Přinášíme list moderátora FATYMu Vranov nad Dyjí ke svátku Svaté rodiny 2025, který byl čten při bohoslužbách v neděli na svátek Svaté rodiny.
Bratři a sestry, prožili jsme Svatý rok a v souvislosti s dnešním svátkem Svaté rodiny se můžeme zamýšlet nad tím, co po tomto čase milostí trvaleji zůstane v životě našich rodin, rodin farních a v neposlední řadě v našem osobním životě. Celý rok byl prožíván v duchu naděje – ano, jsme poutníci naděje. Právě my křesťané máme být jejími nositeli ve světě, kde mnohým naděje schází. Tam, kde chybí naděje, tam se lidé utápějí ve smutku, strachu z budoucnosti a zažívají ztrátu smyslu života. A nemusíme chodit daleko, vidíme to i v našem okolí. To vše pak vede k zoufalým krokům, které přinášejí ještě více trápení. Proč si někdo sáhne na život? Nemá naději. Proč se někdo vzdává na započaté dobré cestě, v manželství, ve vztazích, v úsilí o prosazení dobrých změn ve prospěch společnosti…? Nemá naději. Proč je kolem nás tolik mladých lidí a dnes už nejen mladých, kteří nenacházejí ve svém životě žádný smysl, jen přežívají anebo si osvojují nepoctivý způsob života? Nemají naději!
V čem je ta pravá naděje? Připomenul to celému našemu národu papež Benedikt XVI. 27. září 2009 při své návštěvě v Brně: „Jedině Kristus může být naší spolehlivou nadějí!“ a dodal: „To je zvěst, kterou my křesťané jsme povoláni každodenně hlásat a dosvědčovat.“ Ano, jen Ježíš Kristus může naplnit přísliby, které jsou zdrojem naší naděje. Neslíbil nikomu pohodlný život bez utrpení, ale slíbil, že bude s námi až do konce světa, a že ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
Naše opodstatněná naděje je tedy v Ježíši Kristu a v tom, že se můžeme absolutně spolehnout na jeho slovo, které je pravdivé a neotřesitelné. Jeden z mých pedagogů, který mě kdysi učil ateistickému pohledu na svět, papouškoval tehdejší rozšířený blud, že Církev balamutila lidi příslibem, že se budou mít dobře po smrti a zde ať klidně trpí a poslouchají vrchnost. Ano, po smrti se budou mít dobře ti, kteří už zde vezmou vážně slova Ježíše Krista, stanou se jeho přáteli a vytrvají v duchu jeho slov „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mě“. Není to ale jenom o životě po smrti. Už zde na zemi má výhodu ten, kdo si je vědom, že jde správným směrem, že to, co žije, má smysl nejen v tomto nedokonalém, pomíjivém světě, ale trvale, a že život s čistým svědomím je víc než cokoli jiného, co se zde nabízí. Už zde na zemi je velmi výhodné žít s vírou, která s sebou nese i naději, která nezklame.
Na místě je otázka: Proč chybí naděje? Svůj díl viny za to neseme i my křesťané. Jednak v tom, že my sami ne vždy klademe svou celou naději do Krista a místo toho čekáme spásu od toho, co nabízí svět – ale řešení světa, pokud nejsou v souladu s učením Krista, jsou vždy jen krátkodobá a trvale nenaplňující. Nechci tím říci, že nemáme používat běžné prostředky, které mohou napomoci, typu léky apod., ale nemáme zapomenout, že ten, kdo uzdravuje, je Bůh a tak i zde platí: Udělám, co mohu, zbytek svěřím Bohu. Naděje ve světě však chybí i proto, že často na nás křesťanech není vidět, že máme nadpřirozenou naději a že ani nemáme velkou tendenci předávat naději dál. Zde bych chtěl připomenout myšlenku papeže Lva XIV.: „Církev je svou povahou extrovertní, ne introvertní.“ Co to znamená? Že není obrácena jen sama do sebe a nezaobírá se jen sama sebou, ale že je nasměrována tak, aby se dělila o své bohatství s okolním světem – aby předávala světu svědectví naděje. Kdy svět pozná, že jsme nositeli naděje? Když na nás bude vidět radost, která vychází z víry a vede k oprávněné naději i ve chvílích těžkých zkoušek – ano, nejsme sami, před Bohem se nic neztratí, to On má řešení a vím, že nezklame, i když se nyní zdá, že řešení nevidím.
To vše si máme nejdřív ujasnit sami v sobě a vzít si to jako něco trvalého, co jsme znovu měli objevit ve Svatém roce naděje. To je třeba žít v našich rodinách a předávat věrohodně mladé generaci. A pak tato naděje má být též skrze nás vnášena do celé společnosti – máme být trvale poutníky naděje. Nedopusťme, abychom si ze Svatého roku neodnesli právě tu potřebnou posilu k životu v pravé naději. K tomu všem žehnám.
P. Marek Dunda
