Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





SOBEK LUDVÍK * 15.1. 1885, Šprochovice + 25.4. 1950, Petrovice u Karviné
Ludvík Sobek se narodil v osadě Šprochovice (nyní část obce Dobratice), která se nachází v severním podhůří Moravskoslezkých Beskyd, 10 km východně od Frýdku – Místku. Jeho rodiče František Sobek a Anna Sobková, rozená Carbolová, zde hospodařili na větší zemědělské usedlosti; měl ještě tři sourozence – staršího bratra Aloise a mladší sestry Janu a Františku. Již v mládí se rozhodl pro kněžskou službu. Po maturitě vstoupil do semináře vratislavské diecéze ve Vidnavě a na zdejším teologickém učilišti začal studovat bohosloví. Od druhého ročníku (akademický rok 1907/1908) pokračoval ve studiích na teologickém učilišti v Litoměřicích, kde svá studia úspěšně dokončil a 17.7. 1910 přijal v litoměřické katedrále kněžské svěcení.

Jako novokněz vystřídal krátce po sobě dvě kaplanská místa, a to ve farnostech Polubný (u Tanvaldu) a Robeč (poblíž Úštěku na Litoměřicku). V roce 1911 přišel do Liberce, kde se stal 4. kaplanem a po čtyřech letech postoupil na místo 2. kaplana. V roce 1916 byl povolán jako vojenský duchovní do rakousko-uherské armády. V poli si zřejmě počínal velmi statečně, protože byl několikrát vyznamenán – Signum laudis, duchovní záslužný kříž Piis Meritis II. třídy a Čestné vyznamenání za zásluhy o Červený kříž II. třídy s válečnou dekorací. Po skončení války pokračoval jako kaplan v Liberci a působil zde až do roku 1922. Poté se vrátil do rodného Slezka, kde se od 1.7. 1922 stal farářem v Petrovicích u Karviné; později zastával i úřad fryštátského arcikněze (děkana). Za dlouhá léta působení v petrovické farnosti si získal oblibu svých farníků, pro které byl v dobách válečných i poválečných oporou. O jeho plodné pastorační práci svědčí také skutečnosti, že v té době se pro kněžskou službu rozhodlo šest místních chlapců, mezi nimi i mučedníci nacismu P. Józef Adamecki a P. Fryderyk Szymeczek. Velkou vážnost však požíval i mezi ostatními obyvateli Petrovic.

Po uchopení moci v únoru 1948 si nový komunistický režim brzy uvědomil, že vyhraněné názory a vliv děkana Sobka v tomto hornickém, převážně prokomunistickém regionu jsou velmi nežádoucí. Místní akční výbor Národní fronty ho v kádrovém posudku charakterizoval: Děkan Ludvík Sobek stojí za duchovní obcí ve starém protipokrokovém smyslu a staví se záporně proti Katolické akci. (…)Je také zahrocen proti Komunistické straně čsl. a pokroku vůbec. Jeho další působení způsobí těžkosti ve zdejší pohraniční farnosti…. Orgány Krajského velitelství StB byl 12.9. 1949 zatčen poté, co spolu s dalšími kněžími děkanství Fryšták počátkem září sepsali a šířili prohlášení, že nepřijímají novou úpravu zákona o státní úhradě osobních a věcných potřeb církví a náboženských společnosti.



Na obranu děkana Sobka se 14.9. dopoledne shromáždilo před Místním národním výborem v Petrovicích na 400 osob, které se dožadovali jeho propuštění s pohrůžkou, že jinak „nebudou plnit kontingenty, posílat děti do školy a navštěvovat zaměstnání“. Po příjezdu funkcionářů okresního výboru KSČ z Karviné se napětí podařilo poněkud uklidnit a zvolená čtyřčlenná delegace petrovických občanů se vydala k jednání na ONV v Karviné. Téhož dne večer se v budově MNV v Petrovicích shromáždilo asi 100 místních občanů, které se předseda ONV a kolaborantský kněz Adolf Unger snažili přesvědčit o výhodách nového zákona o zabezpečení hospodářských potřeb církví. Při následující promluvě místopředsedy ONV, přednášené v polštině, téměř polovina přítomných místnost demonstrativně opustila. Po skončení referátu se přihlásila o slovo děkanova sestra Františka Sobková, obvinila referující ze lži a mluvila o Boží pomstě. Při odchodu pak řada jednotlivců pronášela různé výhružné poznámky. Podle zpráva StB „se v Petrovicích rozdělilo obyvatelstvo na dva tábory: Jedni tvrdošíjně věří v nevinu děkana Sobka, druzí byli přesvědčeni předloženými doklady.“

