„Jedna sestra z naší komunity mě rozčilovala téměř ve všem, co dělala; jistě v tom měl podíl zlý duch, který mi dával vidět na ní tolik nepříjemných věcí.
Nechtěla jsem se poddat své přirozené antipatii, protože jsem si připomínala, že láska se má projevovat skutky, nikoliv jen citem.
Proto jsem se rozhodla konat pro tuto sestru všechno, co bych konala pro tu, kterou mám nejraději.
Pokaždé, když jsem ji potkala, modlila jsem se za ni a obětovala Bohu její ctnosti a zásluhy.
Cítila jsem, že se to velmi líbí našemu Pánu, neboť není umělce, kterého by netěšilo, když se chválí jeho díla; a Božský Umělec duší se raduje, když se nezastavujeme u vnějšího vzhledu, nýbrž pronikáme do vnitřního chrámu, který si vyvolil, a obdivujeme jeho krásu.
Nespokojila jsem se jen s modlitbou za tuto sestru, která mi dávala tolik příležitostí k sebeovládání; snažila jsem se jí prokazovat co nejvíce služeb, a když mě pokoušelo odpovědět jí ostře, rychle jsem se usmála a změnila téma, neboť Následování Krista říká:
„Je užitečnější ponechat každému jeho způsob smýšlení,
než se pouštět do svárlivých řečí.“
A někdy, když byla pokušení velmi silná, utíkala jsem jako zběh z bojiště, když jsem to mohla učinit, aniž by sestra postřehla můj vnitřní zápas.
Jednoho dne mi řekla s rozzářenou tváří:
„
Má drahá sestro Terezie, pověz mi, co tě na mně tak přitahuje, že mě pokaždé zdravíš tak sladkým úsměvem?“
Ach! To, co mě přitahovalo, byl Ježíš skrytý v hlubinách její duše – Ježíš, který činí sladkým i to, co je nejvíc trpké.
Převzato z
Salvator Mundi, salva nos , článek naleznete
zde.
