Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





STANĚK FRANTIŠEK * 7.9. 1898, Deblín + 231.5. 1965, Tišnov
Život Františka Staňka je klasickým příběhem venkovského člověka, sedláka, dobrého hospodáře, žijícího se samozřejmostí a velmi realisticky svou víru, která souvisela s celým jeho životním stylem a prostupovala veškeré jeho konání. Byla zdrojem poctivosti a nasazení ve prospěch vlastního hospodářství a početné rodiny, stejně tak ve prospěch obce, farnosti i tišnovského regionu.

Narodil se v Deblíně u Tišnova jako nejstarší ze sedmi dětí do selské rodiny Ludvíka Staňka a jeho ženy Marie. Pět let chodil do místní obecné školy a dva roky do měšťanské školy v Tišnově, poté dva roky v zimním období navštěvoval hospodářskou školu. V roce 1923 se oženil s Josefou Pestrovou ze sousední Kuřimské Nové Vsi č. 4, kde pak hospodařil na zemské usedlosti o výměře 16,27 ha orné půdy ( s lesem, loukami a zahradou celkem asi 27 ha). V následujících osmi letech se jim narodily čtyři děti – synové Ludvík (*1924), František (*1926) a Josef (*1928) a dcera Marie (*1931).

Vedle usilovné práce na svém statku se František Staněk brzy s velkým zaujetím zapojil do života obce. Od počátku třicátých let byl iniciátorem postavení kostela v Kuřimské Nové Vsi, jenž by sloužil i pro sousední obce Kuřimské Jestřebí, Blahošov a Prosatín, všechny dosud přifařené k Deblínu. Stál v čele spolku pro stavbu kostela, který organizoval sbírky ve farnosti i širokém okolí, pořádal různé kulturní akce, jejíž výnos byl určen na toto dílo. Roku 1933 byl posvěcen základní kámen a díky obětavé práci a nasazení mnoha farníků se během čtyř let podařilo stavbu dokončit. Nový kostel, zasvěcený sv. Antonínu Paduánskému, vysvětil 27.6. 1937 představitel brněnského biskupství, prelát Josef Kratochvíl. V letech 1943-1944 byl z podnětu Františka Staňka pro uvedené obce zbudován v Kuřimské Nové Vsi rovněž hřbitov a hned po skončení války se začalo s přípravami na stavbu fary. V té době zde jako duchovní působil deblínský kaplan P. Alois Podveský (bratr faráře P. Jana Podveského, odsouzeného v jednom z následných procesů v kauze Babice), který byl prozatímně ubytován ve výměnku u Františka Staňka. Poté, co P. Alois v listopadu 1947 v 27 letech zemřel na tuberkulózu, nastoupil do Kuřimské Nové Vsi jako duchovní správce P. Josef Bálka. Za něho byla farní budova dostavěná a po jejím posvěcení v roce 1949 se do ní nastěhoval.

František Staněk byl před druhou světovou válkou několik let starostou Kuřimské Nové Vsi a členem Československé strany lidové. V roce 1945 se jako předseda místní jednoty ČSL stal předsedou místního národního výboru (funkce se vzdal roku 1952). Byl výborným a respektovaným hospodářem, otevřený novým trendům a technické modernizaci (mlátička, samovaz, traktor), proto také v letech 1945-1948 zastával funkci předsedy Okresního hospodářského družstva v Tišnově. Jako člen okresního výboru ČSL v Tišnově se znal s lidoveckými poslanci z brněnského kraje (mj. dr. Bohdan Chudoba, František Štambachr a jeho dlouholetý přítel a švagr dr. Tomáš Mašek z Brna), takže o pozadí komunistického převratu v únoru 1948 a charakteru nastupující moci byl velmi dobře informován. Pro nesouhlas s politickou diskriminací nekomunistických stran, s pronásledováním církve a narůstajícím potlačováním soukromého podnikání se rozhodl proti nové moci aktivně působit. Zapojil se do vznikající ilegální sítě ČSL a spolu s P. Bálkou vytvořil v Kuřimské Nové vsi jakousi základnu, kde režimu nepohodlní lidé nacházeli úkryt i finanční podporu. Prostřednictvím truhlářského dělníka Františka Staňka (jmenovec) byli rovněž ve spojení s Olgou Stavělovou z Tišnova, která zprostředkovala ukrývání a ilegální přechod hranic pro několik kněží, a nejméně třem z nich také napomohli k úniku do exilu. Patřil mezi ně i emauzský benediktin P. Cyril František Stavěl, který se dostal do Itálie a nakonec působil v komunitě českých benediktinů v Italské Norcii ( v roce 1990 se vrátil jako první převor do obnoveného kláštera v pražských Emauzích). Nový režim považoval Františka Staňka jako soukromě hospodářského rolníka a aktivního katolíka za nepřátelskou osobu a záhy se dostal i do zorného pole Státní bezpečnosti. Při životě v trvalém napěti se u něho od roku 1950 začaly projevovat vážné neurologické problémy, přičemž byl několikrát na léčebném pobytu na klinice v Brně – Černovicích.



