congruo, jak se říká, to, co Kristus získává pro nás de condigno.“ [23]
Papež Benedikt XV. (1914-1922) v apoštolském listu
Inter sodalicia z roku 1918 zdůrazňuje, že Panna Maria trpěla a téměř zemřela se svým trpícím a umírajícím Synem, přičemž se zřekla svých mateřských práv a obětovala Syna Boží spravedlnosti, takže „
můžeme právem říci, že spolu s Kristem vykoupila lidstvo.“ [24]
Titul
Spoluvykupitelka nebyl sice v Katolické církvi nejrozšířenější, protože frekventovanější byly jiné tituly Panny Marie, avšak tento titul oficiálně používali papeži ve 20. století.
Patřil k nim i papež Pius XI. (1922-1939), který bulou „
Quod nuper – z příležitosti 1900. výročí vykoupení lidstva – prohlásil r. 1933 za mimořádný Svatý rok. Při jeho ukončení zdůraznil záslužné obětování Marie: ‘
Ó, Matko zbožnosti a milosti, která stála jako Spoluvykupitelka při svém nejsladším Synu, trpíce s ním, když završil vykoupení lidského pokolení na oltáři kříže..., ochraň nás, vroucně tě prosíme, a rozmnožuj den co den vzácné ovoce jeho vykoupení a spoluutrpení jeho matky’ (L´Osservatore Romano 29.-30.4.1935).“ [25]
Papež Pius XII. (1939-1958), který byl zvolen na Petrův stolec v roce 1939 po smrti svého předchůdce Pia XI., byl také velký mariánský ctitel. Ve své encyklice
Mystici corporis z roku 1943 Pius XII. prohloubil myšlenky Benedikta XV. z apoštolského dopisu
Inter sodalicia o obětování mateřských práv Panny Marie, když napsal, že Panna Maria, „
jsouc prosta všeho,
ať osobního, ať dědičného hříchu a vždy co nejúžeji se svým Synem spojena, obětovala jej na Golgotě věčnému Otci zároveň s obětí svých mateřských práv a mateřské lásky. Obětovala jej jako nová Eva za všecky dítky Adamovy, poskvrněné jeho žalostným pádem.“ [26]
Mariánský titul Spoluvykupitelka běžně používalo několik papežů. Zmiňoval se také oficiálně „(ve třech případech: 13.5.1908; 26.6.1913; 22.1.1914). V běžném učení (bez zaangažování neomylnosti) jej použili papežové Pius X. (1903-1914), Pius XI. (1922-1939) a Jan Pavel II. (1978-2005). Jan Pavel II. jej použil... v proslovu v Mariánské svatyni Alborada, v Ekvádoru 31.1.1985 (L´Osservatore Romano, 11.3.1985).“ [27]
Papež Jan Pavel II. mluvil o Panně Marii Spoluvykupitelce poměrně často. V plném rozsahu to potvrzuje Magnificat Slovakia, uvádějíce několik případů, při kterých Jan Pavel II. výslovně použil titul Spoluvykupitelka. Například otec biskup Pavel Hnilica ve své homilii 3. srpna 1997 v Litmanové řekl: „
Papež Jan Pavel II. se vyjádřil alespoň šestkrát o Marii Spoluvykupitelce, při některých vyjádřeních jsem byl přítomen osobně.“ [28]
Tentýž zdroj uvádí i další případy použití titulu Spoluvykupitelka papežem Janem Pavlem II.
