Přinášíme pastýřský list k Novému roku 2026 litoměřického biskupa Stanislava.
Pastýřský list ke stažení zde!
Sestry a bratři,
opět se rok s rokem sešel a my stojíme na předělu letopočtu. Loučíme
se s rokem 2025 a s nadějí a určitou zvědavostí se díváme na právě
začínající rok 2026. Ohlédnutí nazpět by mělo být spojeno s pocitem
vděčnosti za mnoho darů, které jsme dostali od Boha i od lidí, za mnoho
inspirativních setkání a možná i za nějaké lekce, které nám život přinesl.
K ohlédnutí nazpět také patří zpytování svědomí a ochota přiznat, že ne
vše, co jsme mysleli, mluvili a činili, bylo správné a že jsme také mnohokrát
zklamali tím, že jsme zůstali stát tam, kde bylo potřeba udělat jasný krok:
někoho se zastat, někomu pomoci, jasně vyjádřit svůj názor a
přesvědčení.
Letopočty nás také upozorňují na události, které se staly v minulosti:
připomínáme si různá výročí.
A já bych měl na počátku roku 2026 na srdci také jedno výročí, které
považuji za velmi důležité zvláště pro naši diecézi. V roce 1945 skončila
nejen válka, ale i běsnění nacismu, vypjatého nacionalismu, ideologie,
která připravila o život milióny lidí tím, že tvrdila, že jeden člověk je víc než
druhý a proto je třeba se určitých skupin lidí zbavit. Zdá se nám to jako
temná minulost, ale toto nekřesťanské a nelidské smýšlení o lidech je
bohužel stále živé, a to i dnes.
Před osmdesáti lety lidé prožívali radost z konce války a z míru, ale
kromě euforie přišlo také účtování: s lidmi a s minulostí. To účtování mělo
na mnoha místech střední Evropy podobu vysídlování původního
obyvatelstva a dosídlování tak, aby se naše země vypořádaly
s problémem národnostního soužití. V naší diecézi šlo o vysídlování
německého obyvatelstva. Nechci hodnotit, jestli to bylo dobře nebo ne, to
spíše přísluší historikům. Na každém kroku je ale dosud vidět, že vysídlení
Němců přineslo mnoho šrámů, které jsou patrné v krajině, v zástavbě, ale
především ve vazbě současných obyvatel k vlastní minulosti a minulosti
místa, kde žijí. Svědkem této události jsou dosud mnohé rozbořené domy,
které nemají vlastníka, kostely, které chátrají, nemají využití a jen pomalu
se daří je vracet zpět do dění. Největší šrámy to však zanechalo na nás
lidech. Princip kolektivní viny a často hněv a touha po pomstě, které
provázely odsun, náhlé nabytí majetku bez práce a bez bližších vazeb
k místu, to všechno zanechalo šrámy především v nás a mezi námi.
My křesťané jsme toto věděli a proto už 13. ledna 1946 vzniká
v Německu Ackermann-Gemeinde, spolek katolíků, kteří si dávají za úkol
usilovat o smíření mezi Němci a Čechy v křesťanském duchu. Datum
založení nebylo vybráno náhodně, šlo o výročí uzdravení Magdaleny Kade
ve Filipově. Spolek existuje dodnes a vykonal opravdu mnoho dobrého,
za což jim upřímně děkuji. Mnozí členové česko-německému smíření
doslova zasvětili svůj život.
