Smilujte se nad dušemi v očistci! Tímto mottem nás Církev svatá vybízí, abychom zvláště v měsíci, který je zvláště věnován trpícím duším v očistci, věnovali více pozornosti jejich utrpení a jejich vroucím prosbám.
Tuto sympatii bychom měli pociťovat především proto, že jsme s nimi byli kdysi spojeni poutem příbuzenství a přátelství.
Jejich volání je třeba poslouchat s úzkostí, protože spolu s utrápeným Jobem k nám volají o pomoc, jsouce ponechány samy sobě: "
Smilujte se alespoň nad námi, vy naši přátelé, neboť ruka Páně se nás dotkla." (Jób 19:21)
Měli byste srdce z kamene, kdybyste...
Kamenné srdce měl by ten člověk, který by tomu úpěnlivému volání utrápených duší nechtěl porozumět. Podobal by se bratrům Josefa Egyptského, kteří hodovali, bavili se, zatímco jejich bratr do jámy hozený kvílel a naříkal, zůstávaje bez veškeré pomoci. Zda by skutečně nemusely ty duše od lidí zapomenuté a na sebe odkázané žalovat s tím stejným Jóbem: „
Opustili mě příbuzní a ti, kteří mě znali, zapomněli na mě“ (Job 19,14) a „
koho jsem nejvíce miloval, odvrátil se ode mě.“ (Job 19,19)
Jsou bezvládné…
V Očistci trpící duše by nevolaly o pomoc, kdyby si samy mohly byť jen na chvilku ta přestrašná muka zmírnit. Ale jsou toho neschopné. Nemohou už ve svůj prospěch nic udělat. Jsouce bez vší moci, jsou odkázány jedině na milosrdenství Boží a na naše vroucí prosby. Opravdu o nich platí slova žalmisty: "
Počítají mě k těm, kdo klesli do hrobu, jsem jako člověk bez pomoci.
Mezi mrtvými je moje lože, mezi zabitými, kteří leží v hrobě; na ty už nevzpomínáš, jsou vyloučeni z tvé péče." (Ž 88,5-6) a splnil se na nich výrok Páně: "
Nebudou mít více času, protože přijde noc, kdy nikdo nebude moct pracovat."
Tyto trpící duše ve svém hrozném položení podobají se onomu nemocnému, který již 38 let snášel kříže své nemoci; kterého když se Spasitel zeptal, zda chce být uzdraven, žalostně odpověděl: „
Pane, nemám člověka, který by mi pomohl.“ Podobně stěžují si duše trpící, na které jen málokdo se rozpomíná, Na řadě jsme my, abychom jim pomáhali a vyprošovali pro ně milosti, aby byly z osidla očistcových muk vysvobozeny a do věčné radosti přivedeny.
Jejich muka jsou hrozná…
Muka, kterými jsou duše trápeny, jsou hrozné. O nich, milý čtenáři, nemůžeš mít ještě jasnou představu, ale zakusíš je i ty, když přestoupíš práh tohoto života a budeš muset zadostiučinit za své malé hříchy a svůj časný trest budeš muset odtrpět. Alespoň trochu přibližnou představu si však udělat můžeme, když prozkoumáme výpovědi těch Svatých, kteří ve vidění měli možnosti je zakusit. Sv. Tomáš Akvinský říká, že jediná jiskřička očistcového ohně převyšuje nejtěžší břemena tohoto života. Ba, co víc: „
Kdybychom všechny tresty, bolesti a muka, která na světě mohou být vymyšlena, porovnali s mukou, která je v Očistci nejmenší, zdály by se nám potěšením“ – říká sv. Cyril Jeruzalémský.
Sv. Augustin postupuje dál. On říká, že
mezi očistcovým ohněm a pekelným je jen ten rozdíl, že oheň pekelný je věčný, zatímco očistcový jen dočasný.
Sv. Kateřina z Genni o očistcové bolesti říká, že ji
lidský jazyk vyslovit, pero člověka popsat a rozum představit si nemůže. Vskutku je to něco nevyslovitelného.