Děkan Sobek byl s několika dalšími kněžími zatčenými tehdy na Ostravsku převezen 6.10. do věznice v Praze na Pankráci. V rámci amnestie byl sice po třech týdnech propuštěn, avšak na petrovickou faru se 1.11. 1949 vrátil zcela vyčerpaný fyzicky i psychicky. Pokračoval ve své kněžské službě a přes opakované výhružky své názory a postoje nehodlal měnit. Přitom musel jako ostatní kněží projít školením, zacíleným na změnu jejich smýšlení. Faráře Sobka navštěvovali příslušníci Státní bezpečnosti, kteří ho vydírali a nutili k podepsání spolupráce, což opakovaně odmítal. Podle svědectví farní hospodyně, paní Anny F., jednou před nimi zavřel dveře se slovy: „Pána Boha nezatratím!“, načež mu odpověděli: „Bude vás to draho stát!“ Při jednom z výslechů mu byly odebrány klíče od fary a zpátky je už nedostal. Asi 14 dní před smrtí mu přišel výhružný dopis, který ho velmi vylekal, a proto důrazně nabádal hospodyni i svoji sestru Františku která s ním na faře bydlela, aby pečlivě zavíraly vstupní dveře.

Podle jedné svědkyně se po půlnoci z 24. na 25.4. 1950 kolem druhé hodiny na faře svítilo a ráno farní hospodyně s jeho sestrou našly faráře Ludvíka Sobka v jeho pokoji oběšeného na příčce okenního rámu. Po zběžném ohledání stanovil lékař jako příčinu smrti srdeční infarkt. Na jeho těle však byly nalezeny stopy trýznění – zohavení těla i genitálií. Jednou ze zvláštností bylo, že následujícího dne uhynuli také jeho oba psi, když byli nejspíše otráveni. Vyšetřovatelé případ náhlého úmrtí P. Sobka velmi rychle uzavřeli s jasným záměrem ututlat všechny podrobnosti a zastrašit případné svědky. Jako oficiální příčinu smrti stanovili sebevraždu. Byl pohřben do hrobu rodičů na hřbitově své domovské farnosti v Dobraticích.

Smrtí petrovického faráře Ludvíka Sobka se od roku 1993 znovu zabývali vyšetřovatelé Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu a konstatovali, že ji doprovázely velice podivné okolnosti a tehdejší šetření mělo podstatné nedostatky (mj. nebyla provedena pitva jeho těla, totéž se týkalo i uhynulých psů). Navíc i po tolika letech přetrvával mezi lidmi strach o této tragické události hovořit. Nakonec po osmi letech muselo být vyšetřování pro nedostatek důkazů odloženo. Po prověření všech dostupných zdrojů a materiálů se však podařilo zjistit, že ze strany vyšetřovatelů StB zřejmě došlo k násilnému jednání, jehož následkem byla násilná smrt P. Ludvíka Sobka. Po vysílání televizního pořadu Přísně tajné vraždy v roce 2010 se objevilo svědectví, že v tomto případu šlo s velkou pravděpodobností o vraždu spáchanou příslušníky Státní bezpečnosti nebo místními komunistickými funkcionáři.



Dlouholetou kněžskou službu P. Ludvíka Sobka v Petrovicích u Karviné a jeho tragickou smrt připomíná od dubna 1990 pamětní deska, umístěná v průčelí kostela sv. Martina, která byla odhalena čtyřicet let poté, kdy se tento úctyhodný kněz stal obětí komunistického totalitního režimu.