Mučedníci a oběti pro Krista

Nejpřesvědčivějšími svědky naděje nám jsou mučedníci, kteří se díky své pevné víře ve zmrtvýchvstalého Krista dokázali vzdát samotného života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. Je zapotřebí, abychom střežili jejich svědectví, a tím umožnili, aby naše naděje byla plodná. (papež František - Spes non confundit)





STAVĚLOVÁ OLGA * 6.4. 1903, Hlinsko + 925.9. 1960, Tišnov
Narodila se v rodině Josefa Effenbergera a jeho manželky Boženy, rozené Cermanové, v Hlinsku, kde byl otec ředitelem v textilní továrně. Jako mimořádně nadaná žačka začala roku 1915 studovat na pražském dívčím lyceu Minerva. Rok nato prožila v Praze konverzi k osobní víře a od té doby s velkou horlivostí rozvíjela svůj náboženský a duchovní život. Olga Effenbergerová po ukončení čtvrtého ročníku lycea přestoupila na Umělecko-průmyslovou školu (UPRUM), když po dva předchozí roky o prázdninách se učila malovat pod vedením slavného krajináře Františka Kavána, který v té době bydlel ve Vítanově nedaleko Hlinska a bral ji na své tvůrčí výpravy do přírody. V říjnu 1918 v Praze s nadšením prožívala osamostatnění Československé republiky, ale týden na to stála se smutkem a bolestí nad svrženým Mariánským sloupem na Staroměstském náměstí.

V roce 1919 se rodina Effenbergerových přestěhovala z Hlinska do Prahy, kde bydleli v romantické Vlašské uličce na Malé Straně. Otec totiž dosáhl mimořádného uznání ve svém oboru, když byl jmenován komerčním ředitelem v centrální kanceláři textilní formy Samuel Taussing a synové. Olga byla v té době přijata na UPRUM, ale současně prožívala velký otřes, neboť otec své zbožné dceři a její o pět let starší sestře Boženě, studující klasickou filologii na Univerzitě Karlově, zakázal účastnit se bohoslužeb a náboženského života v Praze. Olga Stavělová po letech vzpomíná, že „do kostela jsme s tetou Božkou chodili tajně.“ V tomto prostředí neklidu a hořkosti domov ve svém deníčku nazývá domácím vězením. Josef Effenberger své dcery, úspěšné studentky sice často označoval za fanatičky ale jejich vzdělávání finančně plně zabezpečil. Vždy o prázdninách obě unikaly z Prahy do západních evropských států, především za poznáním vzácných kulturních památek a krásou přímořských krajin. Na tyto cesty si však musely během školního roku samy vydělat. Olga Effenbergerová tak posílala do továren vzorky na tisk barevných textilií, vyráběla tepané pásy a různé suvenýry pro pražské obchůdky s uměním. Ještě během studií vstoupily obě sestry do České ligy akademické, sdružující v Praze katolické vysokoškoláky. Snažily se co nejdříve existenčně osamostatnit, a to jako středoškolské profesorky. Obě dcery svým autentický křesťanským životem postupně přispěly k prohloubení víry své matky a také jejich otec krátce před smrtí konvertoval.

Olga Effenbergerová získala na UPRUM absolutorium závěrečnou státnicí z dekorativní malby a následně po jednoroční přípravě složila úspěšně maturitu na gymnáziu. Poté na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy ve zrychleném studiu absolvovala obory matematika a němčina pro nižší gymnázia. Na své první místo nastoupila roku 1925 na reálku do Hodonína a po roce přešla jako profesorka na gymnázium v Hustopečích. Zde v profesorském sboru poznala budoucího manžela Huberta Stavěla ( 1886-1972), který pocházel z Drahanovic na Hané a byl vdovcem se třemi dětmi. V roce 1928 se za něho provdala a svoji profesorskou kariéru uzavřela, přičemž prvních deset let v Hustopečích prožívali poměrně šťastné a spokojené manželství. S obětavostí sobě vlastní se ujala tří sirotků a ti ji péči brzy opláceli ochotným opatrováním mladších sourozenců, kterých se postupně narodilo osm. Dlouhé období obětavé péče a výchovy dětí, nekonečné domácí práce překlenula nezlomnou vírou v Boha – a malováním. Svoje kreslení a malování si nikdy nedala vzít. Především však byla statečnou a horlivou křesťankou a její životní zásadou bylo posuzovat všechno „pod zorným úhlem věčnosti.“ Svoji víru žila a děti se k ní snažila vést hlavně svým příkladem.



V důsledku mnichovské dohody připadly v říjnu 1938 do zabraného území také Hustopeče a místní gymnázium bylo evakuováno do blízkých Židlochovic. Také rodina Stavělových se musela do tří dnů vystěhovat; rázem se z nich staly uprchlíci, přičemž provizorní zázemí nalezli právě v Židlochovicích. K 1.4. 1941 byl Hubert Stavěl jmenován ředitelem reálného gymnázia v Tišnově, kde pak Stavělovi trvale zakotvili, ale klid domova se jim už nevrátil. Oba nejstarší bratři- František a Jiří – byli nasazeni na nucené práce do válečné výroby v Říši. Mladší z nich, Jiří Stavěl (*1922), novic jezuitského řádu, zemřel počátkem října 1943 v Rakousku vinou hrubého zanedbání péče lékařem – nacistou, který ho tři dny nechal umírat bez pomoci.