Bylo to na generální audienci 8. září 1982, v proslovu před modlitbou Anděl Páně 4. listopadu 1984 v Aronu, rodišti sv. Karla Boromejského, atd." [29]
Přitom „
není známo, že by se papež Jan Pavel II. někdy vyjádřil, že Panna Maria není Spoluvykupitelka.“ [30]
Po druhé světové válce se v Katolické církvi začalo formovat poměrně silné hnutí, požadující vyhlášení pátého mariánského dogmatu s tituly Spoluvykupitelka a Prostřednice všech milostí. V tomto ovzduší se konal Druhý vatikánský koncil (dále jen DVK), který věnoval mimořádnou pozornost aktivní spolupráci Panny Marie při vykupitelském díle Ježíše Krista a vykonal v tomto směru gigantické dílo. Je nezpochybnitelným faktem, že II. Vatikán věnoval místu Panny Marie v Božím plánu spásy lidstva více pozornosti než kterýkoli jiný ekumenický koncil v celých dějinách Katolické církve. Koncilní otcové vyhradili Panně Marii poměrně rozsáhlou osmou kapitolu v dogmatické konstituci o Církvi
Lumen Gentium. DVK záměrně spojil mariologii (nauku o Panně Marii) s ekleziologií (naukou o Církvi). Koncilní otcové představují Pannu Marii nejen jako Matku Božího Syna, ale také jako excelentní členku Kristovy církve a její archetyp, vzor.
Papež Pavel VI. zavedl během trvání koncilu dne 23.11.1964 nový mariánský titul
Matka Církve, vyplývající „
z úplného spojení Matky se Synem, které se projevuje od početí až do jeho smrti. Maria právě na Letnice speciálně začíná mateřské poslání v Církvi (srov. Sk 1, 14; 2, 1-4, 42; 4, 32),
které jí svěřil umírající Boží Syn (Jan 19, 26-27)“ [31]
Postoj papeže Pavla VI. ovlivnil i znění konstituce
Lumen Gentium. Uvádí se v ní například, že Bohorodička „
je obdařena tím nejvyšším úkolem a důstojností, že je rodička Božího Syna, a proto i milovaná dcera Otce a svatyně Ducha svatého. Tímto vynikajícím darem milosti daleko předčí všechny jiné tvory nebeské i pozemské. Zároveň však je spojena se všemi lidmi v Adamově potomstvu, kteří potřebují spásu...“ [32]
V konstituci se uvádí i to, že Panna Maria „
se stala naší matkou v řádu milosti.“ [33]
A v konstituci se také píše, že „
Blahoslavená Panna darem a úkolem božského mateřství, jímž je spojena se svým Vykupitelem a svými jedinečnými milostmi a dary je také v těsném spojení s Církví. Jak učil už sv. Ambrož, Bohorodička je vzor Církve...“ [34]
Pozdější papež Jan Pavel II. (1978-2005) svěřil dne 8. října 2000 „
do ochrany Matky Boží – Matky Církve třetí křesťanské tisíciletí.“ [35]
Záměr zařadit mariologii jako celou, samostatnou kapitolu do konstituce
Lumen Gentium, centrálního dokumentu DVK, byl sám o sobě bezprecedentním historickým rozhodnutím. Bylo to poprvé v dějinách Katolické církve, co ekumenický koncil představil tak komplexní syntézu katolické nauky o místě Matky Boží v tajemství jejího Syna a jeho Církve. Přitom tato mariánská kapitola konstituce
Lumen Gentium v plném rozsahu čerpá z Písma svatého a celého učení Katolické církve před DVK.