Odsun, o kterém je řeč, probíhal záhy po konci války, tedy především
v letech 1945–1946. Je to tedy právě osmdesát let, co mnozí z těch, kteří
žili v domech, v nichž žijeme dnes my, kteří chodili do kostelů, do nichž
chodíme dnes my, museli opustit své domovy. Jistě to nebylo provázeno
radostí, ale spíše smutkem, zoufalstvím, chutí to oplatit, pomstít se. Ze
strany nás Čechů pak docházelo nezřídka k excesům: okrádání,
znásilňování, ponižování – a to až do takové míry, že nemálo
odcházejících Němců volilo ze zoufalství sebevraždu. Vrcholem těchto
činů byly události, které lze bez nadsázky nazvat masakry, jako například
v Ústí nad Labem nebo v Postoloprtech. Tyto události se nevyhnuly ani
duchovním: v Žatci byl jeden kapucín ubičován k smrti. Klášter v Oseku
byl prakticky zrušen a do odsunu se dostal i můj předchůdce Anton Alois
Weber, který přitom byl po celá desetiletí svého episkopátu pro Čechy
Čechem, pro Němce Němcem, „pro všechny vším, aby stůj co stůj
zachránil alespoň některé“. (srov. 1 Kor 9,22). Sice byl z transportu
nakonec vyňat, ale bylo mu státem zakázáno vykonávat většinu
biskupských pravomocí a udržovat styk s úřady, neboť byl německé
národnosti. Později proto rezignoval a v roce 1948 zemřel zcela vyčerpán
a vysílen. V katedrále je jeho epitaf, kde se píše: „Kéž se těší z věčného
pokoje ten, kdo pokoj neměl zde na zemi“. Já tohoto svého předchůdce
považuji za svatého člověka a myslím si, že by si zasloužil více pozornosti
a úcty.
Co ale s tím dnes? Nikdy není pozdě se ohlédnout nazpět a řešit
lidsky neřešitelné těmi prostředky, které nám dal Bůh. A to je vzájemné
odpuštění a smíření. Proto jsem se po diskusi v kněžské radě rozhodl
vyhlásit rok 2026 diecézním Rokem smíření. Jeho obsahem bude
v první řadě dvanáct bohoslužeb smíření, které proběhnou zpravidla na
místech, kde odsun byl zvláště nelidský. Budu rád, když tyto bohoslužby
budou vedené v ekumenickém a mezináboženském duchu, rád se budu
modlit spolu s křesťany jiných vyznání a s židy, našimi staršími bratry ve
víře. Budu také rád, když se při této příležitosti setkáme s Heimatsleute,
s lidmi, kteří u nás měli domov do konce války, případně s jejich potomky.
Bohoslužby budou doplněny příběhy z míst, kde se setkáme, na tom
budeme pracovat spolu s historiky.
Možná si řeknete, že už bychom toho smiřování měli nechat, vždyť je
to osmdesát let, že je to vytahování mrtvol z hrobů. Stejně jako v našich
životech, tak ani v tomto případě historické paměti, neplatí, že něco
vymlčet vyřeší situaci. Naopak: je potřeba staré rány otevřít, aby se mohly
zahojit. Bude to definitivní zahojení? Nevím. Vím ale, že to bude důležitý
krok k procesu uzdravování, které náš kraj stále ještě tolik potřebuje. A
dlužno podotknout, že jsou místa, kde toto smíření je doposud velmi velmi
na začátku.
Proto Vás, milé sestry a milí bratři, vyzývám, abychom se do tohoto
procesu smíření zapojili s vědomím, že i když jsme nebyli těmi, kdo svým
bližním před osmdesáti lety ubližovali, přesto žijeme z toho životodárného
pohybu odpuštění, jak se modlíme v modlitbě, kterou nás naučil sám náš
Pán Ježíš Kristus: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim
viníkům.“
A kde je radost z nového roku a požehnání do něj? Ta je podle mého
hlubokého přesvědčení právě důsledkem odpuštění, smíření a
uzdravování. Je to stejné, jako když jsme po nemoci. Najednou máme
radost z mnoha maličkostí, kterých jsme si dříve nevšimli a máme v sobě
tolik síly začít znovu, s novou perspektivou a s novým elánem. To nám
všem ze srdce přeji.
Dílo smíření v naší diecézi svěřuji patronce dnešního dne, Panně
Marii, Matce Boží. Jsme její děti, protože jsme Kristovi bratři a sestry.
Věřím, že ona se za nás přimlouvá a mocně podporuje úsilí svého Syna,
abychom všichni toužili po jeho království, které je „královstvím pravdy a
života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a
pokoje.“ (preface na slavnost Ježíše Krista Krále).
V tomto duchu jsem s Vámi a žehnám Vám!
+ Stanislav, biskup