Pro rodinu Stavělových však tragickou ztrátou jednadvacetiletého Jiřího dramatické osudy neskončily. Po únoru 1948 se pro svoji víru a aktivní náboženský život řada z nich dostala do konfliktu s komunistickou mocí. Nevlastnímu synovi Cyrilu Františku Stavělovi (*1921), který byl mnichem benediktinského kláštera v Praze – Emauzích, se při akci proti mužským řeholním v dubnu 1950 podařilo uniknout před internací. Díky kontaktům Olgy Stavělové na převaděče v Lanžhotu se mu pak zdařil přechod hranic a útěk do zahraničí. Později se stal převorem exilové komunity emauzských benediktinů v italské Norcii a vrátil se na počátku devadesátých let jako převor do Emauz, kde však již 29.10. 1990 zemřel. Lanžhotskou cestou zprostředkovala Olga Stavělová st. únik také třem řeholnicím z kongregace Těšitelek Božského Srdce Ježíšova v Rajhradě a P. Stanislavu Schütznerovi. Tento kněz, který v lednu 1950 uprchnul do exilu, byl v červnu 1950 vyslán do Československa jako agent – chodec a poté se čtvrt roku ukrýval v ilegální síti katolických aktivistů (mj. u Stavělových), přičemž mnozí z nich byli krátce na to zatčeni. Dcera Olga Stavělová (*1930), studentka brněnské konzervatoře, se zapojila do tajných kroužků Katolické akce v Brně. Duchovního vedení jejich kroužku se ujal v ilegalitě působící františkán Jan Baptista Bárta OFM, který krátce před tím uprchnul z internace v Želivu. Když se Olga Stavělová st. pokusila získat falešné doklady také pro otce Bártu, při vší opatrnosti narazila na provokatéry Statní bezpečnosti. Matka i dcera byly zatčeny 9.6. 1951 v rámci hromadné zatýkací akce StB proti ilegálním katolickým aktivitám. Obě prožily šestnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě ve Znojmě a v Praze – Ruzyni, a to většinou na samotkách. Všichni ostatní členové Stavělovy rodiny se tak dostali na seznam nepřátelských osob; žili sice na svobodě, ale pod stálým dozorem Státní bezpečnosti. V listopadu 1951 zemřela v brněnské nemocnici dvacetiletá dcera Božena, která po spálovém onemocnění v dětství trpěla tehdy nevyléčitelnou srdeční chorobou.

V největším procesu s 31 duchovními a laiky, který se pod názvem „Josef Bárta a spol.“ konal v Praze od 28.10. do 1.11. 1952, Státní soud odsoudil pro trestné činy velezrady a vyzvědačství Olgu Stavělovou ml. Na 14 let a její matku na 8 let vězení. Krátce před soudním přelíčením byla Olga Stavělová st. záměrně informována o úmrtí své dcery Boženy, o němž dosud nevěděla. Po této zprávě se zhroutila, ale přesto odmítla vypovídat podle naučeného scénáře, i když ji za to bylo nabízeno propuštění. Trest nastoupila v Hostinném, kde v objektu papíren byl zřízen pracovní útvar pro vězně z věznice v Hradci Králové. Následovalo pracovní nasazení v cihelně v Tuněchodech u Chrudimi, v rámci pracovního útvaru chrudimské věznice. Po čase ji převezli do věznice ve Svatém Janu pod Skalou poblíž Berouna, která sloužila k internaci starých a nemocných vězenkyň, neboť paní Stavělová ve výkonu trestu onemocněla rakovinou. Po necelých čtyřech letech vězení byla odtud v roce 1955 propuštěna v tzv. akci „M“ (matky) ke svým dvěma nejmladším dětem, tehdy ve věku deseti a dvanácti let. Prožila ještě pět let utrpení a sebezáporu, kdy její silou byla nezlomná křesťanská víra. Přitom v roce 1959 musela unést, že do exilu odešel i syn Hubert (*1933), který toužil studovat výtvarné umění a ve vlastní zemi mu to nebylo znemožněno. Dočkala se návratu dcery Olgy z vězení, propuštěné na amnestii v květnu 1960, přičemž měsíc před tím paní Stavělová prodělala těžkou operaci, po které ji však lékaři nedávali již žádnou naději. Žila ještě pět měsíců a dcera Olga ji mohla dosloužit k smrti. Zemřela v 57. letech 25.9. 1960 ve svém domě v Tišnově.



Pohřeb Olgy Světlové, jedné z mnoha obětí komunistického útlaku, se konal 29.9. Po zádušní mši sv. v tišnovském kostele sv. Václav procházel pohřební průvod s rakví městem za nebývalé účasti místních občanů a širokého okruhu známých a přátel. Celá atmosféra pohřbu a vděčné projevy soustrasti při rozloučení nad hrobem byly prostoupeny duchem úcty a obdivu k zemřelé. Pro rodinu v její sklíčenosti to byl záblesk Boží spravedlnosti.