V září 1954 předvolala StB Františka Staňka k výslechu, kde veškerá obvinění vůči své osobě popřel a nabízenou spolupráci jednoznačně odmítl. Po návratu o své ilegální činnosti poprvé informoval rodinu a přitom se zmínil, že Státní bezpečnost o tom musel informovat nejspíše někdo z okruhu spolupracovníků, byl si plně vědom, že se kruh kolem něho stahuje. Po svém zatčení 10.2. 1955 byl převezen do vyšetřovací vazby Krajské správy MV v Brně, Příční č. 31, kde při výsleších zažil tvrdé vyšetřovací metody. Generální prokuratura a krajské orgány KSČ původně zamýšleli uspořádat veřejný proces za účasti „organizované veřejnosti“ (funkcionáři zemědělských odborů a národních výborů a církevních referátů), ale na pokyn Státní bezpečnosti zůstalo nakonec jen u propagandistického využití v regionálním tisku (krajský deník Rovnost, Vesnické noviny Tišnovska).

Neveřejný proces se třemi obžalovanými, nazvaný „František Staněk a spol.“, se konal u Krajského soudu v Brně 8. a 9. 9.1955. Sedlák František Staněk byl pro trestné činy velezrady a sabotáže (údajné porážky načerno a nesplnění dodávek obilí, ale také prý snaha získat morové bacily k trávení dobytka JZD) odsouzen k 18 letům vězení, propadnutí celého jmění (včetně ilegální poloviny manželky Josefy Staňkové), ztrátě čestných práv občanských na 8 let a zákazu pobytu v okrese Tišnov navždy. Rozsudek pro P. Josefa Bálka zněl 11 let odnětí svobody a pro dělníka Františka Staňka z Tišnova 2 a půl roku.

Rozsudek se 29.10. 1955 stal pravomocným a František Staněk byl z brněnské soudní vazby 9.11. převezen na Mírov, zpočátku zařazen na pracoviště Koh-i-noor, později mj. na lepení sáčků. V polovině června 1956 byl eskortován do Brna, aby svědčil při soudním přelíčení s Karlem Jandou, s nímž se měl dopustit sabotáže (jako pracovník nákupu měl vystavit falešné potvrzení na dodání 25 q obilí). František Staněk toto obvinění popřel, svou původní výpověď odvolal a otevřeně prohlásil, že ve vyšetřovací vazbě v roce 1955 byl StB vydírán a zastrašován a protokol podepsal pod nátlakem. Díky tomu byl K. Janda zproštěn obžaloby. Pro vážné zdravotní potíže pak František Staněk od července do prosince 1956 strávil pět měsíců ve vězeňské nemocnici v Brně a v polovině prosince se opět ocitl na Mírově. V jeho věci bylo počátkem roku 1958 rozhodnuto o obnově řízení a Krajský soud v Brně v novém rozsudku z 19.4. 1958 původní trest snížil na 15 a půl roku (zrušeno obvinění sabotáže), načež byl vrácen do mírovské věznice.

Z Mírova byl 18.9. 1958 převezen do Leopoldova, ale jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval a počátkem šedesátých let se u něho projevila rakovina střev. Amnestie z května 1960 (stejně tak z května 1962) se na něho nevztahovala, protože byl starší šedesáti let a trpěl nevyléčitelnou chorobou. Když se na to jeho syn dotazoval, bylo mu řečeno, že ani částečně nebyla splněna podmínka amnestie, totiž převýchova, pokud by však otci hrozilo, že ve vězení zemře, tak ho pošlou domů. Rodina chtěla podat žádost o prominutí zbytku trestu cestou milosti, což ale František Staněk zásadně odmítl se slovy: „Od tohoto režimu nechci žádnou milost. Buď spravedlnost, nebo nic!“ Poslední jeho zastávkou po komunistických věznicích se od 24.10. 1963 stala Ilava, kde se jeho stav záhy dramaticky zhoršil.



Výkon trestu mu byl 27.8. 1963 na tři měsíce přerušen na základě lékařského posudku, že onemocněl těžkou chorobou bezprostředně ohrožující život, která vyžaduje léčbu ve specializovaném zdravotnickém zařízení. Počátkem září ho mohl syn převézt domů do Kuřimské Nové Vsi, kdy podle prognózy vězeňských lékařů měl mít před sebou jen několik týdnů života. Krajský soud v Brně pak 26.11. 1963 rozhodl, že se od zbytku výkonu trestu upouští a 6.12. 1963 bylo jeho věznění ukončeno. František Stavěl s rakovinou střev v pokročilém stádiu byl operován v nemocnici v Brně, přičemž se z počátku zdálo, že úspěšně. Více než půl druhého roku pak ještě žil se svoji rodinou v Kuřimské Nové Vsi, ale nakonec po velkém utrpení zemřel 31.5. 1965 v tišnovské nemocnici.