Je sice pravda, že II. Vatikán se cíleně vyhýbal používání „
termínu Spoluvykupitelka z pastoračních a ekumenických důvodů, ale potvrdil podstatu nauky.“ [36]
Vždyť Panna Maria „
tím, že Krista počala, zrodila, živila, představila v chrámě Otci a trpěla se svým synem umírajícím na kříži, zcela zvláštním způsobem spolupracovala na díle Spasitelově poslušností, vírou, nadějí a vroucí láskou pro obnovení nadpřirozeného života duší.“ [37]
V konstituci
Lumen Gentium se také píše:
„
Mariino mateřství v plánu milosti trvá neustále od okamžiku souhlasu, který s vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem, až do věčného dovršení spásy všech vyvolených. Když byla vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. [38]
Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti. Proto je blahoslavená Panna vzývána v Církvi jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice. To je však třeba chápat tak, že se tím důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista nic neubírá a nic nepřidává.[39]
Žádný tvor totiž nemůže být nikdy kladen na jednu rovinu s vtěleným Slovem a Vykupitelem.“ [40]
Tím dal koncil jasně najevo, že
žádný mariánský titul nemůže postavit Pannu Marii na úroveň jejího Syna, Boha i člověka zároveň. Toto však nijak nevylučuje spoluúčast Panny Marie na vykupitelském díle Pána Ježíše. DVK „
potvrdil jedinečnou spoluúčast a spoluutrpení, čímž uznal teologickou realitu, kterou titul Spoluvykupitelka vyjadřuje.“ [40]
Je nezpochybnitelným faktem, že koncil doslova vydláždil cestu k vyhlášení pátého mariánského dogmatu, i když sám dogma nedefinoval. Co bránilo všem papežům po DVK vyhlásit páté mariánské dogma? Vždyť poslední dva ze všech čtyř dosud vyhlášených mariánských dogmat vyhlásili papežové Pius IX. a Pius XII.! Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie vyhlásil 8. prosince 1854 Pius IX. a dogma o nanebevzetí Panny Marie vyhlásil 1. listopadu 1950 Pius XII. Proč žádný z papežů po DVK nevyhlásil páté mariánské dogma? Obávali se snad pokoncilní papeži možného rozkolu v rozbouřené Katolické církvi po II. Vatikánu? Možné to je.
Ale ať už je to jakkoli, nic ještě není ztraceno! Nezapomínejme na to, že mezi vyhlášením prvního a druhého mariánského dogmatu uběhlo 218 let, mezi vyhlášením druhého a třetího mariánského dogmatu uplynulo dokonce až 1205 let a mezi vyhlášením třetího a čtvrtého mariánského dogmatu uběhlo 96 let.
Prohlášení každého dogmatu mělo vlastní dlouhý vývoj. Katolická církev nikdy nespěchala s vyhlašováním dogmat a tato opatrnost nemohla být nikdy na škodu. Například dogma o neposkvrněném početí Panny Marie bylo vyhlášeno v roce 1854 až po zdlouhavých diskusích, trvajících několik staletí.
Není tedy důvod pochybovat o tom, že jednoho dne některý z papežů v budoucnu vyhlásí tak dlouho očekávané páté mariánské dogma. Co když právě současný papež Lev XIV., který se zatím jeví jako opatrný papež, nakonec dospěje k odvážnému rozhodnutí vyhlásit páté mariánské dogma? To ví jen Pán. Jenže my všichni, zasvěcené osoby i laici, k tomu můžeme rozhodujícím způsobem přispět svými modlitbami, obětováním mší svatých na tento úmysl a mnoha jinými aktivitami. Pokud budou široké masy katolíků světa svorně Boha o něco prosit, Bůh nám to splní. Na to nikdy nezapomínejme.
Karol Dučák
Poznámky k textu:
16. Fischer-Wollpert R.:
Malý teologický slovník. Přehled papežů, s. 263.
17. Chovanec, M.:
Mariológia (Náuka o Panne Márii), s. 101-102.
18. Chovanec, M.:
Mariológia (Náuka o Panne Márii), s. 102.
19. Lev XIII.:
Octobri mense, s. 196.
20. Lev XIII.:
Adiutricem populi, s. 130.
21. Srov. Pius X.:
Ad diem illum, s. 453.
22. Pius X.:
Ad diem illum, s. 453-454.
23. Pius X.:
Ad diem illum, s. 454.
24. Benedikt XV.:
Inter Sodalicia, s. 182
25. Chovanec, M.:
Mariológia (Náuka o Panne Márii), s. 102-103.
26. Pius XII.:
Mystici Corporis, s. 247.
27 Chovanec, M.:
Mariológia (Náuka o Panne Márii), s. 103.
