Patronka českého lidu svatá Ludmila, odráží záři té Královny, která milovala vznešené Boží plány až do takové míry, se pro bezbožníky stala postrachem. Tato první česká světice sehrála významnou roli při šíření křesťanství v Čechách a stala se také patronkou matek.
Bylo to na začátku 10. století, když se za okny ukazovalo svítání svěžího jarního rána a ve městě Worms mělo brzy začít další zasedání sněmu, který svolal germánský král. Všichni významní účastníci se již shromáždili na dohodnutém místě, chyběl mezi nimi už jen mladý český vévoda Václav. Přítomní považovali jeho zpoždění za nedostatek úcty zejména vůči panovníkovi, který již byl mezi nimi a aby mu dali najevo svůj jednomyslný nesouhlas, dohodli se, že při vévodově příchodu nikdo nevstane, jak to bývalo zvykem. Přešel nějaký čas, kdy jim bylo oznámeno, že Václav je už u dveří. A jakmile vstoupil, všichni okamžitě změnili svůj názor. Dokonce samotný král vstal z trůnu, aby ho pozdravil. Co takhle náhle změnilo postoj shromáždění?
Všichni obdivně hleděli na Václava, u kterého jasně viděli dva krásné anděly, nesoucí před sebou zlatý kříž. Ohromený panovník pozval Václava, aby se usadil po jeho pravici a on dříve, než si sedl, se všem omluvil za své zpoždění s vysvětlením, že je to kvůli jeho zvyku účastnit se dvou mší denně.
Přestože je tento pozdní příchod jen jednou z mnoha legend o svatém Václavovi, určitě patří do pokladu katolické zbožnosti. Národ si totiž kromě samotného Václava vždy uctíval i další jedinečnou postavu křesťanství - jeho babičku, svatou Ludmilu, "první perlu a zároveň první květ sklizený v Čechách". S neochvějnou horlivostí připravovala pro svůj lid v osobě svého vnuka "nejen moudrého a rozvážného krále, ale i oddaného podporovatele eucharistického uctívání lásky k bližnímu".
Ludmila se narodila kolem roku 860 ve městě Mělník, kde v té době převládalo pohanství. Její rodiče Slavibor a Lidoslava patřili mezi nejvyšší šlechtice. Čtrnáctiletá Ludmila se provdala za knížete Bořivoje. Bylo to období, kdy velký apoštol Slovanův svatý Metoděj evangelizoval tento region a Bořivoj, okouzlený katolickou vírou, byl prvním českým vládcem, který přijal křest. I jeho mladá manželka požádala o pokřtění a křesťanské závazky přijala tak upřímně a hluboce, že za svůj životní úkol vytyčila i spolu s manželem, šířit na svých územích pravé náboženství.
Přestože to nebyl snadný úkol, pohánění ohněm víry se nedali odradit žádnou překážkou. Pozvali do města mnichy na misie, aby kázali lidem a povzbuzovali je ke zbožnému životu. Za tímto účelem začali i stavbu prvního kostela v Čechách, zasvěcenému svatému Klimentovi.
Postupem času se ovoce jejich apoštolátu proměnilo na úrodu, i když s ní přišlo zároveň pronásledování, charakteristické, když člověk kráčí po cestách našeho Pána. Vznešený manželský pár byl dokonce vlivnými lidmi na dvoře, kteří stále vyznávali modlářství, vyhnaný. I to svědčilo o tom, že zuřivost nepřítele ztrácela půdu pod nohama.
Ludmile a Bořivojovi se brzy podařilo znovu získat trůn a s ním i impuls pro rozmach katolicismu. Ale ani potom nebylo všechno růžové... Totiž, když se pevnost zdá nedobytná, nejúčinnější metodou pro její dobytí je potichu proniknout do jejího nitra a začít ničení. Přesně takovou taktiku použil ďábel, aby se pokusil zničit dům svaté Ludmily.
Nemusel ani dlouho čekat, příležitost se mu naskytla, když se její syn Vratislav oženil s Drahomírou z rodu Luticů, ženou, která se do dějin zapsala svou arogantní a surovou povahou, v níž se spojovala krutost a zrada se zlomyslností. Navenek předstírala sympatie ke křesťanství, ale potají upřednostňovala modlářství. Od jejích úkladů ji nedokázalo odradit ani manželovo nabádání, horlivost či dobrý příklad.
Moudrá vévodkyně Ludmila věděla, že to znamená nejen možné rozdělení trůnu či rodiny, ale také nebezpečí pro pravé náboženství v knížectví. A tak, když se Drahomíře narodil druhý syn, požádala o opatrovnictví prvorozeného Václava, ve kterém rozpoznala vlastnosti vynikajícího panovníka.
Malý Václav se tedy přestěhoval do paláce své babičky v Praze a ctnostná Ludmila se ujala výchovy jeho něžného srdce. Péče o jeho výchovu sdílela s moudrým tutorem, kterého si sama jmenovala. Byl jím její kaplan Pavel a malého chlapce vyučoval literaturu a cvičil ho v ctnostech. Ludmila vnukovi také přispěla svou výukou. Vštěpovala mu lásku k Bohu, a učila ho modlitby. A zatímco Václav rostl v moudrosti a ctnosti, prozíravá babička byla ostražitá, věděla, že toto období je přípravou na velkou bitvu jejího života, která určí rozhodující směr pro národ, který jí Bůh svěřil. Předvídala, že tato chvíle na sebe nenechá dlouho čekat a její předtucha se potvrdila...
