Přinášíme promluvu jáhna Ladislava Kince, která zazněla při pohřbu paní Marie Marečkové 1. 9.
Úvod přede mší svatou:
Vážení duchovní otcové, bratři a sestry, pokrevní a duchovní příbuzní!
Scházíme se uvnitř a před kaplí svatého Antonína kolem rakve, v které leží tělo zemřelé Marie Marečkové. Narodila se 13. června 1940 v den Antonínova svátku před 85 roky. Svůj život naplnila, pro nás mladší, nepředstavitelným množstvím velmi těžké práce - v hospodářství, v domácnosti, v JZD a v Karbu Kunštát. Svůj život spojila s Jaroslavem Marečkem přijetím svátosti manželství - 30. prosince 1961 a nesli spolu 64 roků radosti, těžkosti a bolesti, kterými tento celoživotní závazek muže a ženu obohacuje. Jedním z velkých Božích požehnání manželství jsou děti – Marie, Jaroslav a Radek. Co do počtu dalších potomků je paní Marie velmi bohatá – deset vnoučat a zatím dvacet pravnoučat. Celé toto bohatství těchto a dalších darů, které od Pána Boha přijala bylo postaveno na její osobní víře v Boha a přátelství se svatými – v čele s Pannou Marií. Svým způsobem nás všechny sem pozvala, abychom společné s ní poděkovali za to, co jí i nám skrze ni Bůh za 85 roků dal. Ona sama od Boha přijala. Abychom poděkovali jí za to, co každému z nás dala, a zároveň abychom kajícně prosili o odpuštění hříchů a trestů za ně. To vše máme možnost vložit do Nejsvětější oběti mše svaté, kterou Marie tak milovala a do poslední chvíle žádnou možnou ve svém životě nevynechala.
Čtení – 1. Sol, 4, 13 – 18
Evangelium o vzkříšení Naimského mládence. Lk 7, 11 – 17.
Jeden z skutků duchovního křesťanského milosrdenství je poučovat nevědomé. Nechceme vás nechat v nevědomosti o těch, co zemřeli. Život člověka smrtí nekončí. Je pro to spousta důkazů, mimo jiné také i to, že si připomínáme co nám naši zemřelí říkali a připomínali.
Co by nám v této chvíli řekla naše zemřelá? Možná každému z nás něco jiného. Možná by řekla něco, co by platilo společně pro nás pro všechny. V neděli 24. srpna odpoledne, kdy z posledních sil, už nemluvila, jen mrknutím očí vyjádřila touhu po Pánu Ježíši ve svatém přijímání, které jsem jí mohl – jako viatikum – pokrm na cestu podat. Potom jsem se díval do jejích očí a snažil se z jejího pohledu pochopit něco, co bych vám mohl říct při jejím pohřbu – jako její poslední vzkaz a přání. Snad následující slova se budou shodovat s jejími myšlenkami, paprsky radosti a zároveň poučení. Z mnohých vyberu čtyři.
Bolest a radost. Na prvním místě by děkovala všem, kteří do poslední chvíle o ni láskyplně pečovali. Moje maminka říkala, že péče o nemohoucího, umírajícího člověka je nejtěžší, ale také nejzáslužnější. Všemohoucí Bůh vše dobré a těžké mnohonásobně odplatí. Při všech těžkostech a bolestech, které sebou smrtelná nemoc a konec pozemského života přináší bylo možné prožívat radost z toho, jakým způsobem jste se v čele s Radkem, Evou, Majkou, Aničkou, Maruškou, Zdislavou a Eliškou o maminku a babičku starali. Bohu a vám všem i těm, které jsem nejmenoval – díky. Pamatujte na to, že Pán Ježíš se ztotožňuje s každým nemocným: byl jsem nemocný a posloužili jste mě.
Druhá myšlenka je poučení ze života. Maminka byla skvělá kuchařka a cukrářka a tak jsem se jí nedávno – asi před rokem zeptal Jak jste k tomu přišla, jak se to dělá? Ona se na mě chvíli dívala a potom řekla tato slova: „A ty si myslíš, že mě to baví?“ Dodatečně jsem pochopil, A nyní vám všem předávám – v této době, kdy jedním z hlavních životních zhoubných pravidel je – budu dělat jenom to, co mě baví. To, co nás učí Terezička Ježíškova – dělejme malé věci s velkou láskou. A tato láska, která dělá z malých velké, z učedníků mistry – není otázkou prchavých citů, ale především pevné vůle.
Třetí paprsek. Když před několika týdny jsme přivezli babičku z náročného vyšetření v nemocnici domů, tak ji na verandě přivítal dědeček slovy: „Tak tě pěkně vítám doma.“ A její tváře se rozzářila nepopsatelně krásným úsměvem a tiše řekla: „Děkuju.“ Tak si představuji náš návrat do Boží náruče, po smrti do nebe. Nemáme zde místa zůstávajícího, ale v nebi.
Čtvrtá myšlenka a paprsek souvisí s jejím umíráním. ČAS UTÍKÁ, VĚČNOST ČEKÁ. – je napsáno na slunečních hodinách, na které se díval v dětství Karel Wojtyla, dnes svatý Jan Pavel II. Nedávno jeden člověk řekl: „Já bych chtěl umřít v klidu, pěkně usnout.“ Druhý mu odporoval: „ Velmi záleží na tom, kde se potom vzbudíš.“ - „Co tím myslíš?“ - „Je rozdíl jestli se probudíš v nebi nebo v pekle.“ Z pohledu člověka věřícího v Krista měla naše zemřelá luxusní smrt. Osm hodin před smrtí ji kněz udělil svátost nemocných spojenou s odpuštěním všech hříchů a trestů za ně. V tom se na mamince naplnily přísliby a prosby, které zněly stále z jejich úst a srdce:…..svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. A potom se za ní přišla i rozloučit většina nejbližších příbuzných – milost pro ni a zvláště pro ně. Zemřela na rozhraní svátku svaté Moniky a svátku jejími modlitbami zachráněného syna Augustýna, kdy se četlo evangelium o vzkříšení syna ubohé vdovy. „Neplač.“ Maminka už nepláče. Maminka velmi účinně pracuje na tom, aby její nejbližší jednoho krásného dne uslyšeli: „Mládenče, pravím ti vstaň!“ A to je další velká naděje plná radosti v bolesti loučení – Marie dosáhla cíl lidského života a my jsme si jistí, že s pomocí andělů a svatých se také na nás přísliby Boží vyplní. Skrze Krista našeho Pána. AMEN.
Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti, když chceš dojít k svému cíli, potřebuješ milosti. U své Matky hledej pomoc, zbaví tě všech starostí. Dovede tě až do věčné radosti.
R: Madono, dobrá Madono, je krásné tvým dítkem být. V tvých rukách, dobrá Madono, svůj život já chtěl bych skrýt.
2. Když se zdá, že kolem zlo jen, kde vzít sílu člověk má, kde se ukrýt než u Matky, která dětem pokoj dá. Volám k tobě, ó Madono, a prosím o pomoc tvou, vyslyš prosby, jež přednáším písní svou.
R:
3. Tolikrát nám připomínáš, co Syn Tvůj nám přikázal, obrácení, život z víry, aby každý dokázal,
přijímáš nás za své děti, jako tenkrát pod křížem, kde Tě Ježíš Janovi dal a nám všem.