28.
Panna Mária Spoluvykupiteľka, Prostredníčka, Orodovníčka.
29. Srov.
Panna Mária Spoluvykupiteľka, Prostredníčka, Orodovníčka.
30.
Panna Mária Spoluvykupiteľka, Prostredníčka, Orodovníčka.
31. Chovanec, M.:
Mariológia (Náuka o Panne Márii), s. 104.
32.
Lumen Gentium, 53.
33.
Lumen Gentium, 61.
34
Lumen Gentium, 63.
35. Chovanec, M.:
Mariológia (Náuka o Panne Márii), s. 104.
36. Eckhardt, J.:
Spoluvykupiteľka právom.
37.
Lumen Gentium, 61.
38. Srov. Lev XIII., enc.
Adiutricem populi, 5.9.1895: AAS 15 (1895-96), 303.
Sv. Pius X., enc.
Ad diem illum, 2.2.1904: Acta I, 154; Denz. 1978a (3370).
Pius XI., enc.
Miserentissimus, 8.5.1928: AAS 20 (1928), 178.
Pius XII., rozhlasové poselství, 13.5.1946: AAS 38 (1946), 266.
39. Srov. sv. Ambrož,
Epist. 63: PL 16, 1218.
40.
Lumen Gentium, 62.
41. Eckhardt, J.:
Spoluvykupiteľka právom.
Použitá literatura:
1. Benedikt XV.:
Inter Sodalicia, 22. marca 1918. AAS 10 (1918), s. 181-184.
2. Eckhardt, J.:
Spoluvykupiteľka právom. In:
Postoj. Dostupné na internete:
https://blog.postoj.sk/184838/spoluvykupitelka-pravom.
3. Fischer-Wollpert R.:
Malý teologický slovník. Přehled papežů, Praha: Zvon 1995. 304 s. ISBN 80-7113-124-5.
4. Chovanec, M.:
Mariológia : (Náuka o Panne Márii). Banská Bystrica - Badín: Kňazský seminár sv. Františka Xaverského, 2014. 138 s. ISBN 978-80-88937-65-4.
5. Lev XIII.:
Octobri mense, 22. septembra 1891. ASS 24 (1891-1892), s. 193-203.
6. Lev XIII.:
Adiutricem populi, 5. septembra 1895. ASS 28 (1895-1896), s. 129-136.
7. Malý, V.:
Matka cirkvi. Blahoslavená Panna Mária. Trnava: Spolok sv. Vojtecha, 1990. 160 s. ISBN 80-85128-14-4.
8. Oliveira, P. de:
Panna Mária, Prostrednica všetkých milostí. In:
Christianitas. Dostupné na internete:
https://christianitas.sk/panna-maria-prostrednica-vsetkych-milosti/.
9. Ondruš, R.:
Blízki Bohu i ľuďom. Životopisy svätých. Na Slovensku prvé vydanie. Bratislava: Tatran, 1991. 728 s. ISBN 80-222-0277-0.
10.
Panna Mária Spoluvykupiteľka, Prostredníčka, Orodovníčka. In:
Magnificat Slovakia.Dostupné na internete:
https://www.magnificat.sk/panna-maria-spoluvykupitelka-prostrednicka-orodovnicka/.
11. Pius X.:
Ad diem illum, 2. februára 1904. ASS 36 (1903-1904), s. 449-462.
12. Pius XII.:
Mystici Corporis, 29. júna 1943. AAS 35 (1943), s. 193-248.
13.
Věroučná nóta k mariánským titulům: Matka věrného lidu, nikoli Spoluvykupitelka.
In:
Vatican News. Dostupné na internete:
https://www.vaticannews.va/cs/vatikan/news/2025-11/veroucna-nota-k-marianskym-titulum.html.
14.
Zjavenia sv. Brigity Švédskej. Zachej.sk, 2017. 272 s. ISBN 978-80-89866-05-2.