Ludmila ještě neměla ani 40 let, když se v roce 894 stala vdovou a do čela vévodství se postavil její nejstarší syn Spytihněv, který pokračoval v díle svých rodičů. Svědkem jeho šíření katolické víry je chrám svatého Petra, který postavil na svém hradě v Budči. Jeho vláda trvala až do jeho smrti v roce 915, kdy ho nahradil jeho bratr Vratislav.
Světice měla v té době silný vliv. Byla pevná vůči rebelům, ale zároveň laskavá a milosrdná ke slabým a trpícím, kteří se na ni obraceli. Tím si zasloužila pověst ženy se železnou vůlí, neúprosné, když šlo o obranu dobra a trestání zla, ale vždy připravenou chránit, odpouštět a povzbuzovat všechny, aby následovali cestu ctnosti. A právě tyto její přednosti se staly trnem v oku.
Její snachu Drahomíru někteří přirovnávají k bezbožné Jezabel, která „zabíjela Pánovy proroky“ (1Kr 18,4). Ve skutečnosti tato žena nenáviděla křesťanství a byla ochotna udělat cokoli, aby obnovila pohanské náboženství svých předků. Stejně jako had, čekající na správný okamžik, aby mohl zaútočit, také čekala na příležitost, aby dala volný průchod svému hněvu.
Předčasná smrt jejího manžela Vratislava v roce 921 během bitvy proti Maďarům se pro ni stala příležitostí. A tím se vlastně začala nejtěžší zkouška svaté Ludmily - skutečný střet křesťanství a pohanství. Drahomíra v tomto konfliktu vzala na sebe roli knížete tohoto světa a drze vyzvala našeho Pána v osobě jeho milované a věrné následovnice Ludmily.
Její syn Václav ještě neměl dostatečný věk, aby nastoupil na trůn a tak se Drahomíra chopila vlády a protože její manžel už v ničem nemohl bránit, dala tak volnou cestu své neúprosné nenávisti. Nařídila zavření kostelů a pozastavení liturgických obřadů, všem křesťanským kněžím a učitelům zakázala vyučovat lid, sesadila z veřejných funkcí katolické úředníky a nakonec prohlásila, že pohané mají právo zabíjet křesťany, ale křesťané se "jich nemohou dotknout" a to ani v sebeobraně.
Svatou Ludmilu to nezlomilo, a navzdory krutým zvratům událostí zůstala s obdivuhodnou bystrostí rozhodná a klidná, a dále pokračovala ve výchově svého vnuka Václava.
Drahomíru to „pálilo“, věděla, ze kterého stromu pocházejí nejlepší plody katolicismu v knížectví. Rozhodla se ho vykořenit a precizně si všechno naplánovala.
Ludmila v jedno slunečné ráno seděla hluboce zamyšlená ve své komnatě. V mysli se jí vynořovaly všechny boje, ale také milosti a vítězství, které jí Nejvyšší udělil v jejím poslání získávat pro Něho duše. Zároveň cítila, že Bůh od ní žádá něco víc, poslední krok, nejvyšší oběť, kterou by korunovala svou bojovnost v tomto světě.
Právě, když o tom přemýšlela, blížily se k ní uspěchané kroky a přistoupil k ní posel, kterému důvěřovala. Ten jí přinesl znepokojující zprávu - její nepřátelé naplánovali její smrt. Ludmila s těmito slovy pochopila všechno - celý svůj život zasvětila boji na zemi a nyní se chystala obětovat svou smrt Bohu, aby mohla pokračovat v boji z nebe.
Zavolala k sobě svého kněze Pavla a požádala ho, aby sloužil mši svatou. Potom se pečlivě vyzpovídala a přijala svaté přijímání.
Večer 15. září 921 vtrhli do hradu dva vrazi, které si najala Drahomíra. Brutálně se vrhli na světici a oběsili ji jejím vlastním závojem. Takto přijala nebojácná jednašedesátiletá Ludmila palmu mučednictví.
Drahomíra se pochopitelně radovala, ale pocit vítězství nebyl dlouhý. Mučednici Ludmilu pohřbili nedaleko hradu v Tetíně a netrvalo dlouho, aby se rozšířila sláva její svatosti. U jejího hrobu se začaly dít četné zázraky. Nad hrobem bylo vidět jasnou záři a v noci se kolem něho šířila vůně jako hlas nebe, který nám připomíná Boží nesmrtelnost, dobré naplňuje vírou a zlé děsí.
Po dosažení požadovaného věku se svatý Václav ujal vlády a jako první udělal to, že vyhnal svou matku a jejího mladšího syna Boleslava. Potom dal přenést pozůstatky své babičky do kostela svatého Jiřího v Praze.
Traduje se, že když jednoho dne procházela Drahomíra kolem místa, kde přikázala popravu nesčetných křesťanů, otevřela se pod ní zem a zaživa ji spolkla.
Mladý Václav měl plné ruce práce, obnovoval pořádek, který byl zničen lety despotické vlády jeho krvelačné matky Drahomíry. Díky své moudrosti a rozvážnosti byl v tomto úkolu tak úspěšný, že se brzy stal vzorovým křesťanským panovníkem a tak nezklamal naděje ženy, která ho vychovala.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 16. 9. 2025 naleznete
zde.