Usilujme se pomáhat duším! Když nás něco bolí, pomáháme si všemožně, ba jdeme i k lékaři, aby nás vyléčil. Naše útrapy jsou však nesrovnatelně menší ve srovnání s těmi, které si lidský rozum ani představit neumí. Tady je pomoc nezbytně potřebná. A duše nás nepřestávají o ni prosit. Poskytnout jim tu pomoc malými oběťmi modlitby, almužny nebo obětováním dobrých skutků k tomuto cíli je každý schopen. Následujme příklady Svatých, kteří se oduševněně a horlivě modlili za duše. Sv. Jan od Marie se nejednou vyjádřil: „
Vyznávám veřejně, že mou jedinou touhou v životě je, aby mě buď do pustých hor vyhnali, nebo vhodili do nejhlubšího žaláře, abych tam stále získával plnomocné odpustky pro duše v Očistci a tak každodenně několik duší „přivedl k Spasitelovi, aby ho tam věčně chválili". Vskutku šlechetný příklad Svatého.
Pomáhat jim je krásným skutkem
Modlit se za ubohé duše je krásným skutkem lásky a milosrdenství a „
blahoslavení milosrdní, neboť milosrdenství dojdou“ (Mt 5,7). Oběť, kterou člověk donese z lásky ke svému bližnímu, je velmi příjemná Bohu. O tom nás poučuje událost ze života sv. Terezie. Jistý boháč jménem Bernardín Mendoza daroval jejímu klášteru velký majetek: dům, zahradu a vinici. Dva měsíce po tom šlechetném skutku těžce onemocněl a nevyzpovídaný zemřel.
Po jeho smrti se sv. Terezii zjevil Pán a ukázal jí v jakém nebezpečí se nacházel onen člověk. Bůh se však smiloval nad ním pro dar, který učinil klášteru. Jeho duše musela trpět do té doby očistcová muka, dokud nebyla sloužena první mše svatá v nově postaveném chrámu toho kláštera. Sv. Terezie se se stavbou chrámu pousilovala, jen aby pomohla duši spíše se vysvobodit. Pánu se to zamilovalo. Poslechněme si, co říká samotná Svatá: „
Jeho bolesti jsem hluboce cítila a proto jsem se nepřestávala za něj modlit. Když jsem byla se stavbou kostela hotová a když jsem v novém kostele přistoupila ke svatému přijímání, obětujíc ho za jeho spásu, zjevila se mi duše toho dobrodince plná díků a nebeské jasnosti a viděla jsem ji, jak spěchá do věčné slávy.“
Pán Bůh odplácí duším poskytnutou pomoc…
I v životě svaté Gertrudy čteme, že Pán Bůh jí zjevil velkou cenu těch skutků, které za vysvobození duší z Očistce konáme. Ty skutky jsou mu příjemné. Když už Pán Bůh odplácí takto skutky milosrdenství, je zcela nepochybné, ba jisté, že i duše, které jsme vysvobodili, nezůstanou nám bez vděku, neboť přijde zase vhodná doba, kdy budeme my odkázáni na pomoc a ony nám přispějí orodováním za nás u Pána Boha.
Znám jistou osobu, která se s velkou oblibou a láskou rozpomínala na zemřelé. Dnes sama náleží mezi ně tam, kam se teprve před nedávnem odebrala. Ale jsem přesvědčen, že ty duše, kterým ona pomohla, pomáhají s vděčností dnes jí.
Takhle pomáhejte!
Ani ty, milý čtenáři, nezůstaneš bez odplaty, pokud se snažíš přinášet ubohým duším útěchu a pomoc, ať už modlitbou růžence, obětováním záslužných prací a svých trápení, ať už jinými modlitbami, nebo milodary nebo obětováním mše svaté. Nejmocnější prostředek je samozřejmě oběť mše svaté, kde sám Kristus se obětuje za duše Otci nebeskému.
Ó, kdyby ti bylo dáno vidět, milý čtenáři, tělesnýma očima ty přehojné proudy milostí, které se během mše svaté do Očistce z oltáře vylévají, velmi by ses snažil v křesťanské lásce k bližnímu a pomáhal bys zkormouceným duším. Vždyť není z nás nikoho, kdo by tam neměl snad své milované rodiče, sestry, bratry nebo příbuzné, dobrodince nebo přátele, kteří také vroucně prosí o skývu pomoci.
Neodkládejme, nezatvrzujme svá srdce dnes, neboť zítra možná přijde i nám čas, kdy pohroužení v tato hrozná muka, která si rozum představit nemůže, budeme prosit o kousek smilování a nikdo nám ho neposkytne. Nebude člověka, který by nám pomáhal.
František Herdi
Převzato z
https://christianitas.sk/, článek z 2. 11. 2025 naleznete
zde.
